ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.1754.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 1754/2018
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Lanfer s. r. o. se sídlem ve Slovenské republice, ve Veľkých Ripňanech, Hlavná č. 137, identifikační číslo osoby 36772283, zastoupené Mgr. Danielem Jankaničem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská č. 11/6, proti povinné Pacchetto, s. r. o. , se sídlem v Brně, Čechyňská č. 361/16, identifikační číslo osoby 28292014, pro 150 779,90 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, pod sp. zn 067 EX 13884/15, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2016, sp. zn. 20 Co 551/2015, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D, Exekutorský úřad Praha 5, usnesením ze dne 19. 10. 2015, č. j. 067 EX 13884/15-18, odmítl exekuční návrh oprávněné (výrok I.) a rozhodl, že oprávněná je povinna uhradit soudnímu exekutorovi odměnu ve výši 605 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 242 Kč (výrok II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soudní exekutor exekuční návrh odmítl, neboť povinná přes výzvu nedoložila uzavření rozhodčí smlouvy (doložky) v souladu s Newyorskou úmluvou o uznání a výkonu cizích rozhodnutí.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 20 Co 551/2015, usnesení soudního exekutora potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Dovodil, že v případě nařízení exekuce podle vykonatelného rozhodčího (rozsudku) vydaného na území Slovenské republiky je třeba postupovat nikoli podle Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, uveřejněné vyhláškou č. 74/1959 Sb. (dále jen „Newyorské úmluvy“), nýbrž podle Smlouvy uzavřené mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, uveřejněné pod č. 209/2003 Sb. (dále též jen „Smlouvy“). Dle odvolacího soudu se cizí rozhodčí nález uznává tím, že se k němu přihlédne jako by šlo o nález „český“, přičemž ale dle ustanovení §122 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen zákon č. 91/2012 Sb.), platí, že jeho výkon se nařizuje rozhodnutím („českého soudu“), které je třeba odůvodnit. Cizí rozhodčí nález, u kterého se provádí jen neformální uznání, lze vykonat toliko soudně, nikoliv v exekučním řízení, neboť v exekučním řízení soud nerozhoduje o nařízení exekuce, nýbrž vydává pouze pověření soudnímu exekutorovi, aby exekuci provedl. Jiná situace nastává u cizích rozhodčích nálezů uznaných ve zvláštním řízení cestou analogie ustanovení §16 odst. 2, resp. §14 zákona č. 91/2012 Sb., které za tohoto předpokladu v exekučním řízení vykonat lze. Výše řečené koresponduje právní úpravě obsažené přímo v exekučním řádu (zákonu č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů /dále jen „exekuční řád“/), jmenovitě jeho ustanovení §37 odst. 2 písm. b) „ve znění účinném od 1. 1. 2012, resp. 1. 1. 2014, pakliže se zde výslovně stanoví, že exekuční návrh lze na základě cizího rozhodnutí podat pouze tehdy, pokud již o jeho uznání bylo rozhodnuto, a že jinak vedení exekuce na základě cizího rozhodnutí, které uznáno nebylo, není přípustné (§268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). Odvolací soud proto uzavřel, že odmítnutí návrhu na nařízení exekuce v dané věci je ve svých důsledcích věcně správné. Nedostatek rozhodčí smlouvy (eventuálně i její existence, avšak odkazující na netransparentně ustavený rozhodčí soud či rozhodce) představuje podle odvolacího soudu porušení práva na zákonného soudce, a uznání a výkon takového rozhodčího nálezu by byl v rozporu s veřejným pořádkem ve smyslu čl. 22 písm. e) Smlouvy, což podle jeho názoru koresponduje i úpravě zakotvené v Newyorské úmluvě. Tak tomu je právě v dané věci, neboť – jak odvolací soud dovodil – rozhodčí smlouva uzavřena (platně) nebyla.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázek, o kterých má za to, že doposud nebyly dovolacím soudem „komplexně“ řešeny (§237 o. s. ř.), a zčásti otázek, ohledně nichž se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe soudu dovolacího, jež formulovala následovně:
1. Je potřebné, aby dovolací soud vyslovil svůj závazný právní názor na to, jak má správně probíhat vzájemné uznávání cizích rozhodčích nálezů mezi Českou republikou a Slovenskou republikou.
2. Je potřebné, aby dovolací soud vyslovil svůj závazný právní názor na to, které právní normy jsou pro takové řízení závazné, příp. které mají aplikační přednost v jaké logické návaznosti.
3. Je potřebné, aby dovolací soud jednoznačně stanovil, zda má český soud právo posuzovat vznik a platnost rozhodčí smlouvy při cizím rozhodčím nálezu, pokud tato vznikla podle práva jiného státu (právní výklad „Vyhlášky č. 176/1964 Sb. a jejího čl. I. odst. 2 písm. a/“).
4. Je potřebné, aby dovolací soud odpověděl na otázku, zda je české právo při vzájemném uznávání cizího rozhodčího rozsudku v nespotřebitelské věci nadřazeno právu státu, ve kterém probíhalo příslušné rozhodčí řízení; v kontextu pokud bylo použito v rozhodčím řízení jen právo krajiny, kde byl takový rozhodčí nález vydán.
5. Má český soud právo požadovat od oprávněného při podání návrhu na uznání cizího rozhodčího rozsudku větší rozsah příloh než uvádí vyhláška č. 74/1959 Sb., ve svém čl. IV.?
6. Může český soud odepřít uznání cizího rozhodčího rozsudku i z jiných důvodů, než uvádí „vyhláška č. 74/1959 Sb. ve svém čl. V.“?
7. Může český exekuční soud v jednom řízení potvrdit vzájemné uznání cizího rozhodčího nálezu i společně s povolením exekuce?
Dle dovolateky odvolací soud na danou věc nesprávně aplikoval Smlouvu a nikoli Newyorskou úmluvu, a stejně tak nepřípadně argumentoval zákonem č. 91/2012 Sb. Namítá, že jeho rozhodnutí je zmatečné a nedostatečně odůvodněné, neboť se nevypořádal s těmi námitkami, které jsou pro posouzení věci stěžejní. Zejména opomenul, že rozlišení rozhodčích nálezů tuzemských a cizích je nemístné, jestliže cizí rozhodčí nálezy se podle rozhodné právní úpravy uznávají bez potřeby samostatného rozhodnutí tak, že je na ně nahlíženo jako na exekuční tituly českého původu. Za zcela nesprávné považuje dovolatelka skutečnost, že odvolací soud na předmětný rozhodčí nález aplikoval pravidla dovozovaná z českého právního prostředí (zejména judikatury soudů), a stejně tak je vadou, pokud odvolací soud posuzoval „způsob vzniku rozhodčí smlouvy v kontextu práva jiného státu, než na jehož území probíhalo příslušné rozhodčí řízení“. Odvolací soud podle dovolatelky „dále vůbec nepřihlédl k vyhlášce č. 176/1964 Sb., o Evropské úmluvě obchodní arbitráži“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Došel-li odvolací soud k závěru, že v případě nařízení exekuce podle vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného na území Slovenské republiky je třeba postupovat nikoli podle Newyorské úmluvy, nýbrž výhradně podle Smlouvy, je jeho právní názor (jakož i závěr o netransparentně ustanoveném rozhodci, jenž odvolací soud dovozuje výhradně podle Smlouvy) v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyjádřenou v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5882/2016, a ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 20 Cdo 676/2016. Z tohoto faktu však ještě neplyne, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně nesprávné. Je tomu tak proto, že rozhodný úsudek o nevykonatelnosti předmětného (cizího) rozhodčího nálezu založil odvolací soud i na tom, že cizí rozhodčí nález lze vykonat jen soudně, nikoliv v exekučním řízení. Přitom je třeba vyjít z čl. III. Newyorské úmluvy, podle něhož uzná každý smluvní stát rozhodčí nález za závazný a povolí jeho výkon podle předpisů o řízení, jež platí na území, kde je nález uplatňován, za podmínek stanovených v následujících článcích čl. IV. a V. (obdobně čl. 24 odst. 2 Smlouvy). Procedura „povolení výkonu“ se tedy musí uskutečnit podle předpisů, které představuje tuzemský občanský soudní řád a exekuční řád. Z ustanovení §37 odst. 2 exekučního řádu se pak podává, že exekuci podle tohoto předpisu lze vést jen tehdy, bylo-li by zde rozhodnutí „o uznání“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1165/2016, a ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5882/2016). Je tedy zjevné, že názor odvolacího soudu, že cizí rozhodčí nález, „u kterého se provádí jen neformální uznání“, lze vykonat jen soudně, „nikoliv v exekučním řízení“, je v souladu s názorem již dříve vyjádřeným i Nejvyšším soudem, a proto nezbývá než uzavřít, jak bylo již výše naznačeno, že jeho rozhodnutí jako celek obstojí.
Z výše uvedeného plyne, že dovolání oprávněné není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
K vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř.; dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná, avšak vznik nákladů řízení na straně povinné se ze spisu nepodává.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 6. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu