ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.1074.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 1074/2018-97
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných A) M. M. , a B) M. M. , zastoupených JUDr. Jiřím Ptáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 398/2, proti povinné EMBRA Apartment s. r. o ., se sídlem v České 184, identifikační číslo osoby 26979641, zastoupené Mgr. Lukášem Koukalem, advokátem se sídlem v Brně, Jugoslávská 768/9, provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 19 E 4/2017, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2017, č. j. 13 Co 206/2017-82, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále též „dovolací soud“) dovolání povinné ze dne 22. 1. 2018 proti usnesení Krajského soudu v Brně (dále vesměs „odvolací soud“) ze dne 14. 11. 2017, č. j. 13 Co 206/2017-82, jímž odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. 6. 2017, č. j. 19 E 4/2017-29, o nařízení výkonu rozhodnutí provedením prací a výkonů, odmítá podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále „o. s. ř.“, neboť dovolatelka v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř) nevylíčila důvod dovolání (vymezením právního posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a výkladem, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení - §241a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř), a rovněž neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). K projednání dovolání přitom nepostačuje ani pouhý odkaz na §237 o. s. ř. či citace textu uvedené procesní normy, aniž by z dovolání bylo zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v §237 o. s. ř. je podle názoru dovolatele splněn (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za tohoto stavu dovolání povinné trpí vadou obsahu, kterou po uplynutí lhůty k dovolání (§240 o. s. ř.) nelze odstranit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) a pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Hledisko přípustnosti dovolání dovolatelka vymezila tak, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení právní otázky, která má být dovolacím soudem vyřešená jinak“, což jednak přesně neodpovídá znění §237 o. s. ř. (ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání nejblíže viz „… má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“), jednak z dalšího textu dovolání povinné neplyne, jakým způsobem dovolací soud předestřenou právní otázku ve své rozhodovací praxi řešil a pro jaké důvody by ji měl nyní posuzovat odlišně, resp. proč by měl dosavadní judikaturu překonat. Způsobilé vymezení uvedeného hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 a §237 o. s. ř. tedy nutně předpokládá, že z dovolání je zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatelka rovněž nevystihla důvod dovolání, založený na námitce, že oprávnění od 18. 11. 2008, kdy jim „nesvědčí“ vlastnické právo k majetku, o který „ve vykonávacím řízení jde“, nebyli „aktivně legitimovaní k podání návrhu na zahájení řízení vedeného Okresním soudem Brno-venkov pod sp. zn. 24 C 336/2010 a Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 13 Co 105/2014“, takže nejsou v posuzované věci legitimováni ani k podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Dovolatelka tím poukazuje na vady nalézacího řízení, které - i kdyby existovaly - se do vykonávacího (exekučního) řízení nepřenášejí, nepředstavují okolnosti rozhodné pro nařízení výkonu rozhodnutí (vedení exekuce), protože k jejich nápravě mohou sloužit pouze zákonem stanovené příslušné jiné procesní prostředky (nikoli námitky uplatněné ve výkonu rozhodnutí či exekuci), a exekuční soud se jimi nezabývá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikované pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2007, sp. zn. 20 Cdo 935/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 20 Cdo 742/2013).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (viz §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. května 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu