ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.1167.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 1167/2018
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Komerční banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 969/33, identifikační číslo osoby 45317054, zastoupené JUDr. Vítem Horáčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská č. 316/12, proti povinné CLEAR FORCE PROJECTS s. r. o., v likvidaci , se sídlem v Praze 2, náměstí Míru č. 820/9, identifikační číslo osoby 61509213, zastoupené JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská č. 1037/38, pro uspokojení nepeněžité pohledávky, vedené u soudní exekutorky JUDr. Ingrid Švecové, Exekutorský úřad Praha 3, pod sp. zn. 091 EX 00727/17, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2017, č. j. 11 Co 362/2017-33, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění :
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil usnesení soudní exekutorky JUDr. Ingrid Švecové, Exekutorský úřad Praha 3, ze dne 14. 7. 2017, č. j. 091 EX 00727/17-025, tak, že výše pokuty povinné, kterou je povinná povinna uhradit na účet exekučního soudu, činí 50 000 Kč, a ve zbylém rozsahu jej potvrdil. Ztotožnil se se závěrem soudní exekutorky, že jsou dány zákonné předpoklady pro uložení pokuty povinné ve smyslu §351 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť povinná nesplnila povinnost složit do soudní úschovy peněžní částku uloženou exekučním titulem, avšak na rozdíl od soudní exekutorky dospěl k závěru, že není dán důvod pro uložení pokuty v maximální výši, neboť jde o první pochybení povinné a uložení pokuty má mít funkci výstrahy účastníku, který neplní své povinnosti, s připomenutím, že další sankce mohou dále následovat, pokud povinnost splněna nebude.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítá, že odvolací soud se dostatečně nezabýval všemi námitkami povinné, zejména že povinná nemá objektivní možnost splnit exekučním titulem uloženou povinnost, když neobdržela žádné plnění, které předpokládá exekuční titul a které by dle exekučního titulu měla složit do soudní úschovy. Dále namítá, že s ohledem na skutečnost, že exekučním titulem je předběžné opatření, neměla možnost řádné procesní obrany proti exekučnímu titulu v nalézacím řízení. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatelka současně navrhla odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolatelka nevymezila důvod dovolání v souladu s §241a o. s. ř., ani neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. a tuto skutečnost ani nebylo možné dovodit z obsahu dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž musí být zřejmé, které otázky hmotného či procesního práva se taková přípustnost týká [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Námitky, které dovolatelka v projednávané věci uvádí, nejsou dostatečně konkrétním vymezením dovolacího důvodu a nejsou ani dostatečným vymezením otázky hmotného či procesního práva, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání. Povinná ve svém dovolání vznáší pouze skutkové námitky, námitky stran nesprávnosti exekučního titulu [jehož věcnou správnost nelze, jak již ostatně uvedl i odvolací soud, v dovolacím řízení přezkoumávat a jeho obsahem je vázán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3277/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1919/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2428/2011)]. Namítá-li povinná ve svém dovolání možné vady řízení (například nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), dovolací soud nemohl k těmto námitkám přihlédnout, neboť poukaz na možné vady řízení není sám o sobě způsobilý založit přípustnost dovolání; dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázky případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5653/2015, proti kterému byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3058/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, usnesení ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, usnesení ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, usnesení ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5147/2014).
S ohledem na shora uvedené není dovolání povinné přípustné, Nejvyšší soud je tedy v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka v dovolání dále navrhuje odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud nezabýval návrhem povinné na odklad právní moci rozhodnutí odvolacího soudu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 4. 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu