ECLI:CZ:NS:2018:11.TVO.12.2018.1
sp. zn. 11 Tvo 12/2018-14
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2018 stížnost obviněného M. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 3 To 64/2017, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného M. S. zamítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 56 T 4/2013, byl obviněný M. S. uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl obviněný podle §240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Citovaným rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a o trestu ohledně dalších spoluobviněných.
2. Pro úplnost pak nutno ve stručnosti zrekapitulovat, že výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci je výsledkem soudní části předmětného trestního řízení, které započalo podáním obžaloby dne 4. 12. 2013. Následně pak v předmětném řízení došlo k nařízení hlavního líčení, které bylo víckrát odročeno, přičemž dne 23. 6. 2016 rozhodl soud prvního stupně o vrácení této trestní věci státnímu zástupci k došetření podle §221 odst. 1 tr. ř. Státní zástupce však podal proti tomuto rozhodnutí stížnost, o které následně rozhodoval Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 3 To 62/2016, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout. Soud prvního stupně tedy v intencích rozhodnutí vrchního soudu nařídil hlavní líčení a dne 18. 5. 2017 došlo k vynesení již výše zmiňovaného odsuzujícího rozsudku.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný M. S. (jakož i další spoluobvinění a státní zástupce) odvolání. V doplňku svého odvolání pak obviněný namítl podjatost senátu Vrchního soudu v Praze, když uvedl, že usnesením ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 3 To 62/2016, učinil vrchní soud úsudek o vině obviněného ještě předtím, nežli by takový závěr učinil soud prvního stupně. Tento postup je dle obviněného zcela nepřijatelný, neboť přezkoumáváním v odvolacím řízení nemůže být pověřen senát, který se účastnil rozhodování o stížnosti státního zástupce proti usnesení soudu prvního stupně o vrácení věci.
4. Vrchní soud v Praze tedy z podnětu podané námitky podjatosti v souladu s §31 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, zda není dán nějaký důvod pro vyloučení senátu odvolacího soudu ve složení JUDr. Buhuslava Horkého a soudců JUDr. Marcela Ječného a JUDr. Jiřího Hnilici, který předpokládá §30 odst. 1 až odst. 3 tr. ř. Dospěl však k závěru, že žádný z těchto důvodů dán není. Vrchní soud v Praze dále konstatoval, že je zjevným nepochopením jeho usnesení ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 3 To 62/2016, pokud z něj obviněný dovozoval, že vrchní soud v něm řešil otázku jeho viny, neboť řešena byla pouze otázka, zda bylo možné dovodit zákonné důvody pro rozhodnutí ve smyslu §221 odst. 1 tr. ř., které učinil soud prvního stupně ve vztahu k vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Toto nepochopení předmětného rozhodnutí pak vedlo obviněného k subjektivnímu pocitu o podjatosti senátu vrchního soudu, který v jeho trestní věci rozhoduje, ačkoli žádné objektivní a reálné důvody pro existenci jakýchkoli pochybností o objektivitě a nepodjatosti řízení před vrchním soudem dány nejsou. S ohledem na tyto skutečnosti senát odvolacího soudu rozhodl, jak je ve výroku tohoto rozhodnutí uvedeno, když námitku podjatosti podanou obviněným neshledal v žádném směru důvodnou.
5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 3 To 64/2017, podal obviněný M. S. stížnost, v níž uvedl, že dotčené rozhodnutí nepovažuje za správné, neboť již z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 3 To 62/2016, zcela zřejmě vyplývají skutkové a právní závěry o vině obviněného, což je v uvedeném stádiu trestního řízení nepřípustné. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud uplatněné námitce vyhověl.
6. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze podle §147 odst. 1 tr. ř., tedy přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněného M. S. není důvodná.
7. V obecné rovině nutno připomenout, že podle §30 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.
8. Pokud jde o požadavek nestrannosti soudu, je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatné je přitom to, že nejde pouze o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt vyzdvihla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně používá obě tato hlediska, a k tomuto pojetí se rovněž přiklonil Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04: ,,Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh: funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739-740).
9. Posuzováno těmito hledisky a konkrétními okolnostmi případu je pak zřejmé, že pokud Vrchní soud v Praze dospěl ve svém rozhodnutí ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 3 To 64/2017, k závěru, že zde nejsou dány důvody podle §30 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 tr. ř. pro vyloučení senátu odvolacího soudu ve složení JUDr. Buhuslava Horkého a soudců JUDr. Marcela Ječného a JUDr. Jiřího Hnilici z rozhodování o odvolání obviněného v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 56 T 4/2013, nelze tomuto postupu vytknout žádné pochybení.
10. Vrchní soud v Praze totiž v napadeném rozhodnutí dostatečně a řádně odůvodnil, že žádný z členů senátu, který v předmětné věci rozhoduje, nemá poměr k projednávané věci, k osobám, jichž se rozhodování ve věci přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Žádný z členů senátu, který ve věci rozhoduje, nebyl rovněž v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přičemž nikdo z členů senátu neučinil ani žádný z úkonů přípravného řízení ve smyslu §30 odst. 2 tr. ř. Vrchní soud pak rovněž zdůraznil, že žádný z členů senátu se nezúčastnil ani rozhodování ve věci u soudu nižšího stupně.
11. Nejvyšší soud dále konstatuje, že námitka, že Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 3 To 62/2016, vyslovil závěry o vině obviněného, je zcela nedůvodná a ze strany obviněného představuje nepochopení tam řešené problematiky. Vrchní soud se totiž z podnětu stížnosti státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci nikterak nezabýval otázkou viny obviněného, nýbrž otázkou, zda byly v předmětné věci dány zákonné důvody podle §221 odst. 1 tr. ř. pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření (viz č. l. 7342-7343). V této souvislosti pak vrchní soud správně konstatoval, že zde nebyla dána taková změna okolností případu, oproti stavu, ze kterého vycházela obžaloba, jež by ospravedlnila postup soudu prvního stupně ve smyslu §221 odst. 1 tr. ř. Vrchní soud přitom precizně vysvětlil, proč takovouto změnu okolností neshledal, přičemž současně uvedl, že rozsah potřebného šetření, kterého se domáhal soud prvního stupně není takového rázu, aby se vymykal možnostem jeho provedení před nalézacím soudem. Na základě těchto skutečností pak dospěl vrchní soud důvodně k závěru, že zde nebyly dány formální ani materiální předpoklady pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření, přičemž je zřejmé, že jeho rozhodnutí nijak nepředjímalo otázku viny obviněného.
12. Pokud tedy obviněný za této situace vyvodil podjatost senátu Vrchního soudu v Praze, jedná se o ryze subjektivní názor obviněného, který nadto není podložen žádnou relevantní a objektivní argumentací, jež by mohla vést k závěru o podjatosti tohoto senátu.
13. Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud plně ztotožnil s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 3 To 64/2017. Stížnost obviněného M. S. se tak nemohla setkat s úspěchem a Nejvyšší soud ji proto podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu