ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.1702.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 1702/2017-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné S.A. ZIEGLER FRANCE, identifikační číslo osoby 45193380, se sídlem Avenue Konrad 1, 592 23 Roncq, Francouzská republika, zastoupená Mgr. Davidem Řehákem, advokátem, sídlem Holečkova 100/9, 150 00 Praha 5, proti povinné ROLINE INTERNATIONALE SPEDITION s. r. o. , identifikační číslo osoby 25219073, se sídlem Boží Dar 129, 363 01 Boží Dar, zastoupené Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem sídlem Rubešova 83/10, 120 00 Praha 2, o 130.585,95 EUR s příslušenstvím vedené u soudního exekutora JUDr. Jiřího Komárka, Exekutorský úřad Žďár nad Sázavou, pod sp. zn. 38 EX 779/15, o zastavení exekuce, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 2016, č.j. 61 Co 276/2016-187, takto:
I. Dovolání se zamítá . Dovolání proti nákladovému výroku (IV.) se odmítá.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné k rukám Mgr. Martina Laipolda, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 11 573 Kč.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 12. 10. 2015, č. j. 27 EXE 2732/2015-51, Okresní soud v Karlových Varech prohlásil za vykonatelné rozhodnutí Soudu I. stupně pro věci obchodní ve Štrasburku č. 03/01008 ze dne 18. 12. 2009 a rozhodnutí Odvolacího soudu v Colmar č. 1 A 10/04260 ze dne 14. 11. 2012, jimiž byla povinné uložena povinnost zaplatit oprávněné částku v celkové výši 130.585,95 EUR a 10.000 EUR jako náhradu nákladů soudního řízení; povinná (solidárně s řidičem vozidla) byla shledána odpovědnou za škodu na zásilce v rámci mezinárodní přepravy (dle „Úmluvy CMR“), k níž došlo krádeží 2277 kusů dopravovaných mobilních telefonů. Provedením exekuce pověřil okresní soud soudního exekutora JUDr. Jiřího Komárka, Exekutorský úřad Žďár nad Sázavou.
Usnesením ze dne 4. 4. 2016, č.j. 27 EXE 2732/2015-133, tento soud na návrh povinné exekuci zastavil a uložil oprávněné povinnost zaplatit povinné a exekutorovi náklady exekučního řízení; coby důvod zastavení exekuce soud stanovil, že vymáhaný nárok je promlčen. Krajský soud v Plzni napadeným usnesením toto usnesení soudu prvého stupně potvrdil (výrok I.); odlišně rozhodl toliko o nákladech exekučního řízení, přičemž oprávněné uložil povinnost zaplatit povinné 114.012,95 Kč (výrok II.), dále, že oprávněná je povinna zaplatit pověřenému soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7.865 Kč (výrok III.) a konečně oprávněnou odsoudil k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 29.581,19 Kč (výrok IV.).
Pro závěr o promlčení uplatněného nároku vycházely nižší soudy z kolizních norem obsažených v zákoně č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“), a na jejich základě určily jako právo rozhodné pro daný mezinárodní závazkový vztah právo České republiky. Jeho součástí je Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále jen „Úmluva CMR“, event. „Úmluva“), uveřejněná vyhláškou č. 11/1975 Sb., jež v čl. 32 odst. 3 obsahuje ustanovení pro stavení a přerušení promlčecí doby normující, že tyto instituty se jinak řídí právem platným u projednávajícího soudu – francouzské právo však v rozhodné době stavení a přerušení neupravovalo. Na základě nutnosti užít tuzemský právní řád, zejména pak obchodní zákoník, uzavřely soudy – s odkazem na §408 odst. 2 obchodního zákoníku – že tam uvedená tříměsíční lhůta k podání návrhu na výkon rozhodnutí v situaci, kdy právo bylo soudem přiznáno později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, uplynula 14. 2. 2013, jestliže exekuční tituly nabyly právní moci dne 14. 11. 2012.
Oprávněná v dovolání spatřuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž podmínka přípustnosti je podle jejího názoru naplněna tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena (§237 o. s. ř.).
Dovolací otázky explicite uvádí takto: 1) Lze subsidiárně užít přímé kolizní normy, včetně únikových doložek, v souvislosti s právní úpravou promlčení dle Úmluvy CMR?
2) Je namístě s ohledem na okolnosti konkrétního případu upřednostnit flexibilní hraniční určovatel uvedený v ustanovení §10 odst. 1 ZMPS namísto ustanovení §10 odst. 2 ZMPS?
3) Lze teleologickým výkladem dospět ke spravedlivému závěru, dle kterého se ustanovení §408 odst. 2 obchodního zákoníku použije rovněž na výkon cizozemského rozhodnutí na území České republiky za současného zvážení všech mezinárodních vztahů?
(tolik citace)
K otázce první dovolatelka tvrdí, že Úmluva CMR byla použita odvolacím soudem nesprávně, neboť obsahuje úpravu promlčení „komplexní“, a oproti některým dalším mezinárodním smlouvám nepřipouští aplikaci jiných předpisů, pročež „by tedy neměly být aplikovány kolizní normy místa soudu, a tudíž ani hmotněprávní normy, týkající se promlčení, jež by jinak byly na základě těchto kolizních norem určené“.
Rovněž co do druhé otázky dovozuje dovolatelka, že odvolací soud pochybil; přednosti se mělo dostat ustanovení §10 odst. 1 ZMPS, a nikoli §10 odst. 2, neboť „rozumnému uspořádání daného vztahu“ odpovídá určení právního řádu francouzského, a to především proto, že její sídlo se nachází na území Francie, místo plnění probíhalo „z velké části“ tamtéž, kde bylo plnění i doručeno, a nalézací řízení „proběhlo před francouzskými soudy podle tamních právních předpisů“.
Co do otázky třetí dovolatelka uvedla, že úprava promlčení dle ustanovení §408 odst. 2 obch. zák. byla užita „zjednodušeně“, necitlivě a v důsledku nespravedlivě vůči zahraničním věřitelům, jelikož je zjevně obrácena do vztahů mezi subjekty „českými“, přičemž evropské unijní předpisy ani jiné zahraniční právní řády „tak nezvykle krátkou promlčecí dobu“ neznají. V podrobnostech pak dovolatelka poukazuje na výkladová pravidla zákona č. 89/2012 Sb. (§2, §3030), jakož i pravidla formulovaná v mnohých (označených) rozhodnutích Ústavního soudu.
Nesprávnost rozhodnutí spatřuje dovolatelka dále v nákladových výrocích, totiž v nesprávné aplikaci advokátního tarifu odvolacím soudem, a to jmenovitě v nesprávném určení počtu relevantních úkonů, jež měla učinit povinná, a tomu odpovídající nesprávně přiznané výši náhrady nákladů. Bez bližšího odůvodnění a vypořádání se s argumentací oprávněné byla výsledná částka odvolacím soudem ponechána bez výraznější změny.
Oprávněná současně podala návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§243 písm. a o. s. ř.).
K dovolání se vyjádřila oprávněná. „Nechápe“ argumentaci dovolatelky co do výkladu k první otázce, neboť podle jejího názoru opak vyplývá z čl. 10 Ústavy České republiky, jakož i z ustanovení §756 obch. zák., odkud plyne subsidiarita českého právního řádu tam, kde mezinárodní smlouva mlčí; není pak správné ani tvrzení, že úprava Úmluvy CMR ohledně promlčení je „komplexní“, a odkazuje zde na její čl. 32 odst. 3. V otázce druhé povinná proti dovolatelce dovozuje, že ustanovení §10 odst. 2 ZMPS slouží „smyslem a účelem“ k rozvedení obecné zásady dle §10 odst. 1, a oproti argumentu „sídlem oprávněné, místem soudu, místem plnění přepravní smlouvy“ by ona mohla poukazovat na to, že „odesílatel byl český právní subjekt, zboží bylo českého původu… dopravce byl český subjekt, vozidlo bylo registrováno v ČR a řidič vozidla byl také občan České republiky“. K otázce třetí povinná uvedla, že „existuje celá řadu judikátů“ Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, v nichž byl aprobován výklad ustanovení §408 obch. zák., jenž byl podán v dané věci, a který nepřipouští „jiný ústavně konformní výklad“, na čemž nemůže ničeho změnit ani znění ustanovení §3030 o. z. I ona čelila obtížím, neboť se v nalézacím řízení „musela přizpůsobit francouzskému právu“ a „ve velmi krátkém časovém úseku zajistit advokáta ve Francii“. Přitom dovolatelka, nechtěla-li využít předběžné vykonatelnosti prvoinstančního rozsudku, „přistoupila k zahájení exekučního řízení až téměř tři roky po ukončení soudního sporu“.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 30. 9. 2018, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, jakož i čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 14. 12. 2016 a exekuční řízení bylo zahájeno dne 7. 9. 2015.
Dovolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) řádně zastoupenou advokátem (§241 o. s. ř.), odpovídá i požadavku náležitého uvedení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237, §241a odst. 2 o. s. ř.), a obsahuje též srozumitelně formulované dovolací důvody (§241a odst. 2, odst. 3 o. s. ř.), které – systematicky uvedenou argumentací dovolatelky vztahující se postupně k jednotlivým důvodům – tyto předpoklady přípustnosti dovolání obsahově (věcně) vystihují. Konkrétně jde o to, že je akceptovatelný úsudek dovolatelky, že jí předestřené právní otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu – v daném procesním kontextu – v úplnosti vyřešeny.
Dovolání je tak podáním formálně bezvadným.
Pro posouzení jeho opodstatněnosti, dovolací soud předně předesílá, že posuzované řízení je řízením o výkon rozhodnutí (po vydaném prohlášení o vykonatelnosti uplatněného titulu), což má specifické důsledky, jak bude ozřejměno posléze.
Dovolatelka předně poukazuje na nesprávné užití Úmluvy CMR, když tam uvedenou úpravu promlčení závazků z mezinárodní přepravy považuje za „komplexní“.
Podle ustanovení §756 obch. zák. se ustanovení tohoto zákona použije, jen pokud mezinárodní smlouva, která je pro Českou republiku závazná a byla uveřejněna ve Sbírce zákonů, neobsahuje odlišnou úpravu.
Podle čl. 1 odst. 1 se tato Úmluva vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy. Toto ustanovení platí bez ohledu na trvalé bydliště a státní příslušnost stran.
Podle čl. 32 odst. 1 se nároky z přeprav, na něž se vztahuje tato Úmluva, promlčují za jeden rok. V případě úmyslu nebo takového zavinění, které se podle práva soudu, u něhož se právní věc projednává, považuje za rovnocenné úmyslu, je promlčecí doba tříletá. Na tento článek odkazuje i čl. 39 odst. 4, upravující postih mezi dopravci.
Úmluva CMR je mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy, v důsledku čehož je nadána aplikační předností před národními zákony, zde konkrétně před obchodním zákoníkem; ke stejnému závěru ostatně vede i její čl. 41 odst. 1. Z dikce výše uvedených článků v obecné rovině vyplývá, že promlčecí doba v Úmluvě CMR se vztahuje na všechny nároky související s přepravní smlouvou a dále na nároky, které věcně souvisí se stranami přepravní smlouvy či s mezinárodní přepravou zboží (viz SEDLÁČEK, Pavel. Úmluva CMR: (komentář) : mezinárodní silniční nákladní doprava : soudní rozhodnutí : výklad jednotlivých ustanovení. Praha: Vox, 2009, str. 530 a násl. ISBN 978-80-86324-82-1.).
Určujícím hlediskem pro posouzení délky promlčecí doby, v níž se nárok z přepravy promlčuje a jejího běhu tedy je, zda se jedná o přepravu podle Úmluvy CMR (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 32 Odo 53/2002). Soud se tak v každém projednávaném případě musí zabývat otázkou, zda nárok – byť výslovně neupravený Úmluvou CMR – věcně souvisí s mezinárodní přepravou či s jejími stranami, přičemž dospěje-li ke kladnému závěru, aplikuje speciální úpravu promlčení v Úmluvě CMR, a nebude přitom rozhodné, zda požadovaný nárok je či není upraven i rozhodným národním právem. Ani účastníci daného řízení nepochybují, že podmínky aplikace Úmluvy byly v dané věci splněny.
Neplatí však, že úprava promlčení v Úmluvě CMR je použitelná pro veškeré nároky z mezinárodních přepravních závazků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 805/2002). Tak je tomu i v poměrech dané věci, jestliže tato úprava zjevně sleduje standardní použití institutu promlčení jen do řízení nalézacího; je i zde pojímáno v podobě důsledku nevykonání práva v předem stanovené době, spočívajícího v oslabení práva tím, že v tomto řízení (na základě námitky účastníka) nebude uplatněný nárok soudem přiznán. Naopak Úmluva očividně neřeší otázku, do kdy lze – bez takového oslabení – právo u soudu uplatnit k nucenému výkonu, jestliže bylo již v nalézacím řízení přiznáno. Ostatně, jestliže by pro takový případ měly (mohly být) k dispozici ty nástroje, jež představuje „stavení běhu promlčecí doby či přerušení promlčení“, pak stojí za připomenutí, že čl. 32 odst. 3 Úmluvy zde odkazuje na „právo platné u soudu, u něhož se právní věc projednává“.
Ani v posuzovaném případě se přitom nepodává, že by k promlčení nároku ve fázi nalézací došlo (ani dojít nemohlo, neboť nebyla vznesena námitka promlčení), přičemž nárok plynoucí z odpovědnosti za škodu při přepravě zboží byl řádně uplatněn a francouzskými soudy – shora identifikovanými rozhodnutí Soudu I. stupně pro věci obchodní ve Štrasburku č. 03/01008 ze dne 18. 12. 2009 a rozhodnutí Odvolacího soudu v Colmar č. 1 A 10/04260 ze dne 14. 11. 2012 - také přiznán. Toliko námitka v řízení před tamními soudy by zakládala povinnost francouzských soudů zabývat se otázkou, zda zde uplatněný nárok je či není promlčen z hledisek úpravy zakotvené v Úmluvě CMR, jak byla shora citována.
Tím je zodpovězena první otázka formulovaná dovolatelkou shora, a to s tím výsledkem, že odvolací soud zde nepochybil. Právní úprava promlčení oproti názoru dovolatelky „komplexní“ není, a přesahy k úpravě národním právem jsou v dané věci – výkonu soudním rozhodnutím přiznaného práva – otevřené.
Což nutně soustřeďuje v dalším kroku pozornost – na téma druhé dovolatelčiny otázky – k zákonu č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, jehož nesprávnou aplikaci nižšími soudy dovolatelka rovněž namítá.
Ani zde, pakliže se dovolatelka dovolávala – oproti §10 odst. 2 písm. c) ZMPS, k němuž se uchýlily oba nižší soudy – aplikace §10 odst. 1 coby ustanovení rozhodného tím, že vyslovuje určující hledisko „rozumného uspořádání daného vztahu“, dovolatelce přisvědčit v úplnosti nelze.
Podle §10 odst. 1 ZMPS nezvolí-li účastníci rozhodné právo, řídí se jejich závazkové vztahy právním řádem, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu.
Podle §10 odst. 2 písm. c) ZMPS se smlouvy o dopravě (smlouvy o přepravě, smlouvy zasilatelské apod.) zpravidla řídí právem místa, kde má dopravce nebo zasilatel sídlo nebo bydliště v době uzavření smlouvy.
Hraničním určovatelem je určitá skutečnost významná pro daný druh právních vztahů nebo otázek označených v rozsahu kolizní normy, která je určující pro následný výběr práva, jehož se má na daný právní vztah použít, přičemž evidentně platí, že ustanovení §10 odst. 1 je obecným a §10 odst. 2 písm. c) ustanovením speciálním; jinými slovy, ustanovení §10 odst. 2 písm. c) ZMPS představuje tzv. zvláštní hraniční určovatel, typově pro určité právní vztahy naplňující obsah určovatele dle §10 odst. 1, a proto je-li dána skutečnost použitelná k jeho konstrukci, použije se namísto určovatele základního, jehož tím doplňuje a konkretizuje. Dosahuje se tím použití práva, jež má k právním vztahům spadajícím pod rozsah dané kolizní normy bližší vztah, neboť zvláštní kolizní norma disponuje užším rozsahem vyňatým z rozsahu základní kolizní normy (srov. KUČERA, Zdeněk. Mezinárodní právo soukromé. 7. vyd. Brno: Doplněk, 2009, str. 128. ISBN 978-80-7239-231-5.).
Volba „vhodného“ právního řádu vzhledem ke skutkovým okolnostem jednotlivého případu je na odůvodněné úvaze soudu, při respektu k úmyslu zákonodárce (explicite vtěleného do textové podoby ustanovení §10 odst. 1 a 2 ZMPS) a v použité interpretační metody jazykové a systematické. Namístě je pak – v duchu výše řečeného – úsudek, že speciální typy smluvních závazkových vztahů podle §10 odst. 2 ZMPS jsou primárním určovatelem rozhodného práva, nejsou-li dány natolik významné (mimořádné) okolnosti, jež by vybočením odtud založily volbu práva podle ustanovení §10 odst. 1.
Jestliže tedy obecné soudy zvolily jako rozhodné právo české s odůvodněním, odkazujícím na ustanovení §10 odst. 2 písm. c), že povinná měla v době uzavření (a po celou dobu trvání závazkového vztahu a soudního řízení) sídlo na území České republiky a současně neshledaly okolnosti odůvodňující aplikaci obecného určovatele v §10 odst. 1, je jejich názor s právě vyloženými úvahami konformní (byť celkový výsledek je založitelný i na další argumentaci, jež bude vyložena níže). Ostatně „rozumnost uspořádání daného vztahu“, jak ji vnímá povinný ve svém vyjádření, není v nepoměru k té, již předestřela dovolatelka v dovolání (viz výše), což vede k podpoře implicite nižšími soudy osvojenému úsudku, že dovolatelkou odkazované okolnosti výše uvažovaný „mimořádný“ charakter, způsobilý k odklonu od ustanovení §10 odst. 2 písm. c) ve prospěch užití obecného ustanovení §10 odst. 1 ZMPS, nepředstavují.
Tím se odpovídá na dovolatelčinu otázku druhou.
A konečně, nelze se ztotožnit ani s námitkou, vycházející z její třetí otázky, poukazující na (údajně) nesprávnou a nespravedlivou aplikaci hmotněprávních předpisů v souvislosti s výkonem cizozemských rozhodnutí, jmenovitě aplikaci úpravy promlčení dle ustanovení §408 odst. 2 obch. zák.
Dle čl. 38 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („Nařízení Brusel I.“) je rozhodnutí vydané v jednom členském státě, které je v tomto státě vykonatelné, vykonáno v jiném členském státě poté, co zde bylo na návrh kterékoli zúčastněné strany prohlášeno za vykonatelné.
Dle čl. 41 téhož je rozhodnutí vykonatelné, jakmile jsou splněny formální náležitosti uvedené v čl. 53, což je v případě podání návrhu na prohlášení vykonatelnosti předložení osvědčení podle čl. 54, které vydá na žádost kterékoli dotčené strany za použití standardního formuláře (aniž je však dotčen čl. 55, podle kterého může příslušný orgán určit lhůtu k jeho dodatečnému předložení, přijmou rovnocennou písemnost, popř. jeho předložení prominout); to vše, aniž by bylo rozhodnutí přezkoumáváno podle čl. 34 a 35.
Jak bylo již shora připomenuto, v souzené věci (výkonu rozhodnutí) jde o otázku, kdy se promlčuje právo již pravomocně (v nalézacím řízení) přiznané, tj. o otázku, kdy nejpozději může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí, aby se nevystavil nebezpečí úspěšně vznesené námitky promlčení, resp. aby výkon rozhodnutí nebyl posléze pro promlčení zastaven.
Přitom platí, a to nezpochybnitelně (viz též výše), že výkon cizozemského rozhodnutí probíhá za stejných podmínek jako výkon rozhodnutí tuzemského, a co je klíčové, toto řízení se řídí právním řádem státu výkonu, tj. zde právem českým; aplikovány musí být tedy výlučně tuzemské předpisy upravující výkon rozhodnutí a exekuci (zásada lex fori).
To jest samozřejmě vztáhnout i k tuzemskému ustanovení §268 odst. 1 o. s. ř., jež upravuje institut zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce), o který v dané věci jde. A to včetně ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jež ukládá zastavit výkon rozhodnutí, je-li nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Pod takový „jiný důvod“ konstantní (tuzemská) soudní praxe zařadila i ten, jenž spočívá v tom, že vykonávané právo je promlčeno, byla-li povinným vznesena odpovídající námitka.
Se zřetelem k výše traktované zásadě aplikace práva věc projednávajícího soudu je logické, že zastavení výkonu rozhodnutí podle citovaného ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. argumentem promlčení vykonávaného práva, vyžaduje, aby i tento argument měl své ukotvení v právu soudu, který výkon provádí; v daném případě tak v právu českém (čímž je v předchozím dovozený závěr o aplikovatelnosti českého práva, jak bylo též ohlášeno, posílen).
Což obrací pozornost – jak ostatně, a to nutně, činily oba nižší soudy vzhledem k povaze hmotněprávního vztahu účastníků – k dovolatelkou kritizované aplikaci ustanovení §408 odst. 2 obch. zák.
Dle §408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.
Dle §408 odst. 2 obch. zák. bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno.
Ustanovení 408 odst. 2 obch. zák. pro obchodněprávní závazky zakotvuje 10ti letou promlčecí lhůtu, přičemž „tato desetiletá doba má povahu promlčecí doby všeobecné a v jejím rámci musí být zahájeno případně i řízení o výkon rozhodnutí, kterým bylo právo přiznáno“ (srov. POKORNÁ, Jarmila. Obchodní zákoník: komentář. II. díl, (§221 až 775). Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, §480. Komentáře Wolters Kluwer. ISBN 978-80-7357-491-8.). V omezující desetileté promlčecí době tedy musí být rovněž zásadně zahájeno řízení o výkonu rozhodnutí (srov. ŠTENGLOVÁ, Ivana. Obchodní zákoník: komentář. 13. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2010, str. 1070. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7400-354-7.); ustanovení §408 odst. 2 pak zakotvuje dodatečnou tříměsíční lhůtu ode dne, kdy mohlo být zahájeno, pro případy, bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí.
Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud, totiž že řízení o výkon rozhodnutí (vydaného v nalézacím, ať již soudním či rozhodčím řízení) přiznávajícího určité právo musí být zahájeno v desetileté lhůtě, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet poprvé (§408 odst. 1 obch. zák.), a v určitých případech v desetileté lhůtě prodloužené o další tři měsíce od vykonatelnosti rozhodnutí – viz §408 odst. 2 obch. zák. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, uveřejněné pod číslem 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K argumentaci dovolatelky je namístě uvést, že jen stěží lze uznat, že má-li být v mezinárodních vztazích použito českého práva, pak jen pro právní subjekty české, neboť pro subjekty cizí („zahraniční věřitele“), zejména v poměrech nařízení Brusel I., jde v ustanovení §408 odst. 2 obch. zák. o úpravu stanovící promlčecí dobu „nepřiměřeně krátkou“ a „nevídanou“, a ve svých důsledcích i „nespravedlivou“. Je tomu tak jednoduše proto, že subjekty mezinárodních právních vztahů již z povahy věci musí počítat s tím, že v jejich konkrétní věci nebude aplikováno „jejich“ právo, nýbrž právo toho cizího subjektu, s nímž jsou v rozhodném právním vztahu, a to byť by se z pohledu „domácího“ jevilo jako „neobvyklé“ (ve hře je též obecná zásada rovnosti účastníků v řízení a před zákonem). Dovolatelka, podala-li návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) v České republice, musela bezpochyby počítat s tím, že v takto zahájeném řízení bude aplikováno právo české, a to včetně té úpravy promlčení v obchodněprávních vztazích, kterou představovalo kritické ustanovení §408 odst. 2 obch. zák., jehož výklad byl již dávno předtím v tuzemských poměrech ustálený a obstál i v rámci řízení o ústavních stížnostech před Ústavním soudem. Pak bylo jen na ní, aby si opatřila odpovídající právní informace, a učinila-li by tak odpovědně, bez prodlení, nic nepřekáželo, aby řízení o výkon rozhodnutí zahájila včas, aniž mohlo být její právo ohroženo námitkou promlčení.
Zde se připomíná, že titulem v dané věci je rozsudek Odvolacího soudu v Colmar č. 1 A 10/04260 dne 14. 11. 2012 (byť i rozhodnutí prvostupňového soudu ve Štrasburku č. 03/01008 ze dne 18. 12. 2009 bylo již předběžně vykonatelné), osvědčení, jakožto obligatorní součást návrhu na prohlášení vykonatelnosti, bylo vydáno dne 17. 1. 2013, oprávněná dovolatelka požádala o prohlášení vykonatelnosti cizozemských rozhodnutí na území České republiky však až dne 7. 9. 2015 a návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podala dne 8. 9. 2015.
Odkazuje-li dovolatelka na interpretační principy, zakotvené v ustanovení §2, §3030 o. z., resp. vyjádřené v citovaných judikátech Ústavního soudu, postačí namítnout, že odtud ani sama nedovozuje, jak, kterou, a do jaké podoby správně vyloženou normou, mělo být promlčení v dané věci aplikováno či jen uváženo.
Je-li dovolání ve věci neopodstatněné (a dovolací soud je zamítne), je pro posouzení dovolání do nákladových výroků namístě postupovat tak, jako kdyby bylo podáno samostatně, a to včetně hodnocení jeho formálních náležitostí, předepsaných v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., zde jmenovitě té, jež spočívá v povinnosti vymezit, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.). Pakliže tuto náležitost podané dovolání postrádá, a nebyla včas doplněna – jako je tomu v daném případě – je podáním vadným, které pro tuto vadu musí být odmítnuto (§243c o. s. ř.), a tak bylo také rozhodnuto.
Na vyloženém argumentačním základě je tak namístě uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu – ve výsledku jím vedeného řízení a v mezích dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů, jimiž je soud vázán – je správný, pročež dovolání, které proti němu podala oprávněná, Nejvyšší soud podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl .
Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení nelze vyhovět ani návrhu oprávněné „na odklad vykonatelnosti“ napadeného usnesení odvolacího soudu [§243 písm. a) o. s. ř.], když ostatně z povahy věci nemohlo přicházet v úvahu nic jiného, než odklad jeho právní moci podle ustanovení §243 písm. b) téhož předpisu, a „odklad výkonu“, o kterém se dovolatelka zmiňuje též, je uplatnitelný jen ve vlastním exekučním řízení (coby odložení provedení exekuce), nikoli v řízení tomto. Nebylo-li rozhodnuto dříve, zvláštního výroku již netřeba.
Protože dovolání oprávněné bylo zamítnuto, je namístě úspěšné povinné přiznat podle ustanovení §243b, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §146 odst. 3 o. s. ř. náhradu nákladů, které jí v tomto řízení vznikly advokátním zastoupením. Ty představuje odměna advokáta za jeden úkon (sepis vyjádření k dovolání ze dne 28. 9. 2017) podle §7 bod 6 ve spojení s §11 odst. 2 písm. e), odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 11 210 Kč (§2 odst. 1, §6 odst. 1, §8 odst. 1 vyhlášky) a paušální náhrady hotových výdajů advokáta 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky, zvýšené o aktuální výši DPH, tj. celkem 11 573 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 5. 2018
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu