ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.1621.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 1621/2018-96
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněného R. V. , zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1682/15, proti povinnému Z. B. , zastoupenému opatrovníkem Mgr. Janem Dajbychem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3330/220, pro 380 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 EXE 750/2015, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2017, č. j. 15 Co 253/2017-68, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih usnesením ze dne 14. 7. 2017, č. j. 6 EXE 750/2015-33, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce.
Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se exekuce zastavuje (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů exekučního řízení a řízení o zastavení exekuce před soudy obou stupňů (výrok II.) a uložil oprávněnému zaplatit soudní exekutorce na nákladech exekuce částku 7 865 Kč (výrok III.). Uvedl, že vymáhaný nárok vznikl z dohody o vzájemném majetkovém vypořádání, která byla přílohou smlouvy o převodu členského podílu v bytovém družstvu. Protože se jedná o obchodní závazek, je třeba i promlčení nároku posoudit podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále „obch. zák.“). Protože ve smlouvě nebyla dohodnuta splatnost nároku, v souladu s §340 odst. 2 obch. zák. byl věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník byl povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem o plnění požádán. Smlouva byla uzavřena dne 10. 6. 2005, oprávněný tak mohl zaplacení dluhu požadovat již dne 11. 6. 2005. Počátek běhu promlčecí doby se nepřipíná ke dni následujícímu po dni, kdy byl dlužník věřitelem o plnění ve skutečnosti požádán, nýbrž ke dni, kdy věřitel poprvé mohl dlužníka o plnění požádat (§392 odst. 1 obch. zák.). Skutečnost, že věřitel následně požádal dlužníka o plnění, není důvodem ke změně počátku promlčecí doby. Promlčecí doba počala běžet dne 11. 6. 2005, exekuční návrh byl podán dne 28. 8. 2015, tedy ve chvíli, kdy již pohledávka byla podle §408 obch. zák. promlčena. Odvolací soud neshledal, že by námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy, oprávněnému nic nebránilo podat návrh na exekuci před uplynutím promlčecí doby a vedení jiné exekuce proti témuž povinnému není důvodem, aby oprávněný otálel s podáním dalšího návrhu.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním. Uvedl, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda se na ujednání o vzájemném vypořádání smluvních stran za převod členských práv a povinností v družstvu uzavřené mezi dvěma fyzickými osobami bez souvislosti s jejich podnikáním aplikuje zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) nebo obch. zák. Odvolací soud se podle jeho názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které dle obch. zák. běží promlčecí doba práva na plnění ode dne splatnosti závazku, která je určená ve smlouvě buď přímo nebo tím způsobem, že je ponechána na vůli věřitele (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 5241/2007). Žádné z ustanovení obch. zák. neupravuje prohlášení o vzájemném majetkovém vypořádání uzavřeném bez souvislosti s podnikáním jako smluvní typ (absolutní obchod). Jedná se proto o občanskoprávní vztah a v souladu s §110 obč. zák. promlčecí doba dodnes neuplynula. I kdyby se jednalo o obchodněprávní závazek, pohledávka by promlčena nebyla, protože splatnost dluhu nastala až bez zbytečného odkladu poté, kdy byl povinný oprávněným požádán o plnění. K doručení výzvy povinnému došlo dne 2. 12. 2008, splatnost nastala nejdříve dva dny po doručení dne 4. 12. 2008 a promlčecí doba mohla začít běžet nejdříve dne 5. 12. 2008. Posouzení pohledávky jako promlčené by bylo v rozporu s dobrými mravy, protože oprávněný se s ohledem na průběh jiného exekučního řízení vedeného vůči povinnému domníval, že povinný nedisponuje žádným hodnotnějším majetkem a je zbytečné zahajovat další exekuční řízení. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že exekuční soud je při posouzení otázky, zda došlo k promlčení práva přiznaného exekučním titulem, vázán posouzením právního vztahu mezi účastníky nalézacím soudem [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010 (uveřejněné pod číslem 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. V souzené věci z exekučního titulu (rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 12. 2010, č. j. 44 Cm 74/2008-72, pravomocného ke dni 27. 2. 2012 a vykonatelného ode dne 2. 3. 2012) vyplývá, že nalézací soud závazek posoudil jako obchodněprávní, otázka promlčení se proto v exekučním řízení musí posuzovat podle příslušných ustanovení obch. zák.
Podle §408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet.
Ze zjištění soudů vyplývá, že dohoda o vzájemném majetkovém vypořádání byla uzavřena dne 10. 6. 2005 a nebyla v ní sjednána splatnost nároku.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009 (uveřejněném pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), uzavřel, že není-li doba splatnosti dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí a je-li splatnost pohledávky závislá na žádosti věřitele o plnění (§340 odst. 2 obch. zák.), neuplatní se ustanovení §392 odst. 1 obch. zák. při určení začátku běhu promlčecí doby závazku, ale promlčecí doba začne v souladu s §391 odst. 1 věty první obch. zák. běžet již dne, kdy věřitel mohl dlužníka o plnění obchodního závazku poprvé požádat.
Odvolací soud proto správně dovodil, že promlčecí doba počala běžet dne 11. 6. 2005 (věřitel mohl poprvé požádat dlužníka o plnění), posledním dnem desetileté „absolutní“ promlčecí doby ve smyslu §408 odst. 1 obch. zák. byl 11. 6. 2015 a jestliže byl exekuční návrh podán až dne 28. 8. 2015, došlo k promlčení vymáhané pohledávky.
Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 5241/2007, není přiléhavý, protože – jak ostatně uvedl i soud odvolací – v projednávané věci se nejedná o situaci, kdy by splatnost závazku byla dohodnuta tak, že je její okamžik ponechán na vůli věřitele.
Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací praxe odůvodnil závěr, že uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti přitom musejí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 (uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 20 Cdo 2208/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4821/2017]. Oprávněný netvrdil žádné relevantní okolnosti, které by mu bránily exekuční návrh podat před uplynutím promlčecí doby (tím spíše které by zavinil povinný). Skutečnost, že vůči povinnému je bezúspěšně vedena jiná exekuce, jež byla navíc následně zastavena z důvodu materiální nevykonatelnosti exekučního titulu, není překážkou k zahájení exekučního řízení k vymožení jiné pohledávky za povinným.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu