ECLI:CZ:NS:2018:11.TVO.5.2018.1
sp. zn. 11 Tvo 5/2018-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. dubna 2018 stížnost obviněného P. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 9 To 74/2017, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného P. V. z a m í t á .
Odůvodnění:
1. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že obviněný P. V. byl původně vzat do vazby dne 18. 8. 2000 z důvodů uvedených v §67 písm. a) a písm. c) tr. ř. a byl propuštěn z vazby dne 2. 3. 2001 poté, co byl přijat jeho písemný slib a nabídnutá peněžitá kauce. Poté se však vyhýbal trestnímu stíhání pobytem v cizině, takže proti němu muselo být vedeno stíhání proti uprchlému, přičemž v tomto procesním režimu byl vyhlášen odsuzující rozsudek. Až s dlouhým časovým odstupem byl pak obviněný zadržen v Maďarsku a poté vydán do České republiky, kde byl vzat do vazby počínaje od 28. 2. 2017 z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. Poté využil svého práva a podal návrh na zrušení odsuzujícího rozsudku vyhlášeného v řízení proti uprchlému. V této trestní věci byl vyhlášen odsuzující rozsudek Krajským soudem v Českých Budějovicích ze dne 8. 10. 2004, sp. zn. 17 T 30/2002, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 9 To 135/2004, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a dále trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti let. Poté na něj byl postupně vydán příkaz k zatčení a dále pak Evropský a Mezinárodní zatýkací rozkaz. Obviněný se přitom při pobytu v cizině prokazoval falešnými osobními doklady na jméno P. H., takže v roce 2010 byl na Ukrajině s ohledem na pochybnosti o jeho osobní totožnosti nakonec tamním soudem propuštěn na svobodu poté, co byl zde zadržen. Takto se obviněný vyhýbal výkonu pravomocně uloženého dlouhodobého trestu odnětí svobody až do 24. 1. 2017, kdy byl na základě Evropského zatýkacího rozkazu zadržen v Maďarsku. Protože obviněný využil svého práva a požádal o zrušení odsuzujícího rozsudku a nové projednání věci, provedl Krajský soud v Českých Budějovicích trestní řízení znovu a poté jej opětovně rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 17 T 30/2002, uznal vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání devíti let a dvou měsíců.
Proti tomuto odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně pak podal obviněný P. V. odvolání, a vzhledem k probíhajícímu odvolacímu řízení tak byla ve smyslu §72 odst. 4 tr. ř. založena, s ohledem na běh vazební lhůty, příslušnost Vrchního soudu v Praze k rozhodnutí o otázce dalšího trvání či netrvání vazby obviněného.
3. Vrchní soud v Praze tedy projednal žádost obviněného o propuštění z vazby a usnesením ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 9 To 74/2017, rozhodl podle §71a tr. ř. o jejím zamítnutí. Vrchní soud v rámci svého rozhodovacího procesu zvážil a přezkoumal námitky uplatněné v žádosti obviněného a dospěl k závěru, že v rozhodnutích o sdělení obvinění ze dne 4. 4. 2000 a dne 10. 11. 2000 byly dostatečně vyjádřeny všechny skutkové okolnosti významné pro náležité vyjádření všech znaků skutkových podstat stíhané trestné činnosti, a to včetně subjektivní stránky jednání obviněného. Trestní stíhání obviněného tak bylo zahájeno důvodně a plně v souladu se zákonem. Dále konstatoval, že s ohledem na závažnost stíhané trestné činnosti, jakož i osobu obviněného, existuje stále důvodná obava, že by se obviněný mohl trestnímu stíhání a případnému trestu vyhýbat. Vrchní soud též dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo ani k žádným průtahům. Vzhledem k těmto okolnostem vrchní soud neshledal žádost obviněného o propuštění z vazby důvodnou.
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 9 To 74/2017, podal obviněný P. V. stížnost, v níž namítl, že v současnosti je proti němu vedeno nezákonné trestní stíhání, neboť sdělení obvinění ze dne 4. 4. 2000 a dne 10. 11. 2000 trpěla formálními vadami, jejichž důsledkem je právě nezákonnost následného trestního stíhání vedeného na podkladě těchto sdělení, jakož i samotné vazby. Obviněný v tomto směru poukázal zejména na absenci popisu subjektivní stránky jeho jednání a skutkových okolností, které by bez důvodných pochybností nasvědčovaly o naplnění základních znaků přisuzované trestné činnosti. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se obviněný propouští z vazby na svobodu.
5. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze podle §147 odst. 1 tr. ř., tedy přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněného P. V. není důvodná.
6. Předně nutno zdůraznit, že ke dnešnímu dni vazba obviněného P. V. netrvá, neboť obviněný je již ve výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 17 T 30/2002, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 9 To 74/2017.
7. Nejvyšší soud však konstatuje, že vrchní soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vymezil důvody ponechání obviněného ve vazbě a jasným a srozumitelným způsobem vyložil, které skutečnosti jej k těmto závěrům vedly, přičemž zdůraznil i okolnosti, které ponechání obviněného ve vazbě ještě umocňovaly. Vrchní soud správně uvedl, že vzhledem k závažnosti stíhané trestné činnosti a předchozímu jednání obviněného P. V., existovala zcela důvodná obava, že by se obviněný mohl trestnímu stíhání a případnému trestu vyhýbat. Toto nebezpečí bylo zejména odůvodněno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 17 T 30/2002, kterým byl obviněný P. V. za přisuzovanou trestnou činnost odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let a dvou měsíců. V tomto směru považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, uvedl, že již samotná hrozba uložení vysokého trestu odnětí svobody představuje konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, přičemž riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno [za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval šest let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10), sedm let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03) či devět let (srov. např. usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3219/11)]. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo.
8. V této souvislosti má Nejvyšší soud rovněž za nutné poukázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“), dle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále též jen „Úmluva“; srov. „zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ve věci W. proti Německu ze dne 27. 6. 1968, č. 2122/64). Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech S. proti Bulharsku ze dne 24. 3. 2005, č. 9808/02, či Y. proti Rusku ze dne 12. 2. 2013, č. 152/04).
9. Vrchní soud se v rámci odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě zabýval i uplatněnými námitkami obviněného stran údajných formálních nedostatků rozhodnutí o sdělení obvinění ze dne 4. 4. 2000 a dne 10. 11. 2000. V této souvislosti však dospěl k závěru, že tyto námitky nejsou opodstatněné, přičemž s tímto závěrem se plně ztotožnil i Nejvyšší soud. Pouze ve stručnosti tak lze připomenout, že obě dotčená rozhodnutí obsahují všechny podstatné náležitosti ve smyslu §160 odst. 1 tr. ř. v tehdy platném znění, tedy označují oba stíhané skutky konkrétním popisem jednání obviněného tak, aby nemohlo dojít k jejich záměně s jinými skutky, osoba obviněného je dostatečně konkrétně označena a stíhaný skutek obsahuje v obou případech popis rozhodných skutkových okolností, které dostatečně specifikují také subjektivní stránku jednání obviněného. Celkové znění obou předmětných sdělení obvinění tak odpovídá v tehdejší době účinnému znění §160 odst. 1 tr. ř. a požadavkům, které byly tehdy na zmíněný procesní úkon kladeny. Lze tedy uzavřít, že zahájení trestního stíhání obviněného bylo provedeno plně v souladu se zákonem.
10. Dalším důvodem obavy před uprchnutím nebo skrýváním se obviněného s cílem vyhnout se trestnímu stíhání nebo trestu byla i skutečnost, že obviněný se v minulosti delší dobu vyhýbal trestnímu stíhání pobytem v cizině a jeho dosavadní způsob života tak nijak nezaručoval jeho spolehlivost v případě propuštění z vazby. U osoby obviněného tak nebyly shledány důvody, jež by opodstatňovaly jeho propuštění na svobodu, neboť ve srovnání se zvýšeným rizikem útěku nebo skrýváním v dané věci, neeliminovaly důvodnou obavu z následků uvedených v ustanovení §67 písm. a) tr. ř.
11. Nejvyšší soud má dále za nutné poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13, podle něhož ve vazebním řízení obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají pouze existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě. Soud tedy pochopitelně nemůže v rámci rozhodování o vazbě hodnotit, zda obviněný spáchal trestnou činnost, pro kterou je stíhán, avšak existuje-li důvodné podezření, že se tak stalo, pak je namístě posoudit i charakter spáchané trestné činnosti, který může v konkrétním případě svědčit o naplnění důvodné obavy ve smyslu §67 tr. ř. V tomto směru pak nelze opomenout, že ze skutkových zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích (jež mají oporu v provedených důkazech, zejména ve svědeckých výpovědích, znaleckých posudcích, listinných důkazech, atd.) vyplývá, že předmětné skutky, pro které bylo vedeno trestní stíhání obviněného, byly spáchány, že tyto skutky naplnily všechny zákonné znaky pokračujícího zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a bylo zde i důvodné podezření, že jej spáchal právě obviněný P. V.
12. Všechny tyto skutečnosti proto odůvodňovaly trvání útěkové vazby podle §67 písm. a) tr. ř.
13. Nejvyšší soud závěrem uvádí, že trestní řízení vedené proti obviněnému vzhledem k charakteru a náročnosti projednávané věci trvá přiměřeně dlouhou dobu a nebyly zde zjištěny ani žádné průtahy. Náročnosti projednávané věci přitom odpovídala i délka trvání vazby, která ani zdaleka nedosáhla zákonem vymezenou nejvyšší přípustnou dobu trvání vazby.
14. Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud plně ztotožnil s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 9 To 74/2017. Stížnost obviněného P. V. se tak nemohla setkat s úspěchem a Nejvyšší soud ji proto podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. dubna 2018
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu