ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.668.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 668/2018-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 13. 9. 2018 dovolání obviněného A. K. O. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 5 To 9/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 96/2017, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. K. O. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 11. 2017, sp. zn. 1 T 96/2017 byl obviněný A. K. O. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl obviněný podle §283 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen peněžitý trest ve výši 5 000 Kč, vyměřený podle §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku ve dvaceti denních sazbách po 250 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pak obviněnému pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil trestné činnosti tím, že
,,dne 24. 9. 2017 v době kolem 1:00 hod. v P., na S. n. předal osobě K. G. 1 ks zlatnického sáčku s přítlačnou lištou s krystalickou látkou, K. G. sáček otevřel, přičemž část krystalické látky rozsypal, a při kontrole hlídkou Policie ČR sáček zahodil na zem, kdy v sáčku bylo ve zbytku krystalické látky zjištěno 0,022 g kokainu, který je uveden v příloze č. 1 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako látka omamná, jejichž volná distribuce je zakázána“.
3. Výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně však právní moci nenabyl, neboť proti němu podal obviněný odvolání směřující do všech jeho výroků. Městský soud v Praze jako soud odvolací toto odvolání projednal a usnesením ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 5 To 9/2018, jej podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný A. K. O. prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
5. V podaném dovolání obviněný předně poukázal na dosavadní průběh předmětného trestního řízení a v návaznosti na to namítl, že zde došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to v oblasti tzv. opomenutých důkazů včetně opomenuté obhajoby, a dále i z důvodu svévolného hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně, když tato pochybení přes odvolací námitky obviněného nebyla zhojena ani soudem odvolacím.
6. Dále namítl, že svědek J. K. nevypovídal pravdu, a jeho postupem došlo i k deformaci obsahu vysvětlení podaných ze strany svědků K. G. a T. D. W. Obviněný se rovněž od samotného okamžiku svého zadržení domáhal zajištění daktyloskopických stop z předmětného sáčku, jakož i zajištění kamerových záznamů, avšak zcela bez úspěchu. Soud prvního stupně přitom provedl k zásadní otázce, zda obviněný předal osobě K. G. omamnou látku, pouze dva důkazy, které si navzájem odporují, a to výpověď svědka J. K. a výpověď obviněného. Za uvedené situace byla tedy postupem soudu prvního stupně, jakož i soudu odvolacího, vyloučena jakákoliv možnost obviněného se v řízení aktivně bránit a obhajovat, jakož i účinně navrhovat provedení důkazů ve svůj prospěch a vyvracet a zpochybňovat důkazy v jeho neprospěch.
7. S ohledem na tyto skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 5 To 9/2018, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 11. 2017, sp. zn. 1 T 96/2017, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
8. K dovolání obviněného A. K. O. zaslal státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství jenom stručné oznámení (sp. zn. 1 NZO 50/2018-7 ze dne 11. 5. 2018), v němž Nejvyššímu soudu sdělil, že se k tomuto dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby v dané věci Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., zda byla podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a nic nebrání jeho projednání.
IV. Důvodnost dovolání
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněné dovolací důvody. Pouze reálná existence těchto důvodů je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
11. V podaném dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
12. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
13. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Pokud pak jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod první variantu spadají případy, kdy byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně z ryze formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř., bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., takže byl dovolatel zkrácen na svém právu na přístup k soudu druhého stupně. Pod druhou variantu pak spadají případy, kdy dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
15. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedená teoretická východiska a obviněným uplatněné námitky konstatuje, že tyto neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňují rozsah dokazování, hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Obviněný tak v tomto směru uplatnil námitky výhradně skutkové a procesní povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jeho jednání, že z důkazní situace nijak nevyplývá, že by se dopustil předmětné trestné činnosti, případně vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání, zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu. Je navíc zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci.
16. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.
17. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.
18. Při respektování výše uvedených obecných předpokladů a nastíněné judikatury je však s ohledem na výsledky provedeného dokazování a zjištěný skutkový stav zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z případů extrémního nesouladu nejedná.
19. Nejvyšší soud tak pouze nad rámec a ve stručnosti konstatuje, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích na základě řádně provedených důkazů v podobě svědecké výpovědi J. K., protokolu o vydání věci, odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, úředního záznamu Policie České republiky ze dne 24. 9. 2017, dospěly bez důvodných pochybností k závěru, že obviněný se svým jednáním dopustil přisuzované trestné činnosti. Je tedy zřejmé, že výpověď svědka J. K. nebyla ve věci jediným usvědčujícím důkazem, jak namítal obviněný. Soud prvního stupně se přitom pečlivě zabýval i otázkou věrohodnosti výpovědí svědka J. K. a obviněného, přičemž uzavřel, že výpověď svědka J. K. je plně v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy, jakož i podanými vysvětleními ze strany osob K. G. a T. D. W. Naproti tomu výpověď obviněného vyhodnotil soud prvního stupně jako ryze účelovou, neboť obviněný si v určitých pasážích o průběhu události protiřečil, přičemž tyto rozpory byly dále konkrétně specifikovány. Lze proto uzavřít, že pokud soudy obou stupňů dospěly za dané situace k závěru, že obviněný A. K. O. úmyslně a neoprávněně jinému nabídl omamnou látku a svým jednáním tak beze zbytku naplnil skutkovou podstatu přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, nelze tomuto závěru vytknout žádné pochybení.
20. Nejvyšší soud s ohledem na uplatněnou argumentaci dále v obecné rovině konstatuje, že námitka týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů není rovněž svojí povahou námitkou hmotněprávního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina“) vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
21. Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším možným důvodem je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazů, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, a další).
22. Nejvyšší soud v tomto směru konstatuje, že soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích náležitě zabývaly všemi důkazními návrhy obviněného, avšak v tomto směru dospěly důvodně k závěru, že tyto navrhované důkazy jsou pro rozhodnutí v předmětné trestní věci nadbytečné, neboť jejich provedením by nemohlo být dosaženo žádné podstatné změny skutkového stavu. V této souvislosti pak lze v podrobnostech odkázat na přiléhavou argumentaci v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (č. l. 80), kde se soud vyjádřil k nadbytečnosti důkazního návrhu na výslech svědků K. G. a T. D. W., jakož i na opatření kamerových záznamů a provedení důkazu z oboru daktyloskopie. Důkazní materiál, z něhož soud prvního stupně vycházel, tak lze označit za dostatečný, a to i ve vztahu k hodnocení věrohodnosti jednotlivých svědeckých výpovědí, přičemž právě tyto důkazy, posuzované v kontextu se zajištěnými důkazy listinnými a věcnými, představují důkazy stěžejní, přičemž s tímto postupem se plně ztotožnil i soud odvolací. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že za situace, kdy soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích řádně vysvětlily neprovedení navrhovaných důkazů pro jejich nadbytečnost, nelze uvažovat o existenci tzv. opomenutých důkazů ani o porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
23. V souvislosti s výše uplatněnými námitkami obviněného považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož, právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Lze tak uzavřít, že shora vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotněprávních, a proto žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají. Nejvyšší soud přitom neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
24. Pokud jde konečně o opodstatněnost dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., z obsahu podaného dovolání vyplývá, že jej obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, konkrétně, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tato vada nebyla v odvolacím řízení odstraněna. Vzhledem k tomu, že námitky obviněného však nenaplnily deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz argumentace výše), nemohl být dán ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jeho existenci založen.
25. Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že A. K. O. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až odst. 5 tr. ř. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 9. 2018
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu