ECLI:CZ:NS:2018:11.TZ.3.2018.1
sp. zn. 11 Tz 3/2018-35
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2018 v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Hasche a soudců JUDr. Antonína Draštíka a JUDr. Pavla Šilhaveckého stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti proti usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 5 T 14/2016, ve prospěch obviněného R. H. a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a 270 odst. 1 tr. ř. takto:
I. Pravomocným usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 5 T 14/2016, a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v ustanovení §5 odst. 1, §267 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. c), odst. 6, §261 odst. 1, §262, §264 odst. 2 a §268 odst. 1, 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, v neprospěch obviněného R. H.
II. Usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 5 T 14/2016, se zrušuje. Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Okresnímu soudu ve Strakonicích se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 5 T 14/2016, bylo rozhodnuto podle §268 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen „z. m. j. s.“), o uznání rozhodnutí o peněžitém trestu „úřadu Amtsgericht Schweinfurt“, Spolková republika Německo (tedy Obvodového soudu Schweinfurt), ze dne 4. 11. 2013, sp. zn. 2 Cs 12 Js 6792/13, jímž byl R. H. uložen peněžitý trest ve výši 9 600 EUR a dále povinnost zaplatit náklady řízení (které byly posléze vyčísleny) ve výši 12 739,58 EUR, celkem 22 339,58 EUR, za trestné činy spočívající v hrubém týrání zvířat v 78 případech v souběhu trestných činů právně v souběhu s trýznivým týráním zvířat v 78 případech v souběhu trestných činů podle §17 č. 2a, 2b zákona na ochranu zvířat (TierschutzG) a §52 trestního zákoníku (StGB), přičemž část peněžitého trestu ve výši 400 EUR již byla zaplacena. Uznané rozhodnutí se vykoná s tím, že je obviněný povinen zaplatit na účet Okresního soudu ve Strakonicích částku 21 939,58 EUR, která po přepočtení podle §268 odst. 5 z. m. j. s. na českou měnu činí 566 809 Kč. Napadené usnesení nabylo právní moci dne 24. 5. 2016.
Ministr spravedlnosti podal dne 29. 1. 2018 pod č. j. MSP-441/2017-OJD-SPZ/2 podle §266 odst. 1 tr. ř. proti shora uvedenému usnesení stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. Své námitky rozdělil do dvou částí. V první z nich ke způsobu doručování rozhodnutí, o jehož uznání a výkon jde, s odkazem na §5 odst. 1, §267 odst. 1 písm. e) a §267 odst. 3 z. m. j. s. uvedl, že v dané věci bylo německou stranou deklarováno, že byla projednána v písemném řízení, tj. bez soudního jednání, v nepřítomnosti obviněného, a bylo potvrzeno, že obviněný byl v souladu s právem vydávajícího státu vyrozuměn o svém právu na podání opravného prostředku v dané věci a o lhůtách pro tento opravný prostředek osobně nebo prostřednictvím zástupce určeného nebo přiděleného v souladu s vnitrostátním právem. Rozhodnutí vydané v písemném řízení přitom lze na území České republiky uznat a vykonat pouze, je-li dána některá z výjimek z důvodů pro neuznání podle §267 odst. 1 z. m. j. s. stanovených v §267 odst. 3 z. m. j. s., přičemž v úvahu s ohledem na povahu písemného řízení přichází pouze výjimka stanovená v §267 odst. 3 písm. c) z. m. j. s.
Trestní příkaz Obvodového soudu Schweinfurt, o jehož uznání a výkon se jedná, byl k osvědčení připojen pouze v německém jazyce a byl obviněnému doručen prostřednictvím tzv. zmocněnce pro doručení (Zustellungsbevollmächtigter). K institutu zmocněnce pro doručování v německém trestním právu poukázal ministr spravedlnosti na rozhodnutí Soudního dvora Evropské Unie (dále jen „Soudní dvůr EU“) ze dne 15. 10. 2015 ve věci C-216/14 G. C. a ze dne 22. 3. 2017 ve spojené věci C-124/l6 I. T., C-213/16 T. R. a C-188/16 I. O. Trestní příkaz Obvodového soudu Schweinfurt byl vydán 4. 11. 2013 a právní moci nabyl již 20. 11. 2013, přičemž adresa zmocněnce pro doručení je stejná jako adresa Obvodového soudu Schweinfurt. Za dané situace lze podle ministra pochybovat, zda obviněný trestní příkaz Obvodového soudu Schweinfurt skutečně obdržel (a to v jazyce, kterému rozumí). Pokud by se tak nestalo, nebylo by možné považovat výjimku podle §267 odst. 3 písm. c) z. m. j. s. za splněnou. Okresní soud ve Strakonicích měl tedy podle §267 odst. 6 z. m. j. s. vyžádat stanovisko příslušného německého orgánu, a pokud by německá strana ve svém stanovisku nevyvrátila závěr o existenci důvodu pro neuznání rozhodnutí podle §267 odst. 1 písm. e) z. m. j. s., mělo být z daného důvodu rozhodnuto o neuznání trestního příkazu.
Dále ministr poukázal na bod 2 výroku rozhodnutí ve věci C., z něhož vyplývá, že čl. 2, čl. 3 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 1 a 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. 5. 2012, o právu na informace v trestním řízení (dále jen „směrnice 2012/13/EU“) nebrání takové právní úpravě v členském státu Evropské unie (dále jen „EU“), která v rámci trestního řízení ukládá obviněnému, jenž v konkrétním členském státě EU nemá bydliště, aby ustanovil zmocněnce pro účely doručení trestního příkazu, pokud obviněnému skutečně náleží celá lhůta pro podání odporu. Podle odstavce 65 odůvodnění rozhodnutí je třeba umožnit obviněnému připravit si obhajobu a zabránit jakékoliv diskriminaci mezi obviněnými, kteří mají pobyt v daném členském státě EU, a obviněnými, kteří zde pobyt nemají. V odstavci 61 pak Soudní dvůr EU dovodil, že doručení trestního příkazu obviněnému má v německém trestním řádu povahu sdělení obvinění, a proto musí splňovat požadavky stanovené čl. 6 směrnice 2012/13/EU. To mj. znamená, že podle čl. 3 odst. 1 a 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU ze dne 20. 10. 2010, o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení (dále jen „směrnice 2010/64/EU“) má obviněný, který nerozumí jazyku trestního řízení, právo na písemný překlad takového trestního příkazu. Ustanovení §267 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. c) z. m. j. s. je se závěry zmíněného rozhodnutí Soudního dvora EU plně v souladu. Nerespektování daných závěrů by bylo podle ministra v rozporu s ústavním pořádkem a zásadami právního řádu České republiky, na kterých je třeba bez výhrady trvat (ve smyslu §5 odst. 1 z. m. j. s.) a takové nerespektování by také zakládalo důvod pro neuznání rozhodnutí podle daného obecného důvodu pro odmítnutí mezinárodní justiční spolupráce, který se uplatní na všechny druhy mezinárodní justiční spolupráce podle z. m. j. s., tedy i na uznání a výkon rozhodnutí jiného členského státu EU ukládajícího peněžitou sankci nebo jiné peněžité plnění podle části páté hlavy VI dílu 1 z. m. j. s.
Ministr připustil, že ve spojených věcech C-124/16 I. T., C-213/16 T. R. a C-188/16 I. O. bylo Soudním dvorem EU ve výroku rozhodnutí konstatováno, že čl. 2, čl. 3 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 1 a 3 směrnice 2012/13/EU nebrání ani tomu, aby lhůta pro podání odporu proti danému trestnímu příkazu začala běžet od jeho doručení zmocněnci pro doručení, pokud se obviněný při výkonu trestního příkazu, jakmile se o něm skutečně dozví, nachází ve stejném postavení, jako kdyby mu byl trestní příkaz osobně doručen, a může využít celou lhůtu k podání odporu, případně navrácení lhůty pro zmeškání. Rozhodnutí Soudního dvora EU ve spojených věcech T., R. a O. tak přeneslo otázku doručování trestního příkazu v německém trestním řízení i do vykonávacího řízení.
To by však podle ministra nemělo automaticky znamenat, že trestní příkaz německého soudu, který nabude právní moci a vykonatelnosti pouze na základě doručení zmocněnci pro doručování, lze bez dalšího zaslat k uznání a výkonu do jiného členského státu EU na základě rámcového rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 24. 2. 2005, o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut (dále jen „rámcové rozhodnutí 2005/214/SVV“). Z hlediska řádného fungování mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních ve formě uznávání a výkonu rozhodnutí jiných členských států EU je nepřípustné, aby k uznání a výkonu do jiného členského státu EU byla zasílána rozhodnutí, byť formálně pravomocná a vykonatelná, která může obviněný stále napadnout řádným opravným prostředkem, a aby se obviněný o svém odsouzení v jiném členském státě EU dozvídal až v řízení o uznání a výkonu odsuzujícího rozhodnutí v jeho domovském státě, zpravidla na základě doručení rozhodnutí o uznání a výkonu odsuzujícího rozhodnutí. Práva obviněného v trestním řízení musí být aktivně zajišťována státem, který dané řízení vede, nikoli až státem, který rozhoduje o uznání a výkonu rozhodnutí a který posuzuje, zda tato práva byla ve státě, jenž trestní řízení vedl, porušena.
Zašlou-li německé orgány i přes výše uvedené do jiného členského státu EU k uznání a výkonu na základě rámcového rozhodnutí 2005/214/SVV trestní příkaz, který nabyl právní moci a vykonatelnosti pouze na základě doručení zmocněnci pro doručení, založí tím podle ministra důvod k odmítnutí uznání a výkonu podle čl. 7 odst. 2 písm. g) rámcového rozhodnutí 2005/214/SVV ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. 2. 2009, kterým se mění rámcová rozhodnutí 2002/584/SVV, 2005/214/SVV, 2006/783/SVV, 2008/909/SVV a 2008/947/SVV a kterým se posilují procesní práva osob a podporuje uplatňování zásady vzájemného uznávání rozhodnutí na rozhodnutí vydaná v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně. Podle zmíněného ustanovení může příslušný orgán vykonávajícího státu rovněž odmítnout uznat a vykonat rozhodnutí, pokud se zjistí, že podle osvědčení stanoveného v čl. 4 dotčená osoba nebyla v případě písemného řízení v souladu s právem vydávajícího státu o svém právu na podání opravného prostředku proti danému rozhodnutí a o lhůtách pro daný opravný prostředek vyrozuměna (informována) osobně ani prostřednictvím zástupce určeného nebo přiděleného v souladu s vnitrostátním právem. Ze zmíněného ustanovení vyplývá, že rozhodnutí, o jehož uznání a výkon jde, vydané v písemném řízení, musí být dotčené osobě (obviněnému) skutečně doručeno (ať už přímo nebo prostřednictvím zástupce). Stačilo-li by pouze doručení zástupci dotčené osoby (obviněného), neuvádělo by jistě ustanovení – vyrozumění (informování) dotčené osoby (přímo nebo prostřednictvím zástupce), ale uvádělo by – vyrozumění (informování) jejího zástupce.
V konkrétním případě trestního příkazu německého soudu, který nabyl právní moci a vykonatelnosti pouze na základě doručení zmocněnci pro doručení, by důvod k odmítnutí uznání a výkonu podle čl. 7 odst. 2 písm. g) rámcového rozhodnutí 2005/214/SVV ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299/SVV nebyl podle ministra naplněn pouze v případě, kdy by bylo doloženo, že zmocněnec pro doručení skutečně informoval obviněného v jazyce, kterému obviněný rozumí, o trestním příkazu, právu na podání opravného prostředku a lhůtách pro jeho podání. Skutečnost, že se v textu čl. 7 odst. 2 písm. g) rámcového rozhodnutí 2005/214/SVV ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299/SVV odkazuje pouze na informace uvedené v osvědčení, neznamená, že vykonávající stát je povinen obsah osvědčení bezvýhradně akceptovat a nemůže jej kriticky přezkoumat. Naopak ministr zdůraznil, že pokud měl příslušný orgán vykonávajícího státu pochybnosti o existenci tohoto důvodu k odmítnutí uznání a výkonu, měl podle čl. 7 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2005/214/SVV ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299/SVV povinnost věc konzultovat s příslušným orgánem odsuzujícího státu. Nemožnost vykonávajícího orgánu kriticky přezkoumat důvody k odmítnutí uznání a výkonu by navíc zpochybnila samotný smysl rozhodování o uznání a výkonu. Z daného výkladu čl. 7 odst. 2 písm. g), odst. 3 rámcového rozhodnutí 2005/214/SVV ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299/SVV potom vychází znění §267 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. c) a odst. 6 z. m. j. s.
Uznání a výkon německého trestního příkazu, který nabyl právní moci a vykonatelnosti pouze na základě doručení zmocněnci pro doručení a který nebyl obviněnému doručen v jazyce, jemuž rozumí, by podle ministra spravedlnosti nepochybně byly v rozporu se standardy práva na obhajobu a práva na tlumočníka zejména ve smyslu čl. 40 odst. 3 a čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, jež jsou rozvedeny v ustanoveních trestního řádu, zejména v §33 odst. 1 a §28. Rozpor s těmito standardy zakládá rozpor s ústavním pořádkem České republiky a zásadami právního řádu České republiky, na kterých je třeba bez výhrady trvat, ve smyslu §5 odst. 1 z. m. j. s. Samotné rámcové rozhodnutí 2005/214/SVV, které je v ustanoveních části páté hlavy VI dílu 1 z. m. j. s. implementováno, skýtá podklad pro uplatnění daného důvodu po neuznání rozhodnutí o peněžité sankci nebo jiném peněžitém plnění v bodu 5 preambule, kde je zdůrazněn respekt k základním právům a svobodám, a v čl. 20 odst. 3, kde se stanoví, že každý členský stát EU může odmítnout uznání a výkon rozhodnutí, pokud osvědčení vede ke vzniku otázky, zda nedošlo k porušení základních práv nebo obecných právních zásad podle čl. 6 Smlouvy o EU. Skutečnost, že v rozhodnutí Soudního dvora EU ve spojených věcech T., R. a O. byla německá úprava zmocněnce pro doručení shledána za určitých podmínek v souladu se směrnicí 2012/13/EU, tak podle ministra nikterak neomezuje možnost uplatnění §5 odst. 1 z. m. j. s.
Ve druhé části stížnosti pro porušení zákona se pak ministr spravedlnosti vyjádřil ke způsobu stanovení povinnosti k náhradě nákladů trestního řízení. Odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tz 52/2016 a sp. zn. 11 Tz 54/2016, z nichž vyplývá, že každý druh peněžitých sankcí nebo jiných peněžitých plnění musí být uložen rozhodnutím, které splňuje náležitosti uvedené v §261 odst. 1 písm. a) až d) z. m. j. s. Musí se tedy nejen jednat o rozhodnutí ukládající jeden ze zde vyjmenovaných druhů peněžitých sankcí nebo jiných peněžitých plnění, ale také o pravomocné rozhodnutí jiného členského státu EU. Právě daný požadavek však způsob stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení v německém trestním řízení nesplňuje, neboť výše povinnosti k náhradě nákladů řízení není určována pravomocným rozhodnutím.
V daném případě Obvodový soud Schweinfurt trestním příkazem stanovil pouze obecnou povinnost k náhradě nákladů řízení, aniž by jejich výše byla konkrétně vyčíslena. Ta je uvedena jen v osvědčení (12 739,58 EUR). V německém trestním řízení je uplatňováno oddělené rozhodování o základu nároku na náhradu nákladů trestního řízení a jejich výpočtu. Rozsudek nebo trestní příkaz německého soudu vydaný v trestním řízení obsahuje pouze rozhodnutí o základu nároku na náhradu nákladů trestního řízení, tj. stanovuje povinnost odsouzeného hradit náklady trestního řízení bez určení jejich výše. Teprve po právní moci daného rozhodnutí následuje rozhodnutí o výši nákladů. S výjimkou řízení ve věcech mladistvých nerozhoduje o výši nákladů trestního řízení soud, ale poplatkový úředník státního zastupitelství. Rozhodnutí zakládající nárok (rozsudek, trestní příkaz) musí být obviněnému formálně doručeno, tj. tzv. na doručenku (zde ministr ponechává stranou výše zmíněnou úpravu zmocněnce pro doručení). Rozhodnutí o výši nákladů řízení se však odsouzenému nedoručuje formálně, ale pouze běžnou poštou, neboť zde není stanovena žádná lhůta pro podání opravného prostředku. U rozhodnutí o výši nákladů řízení též není pořizován překlad do jazyka, kterému odsouzený rozumí. Proti rozhodnutí o základu nároku je možné podat opravný prostředek – okamžitou stížnost, o které rozhoduje nadřízený soud; to neplatí, je-li opravný prostředek podán rovněž proti rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí o výši nákladů řízení není samostatným rozhodnutím, nemá sankční povahu a nenabývá právní moci. Proti rozhodnutí o výši nákladů řízení je přípustný opravný prostředek, jehož podání není omezeno lhůtou. O uvedeném opravném prostředku rozhoduje soud prvního stupně (a za určitých podmínek lze napadnout i jeho rozhodnutí o opravném prostředku).
Za situace, kdy výše nákladů trestního řízení je podle německé právní úpravy určována rozhodnutím, které nenabývá právní moci, nelze podle ministra vůbec o uznání a výkonu německých rozhodnutí o výši nákladů trestního řízení rozhodovat. Požadavek německé strany na uznání a výkon rozhodnutí ohledně povinnosti k náhradě nákladů trestního řízení je třeba vyřešit ukončením řízení o uznání a výkonu podle §264 odst. 2 z. m. j. s. v této části, neboť v ní nejsou splněny podmínky pro převzetí rozhodnutí jiného členského státu EU k rozhodování o uznání a výkonu podle §262 z. m. j. s. Podle §262 z. m. j. s. lze totiž k rozhodování o uznání a výkonu převzít pouze rozhodnutí jiného členského státu EU, tj. rozhodnutí ve smyslu §261 odst. 1 z. m. j. s., jímž však německé rozhodnutí o stanovení výše nákladů řízení, které nenabývá právní moci, není.
Závěrem své stížnosti pro porušení zákona ministr upozornil ještě na formální vady napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí jiného členského státu EU se uznává „na území České republiky“ a vykonávací výrok by neměl znít tak, že se vykonává uznané rozhodnutí, ale tak, že se vykoná (konkrétně specifikovaná) peněžitá sankce nebo jiné peněžité plnění uložené uznaným rozhodnutím (srov. §268 odst. l z. m. j. s.). Ve vykonávacím výroku je také třeba rozlišit, jaká konkrétní částka připadá na jednotlivé druhy peněžitých sankcí nebo jiných peněžitých plnění, neboť ty mají rozdílné režimy výkonu (§270 odst. 1 až 3 z. m. j. s.).
Vzhledem k výše uvedenému navrhl ministr spravedlnosti, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 5 T 14/2016, a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v ustanovení §5 odst. 1, §267 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. c), odst. 6, §261 odst. 1, §262, §264 odst. 2 a §268 odst. 1, 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, v neprospěch obviněného R. H.. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení Okresního soudu ve Strakonicích zrušil a zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Strakonicích , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud , jako soud příslušný rozhodovat o stížnostech pro porušení zákona (§266 odst. 1 tr. ř.), z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž byla podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i předcházející řízení, a dospěl k závěru, že stížnost je důvodná.
Pokud jde o druhou část stížnosti pro porušení zákona, ministr spravedlnosti správně odkázal na právní názor vyslovený v již konstantní judikatuře Nejvyššího soudu, např. v citovaných rozhodnutích ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tz 52/2016, a sp. zn. 11 Tz 54/2016 (publikované jako č. 25/2017 Sb. rozh. tr.).
Ve druhém citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval: „Pakliže v projednávaném uznávacím řízení byl ze strany německých orgánů vznesen požadavek týkající se peněžitého trestu, jakož i nákladů trestního řízení, musí být k úspěšnému provedení takového řízení zajištěna veškerá rozhodnutí k dané materii, tzn. jak vlastní rozhodnutí o vině a uložení trestu, tak – jestliže posledně uvedený dokument neobsahuje konkretizaci výše nákladů trestního řízení, ale pouze stanovení obecné povinnosti k jejich úhradě – také navazující rozhodnutí (v případě SRN nejčastěji ve věci příslušného státního zastupitelství), který vymezilo výši nákladů řízení (60 EUR). Také toto rozhodnutí přitom musí splňovat veškeré podmínky vymezené pro pravomocná rozhodnutí cizozemského státu podle §261 odst. 1 z. m. j. s., tedy zejména musí být vydáno soudem v trestním řízení anebo sice jiným orgánem, ovšem za předpokladu, že se v dané věci lze domáhat projednání věci před soudem v trestním řízení. Současně se též musí jednat o rozhodnutí, které bylo obviněnému řádně doručeno, tento byl s jeho obsahem adekvátně seznámen, což v případě občana jiného členského státu vyžaduje jeho znalost jazyka odsuzujícího státu, anebo zajištění překladu rozhodnutí do jazyka, kterému obviněný rozumí a v neposlední řadě se musí jednat o rozhodnutí konečné, tedy pravomocné. Nejvyšší soud přitom vzhledem k dosavadní praxi ve vztahu ke Spolkové republice Německo, jakož ostatně i naprosté většině dalších členských států EU, nespatřuje problém v otázce doručování rozhodnutí o vině obviněného a uložení příslušné sankce. Tento nastává až dodatečně u navazujících rozhodnutí o vyčíslení původně obecně stanovené povinnosti nahradit náklady trestního řízení, která jsou v rámci SRN podřazena gesci pracovníků státních zastupitelství. Jak vyplynulo ze zprávy Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 31. 8. 2016, č. j. MSP-35/2015-MOT-J/16, německé orgány vycházejí při stanovení částky nákladů řízení z paušálních sazeb upravených zákonem, s možností jejich další modifikace. Výsledné určení sumy nákladů řízení ve formě rozhodnutí je následně zasíláno obviněnému nikoliv způsobem formálního doručení, ale toliko běžným vhozením do poštovní schránky, bez potřeby vyhotovit překlad do jazyka, který obviněný ovládá a rovněž bez stanovení lhůty k podání opravného prostředku proti takovému rozhodnutí. Ačkoliv opravný prostředek je tedy v tomto případě přípustný, jeho podání není omezeno jasně stanovenou lhůtou, a je tak možno jej učinit de facto kdykoliv do doby úhrady nákladů řízení, anebo promlčení stanovené povinnosti. …takový stav – rozuměno ve vztahu k požadavku na uznání a výkon uložené povinnosti nahradit náklady trestního řízení, kdy je uznávajícímu státu předkládáno toliko rozhodnutí s obsažením obecné povinnosti k náhradě nákladů řízení, aniž je současně doloženo další, navazující rozhodnutí konkretizující takovou povinnost, které současně splňuje veškeré náležitosti na rozhodnutí ve smyslu §261 odst. 1 z. m. j. s., a to již v samotném základním požadavku na existenci rozhodnutí pravomocného, nelze považovat za adekvátní k postupu podle §268 z. m. j. s. …Jelikož je však nezbytné, aby se soudy projednávající žádost cizozemského orgánu zaobíraly celou dotčenou materií a neopomenuly žádnou část učiněné žádosti, je namístě vedle případného rozhodnutí o uznání a výkonu peněžité sankce (jsou-li k tomu splněny veškeré náležitosti), rozhodnout též o otázce uznání a výkonu náhrady nákladů trestního řízení, a to postupem podle §264 odst. 2 z. m. j. s., tedy ukončením řízení pro nesplnění podmínek pro převzetí rozhodnutí uvedených v §261 odst. 1 z. m. j. s.“
Usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 5 T 14/2016, bylo rozhodnuto, že se podle §268 odst. 1 z. m. j. s. uznává rozhodnutí Obvodového soudu Schweinfurt ze dne 4. 11. 2013, sp. zn. 2 Cs 12 Js 6792/13, jímž byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 9 600 EUR a dále povinnost zaplatit náklady řízení, které byly posléze vyčísleny ve výši 12 739,58 EUR, celkem 22 339,58 EUR. V samotném trestním příkazu Obvodového soudu Schweinfurt je však uvedena pouze peněžitá sankce v celkové výši 9 600 EUR a povinnost nahradit náklady řízení, jejichž výše však v rozhodnutí uvedena nebyla a byla specifikována pouze v přiloženém osvědčení. Nejvyšší soud se proto v souladu se svou dosavadní judikaturou ztotožňuje s názorem ministra spravedlnosti, že výrok o nákladech řízení nevyhovuje ustanovení §261 odst. 1 z. m. j. s., neboť předmětem uznání a výkonu je podle tohoto ustanovení pravomocné rozhodnutí jiného členského státu. Jestliže tedy rozhodnutím Obvodového soudu Schweinfurt ze dne 4. 11. 2013 nebyla výše nákladů řízení stanovena, nelze ji v řízení o uznání rozhodnutí doplňovat, byť na základě údajů oznámených německou stranou, pakliže nebylo předloženo žádné další pravomocné rozhodnutí o jejich výši. Ve své druhé části je tedy stížnost ministra spravedlnosti zcela důvodná.
Pokud jde o první část, namítá ministr de facto dvě vady zásadní z hlediska práva obviněného na spravedlivý proces. Jde jednak o otázku doručení trestního příkazu Obvodového soudu Schweinfurt obviněnému takovým způsobem, aby se s ním mohl skutečně seznámit a aby mu zůstala zachovaná celá lhůta k podání opravného prostředku, a jednak o otázku, zda rozhodnutí bylo doručeno v jazyce, kterému obviněný rozumí. Je třeba říci, že ani jedné z těchto otázek nevěnoval Okresní soud ve Strakonicích v napadeném rozhodnutí žádnou pozornost. Ačkoli tedy ze spisového materiálu jednoznačně nevyplývá, že by k porušení práv obviněného skutečně došlo, jsou zde patrné pochybnosti, které měly okresní soud vést k vyžádání si doplňujících informací, a jeho rozhodnutí je tak i v této části minimálně předčasné. Ke druhé námitce lze upozornit, že podle osvědčení předloženého německou stranou uznávané rozhodnutí do českého jazyka přeloženo nebylo, ovšem byly dány důvody pro domněnku, že obviněný dostatečně ovládá německý jazyk (č. l. 10v). Tuto skutečnost ovšem okresní soud nijak neověřoval.
Pokud jde o doručení trestního příkazu obviněnému, ze spisového materiálu je skutečně patrné, že ten byl v německém jazyce doručen zmocněnci, jehož adresa je totožná s adresou soudu, přičemž z data nabytí právní moci se jeví, že lhůta pro podání opravného prostředku se odvíjela od doručení tomuto zmocněnci. Řízení přitom probíhalo v písemné formě, tedy bez přítomnosti obviněného. Okresní soud ve Strakonicích tak měl věnovat pozornost ustanovení §267 odst. 1 písm. e) z. m. j. s., popřípadě vyžádat dodatečné podklady ke zvážení, zda je dána výjimka upravená v §267 odst. 3 písm. c) z. m. j. s., která zde jako jediná přichází v úvahu.
Nejvyšší soud se pak ztotožňuje i s dále prezentovaným názorem ministra spravedlnosti v tom směru, že právní názor přijatý Soudním dvorem EU ve spojených věcech T., R. a O., podle něhož lze považovat podmínky čl. 2, čl. 3 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 1, 3 směrnice 2012/13/EU za splněné i v takovém případě, kdy je obviněnému odsuzující rozhodnutí skutečně doručeno ve vykonávacím řízení, přičemž může využít celou lhůtu k podání opravného prostředku apod., není možné aplikovat v případě, kdy toto vykonávací řízení probíhá v jiném státě na základě uznání odsuzujícího rozhodnutí. Takovým postupem by se odsuzující stát zbavoval povinnosti zajistit doručení rozhodnutí obviněnému způsobem, který je v souladu s jeho právem na obhajobu, a současně by tuto povinnost přenášel na uznávající stát, jehož orgány by tak byly zbytečně a neúnosně zatěžovány návrhy ve věcech, v nichž by o uznání nebylo možno rozhodnout, neboť uznávané rozhodnutí by v důsledku doručení obviněnému pozbylo právní moci. V případě, kdy by německé orgány doložily, že lhůta k podání opravného prostředku je obviněnému zachována v rámci vykonávacího řízení, by tak bylo namístě podání předběžné otázky k Soudnímu dvoru EU.
Správně také ministr spravedlnosti upozornil na formální vady rozhodnutí okresního soudu. V uznávacím výroku není výslovně uvedeno, že se rozhodnutí Obvodového soudu Schweinfurt uznává „na území ČR“ (§268 odst. 1 z. m. j. s.). Vykonávací výrok současně měl být v souladu s §268 odst. 1 z. m. j. s. formulován tak, že se vykoná nikoli „toto rozhodnutí“, ale peněžitá sankce nebo jiné peněžité plnění uložené uznaným rozhodnutím jiného členského státu EU. Ve vykonávacím výroku by mělo být rozlišeno, jaká konkrétní částka připadá na jednotlivé druhy peněžitých sankcí nebo jiných peněžitých plnění (viz §270 odst. 1 až 3 z. m. j. s.). V daném případě však z výše řečeného vyplývá, že předmětem vykonávacího výroku může být pouze trest, nikoli náklady řízení.
Vzhledem ke shora uvedenému vyslovil Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 5 T 14/2016, a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v ustanovení §5 odst. 1, §267 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. c), odst. 6, §261 odst. 1, §262, §264 odst. 2 a §268 odst. 1, 5 z. m. j. s. v neprospěch obviněného R. H.. Z toho důvodu Nejvyšší soud napadené usnesení podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jelikož nebyly ve zkoumané věci splněny podmínky §271 odst. 1 tr. ř., přikázal Nejvyšší soud podle §270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Strakonicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud ve Strakonicích opětovně projedná tuto trestní věc. Pokud to bude nutné, vyžádá si od německé strany další podklady týkající se doručení trestního příkazu obviněnému a zachování lhůty pro podání opravného prostředku. Dále zjistí, zda obviněný rozumí německému jazyku, v němž byl trestní příkaz vyhotoven a okolnosti, za nichž mu byl doručen. Následně zhodnotí případné splnění podmínky §267 odst. 3 písm. c) z. m. j. s. a znovu rozhodne o uznání rozhodnutí a případně o výkonu peněžitého trestu. Současně ukončí řízení v části týkající se výkonu rozhodnutí o nákladech řízení. V novém rozhodnutí napraví také formální vady obou výroků napadeného rozhodnutí.
Podle §270 odst. 4 tr. ř. je Okresní soud ve Strakonicích vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Podle §273 tr. ř. je Okresní soud ve Strakonicích rovněž povinen respektovat zákaz reformationis in peius.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 5. 2018
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu