ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.2389.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 2389/2018
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Vladimírem Kůrkou v exekuční věci oprávněné KOUKLIK, s. r. o. , identifikační číslo osoby 26193183, se sídlem Na Slupi 134/15, 128 00 Praha 2 - Vyšehrad, zastoupené Mgr. Petrem Kafkou, advokátem, sídlem Na Slupi 134/15, 128 00 Praha 2 – Vyšehrad, proti povinné M. D. , L., zastoupené Mgr. Pavlou Švábovou, advokátkou, sídlem Vodičkova 695/24, 110 00 Praha 1 – Nové Město, o udělení příklepu ve věci exekuce pro 3 700 000 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského, Exekutorský úřad Beroun, pod sp. zn. 015 EX 906/2016, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2018, č. j. 83 Co 283/2017-157, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského, Exekutorský úřad Beroun, ze dne 1. 8. 2017, č. j. 015 EX 906/2016-106, byla na den 20. 9. 2017 nařízena elektronická dražba (tam blíže specifikovaných) nemovitých věcí povinné. Dne 15. 9. 2017 byla manželem povinné podána žaloba na vyloučení věcí podle §267 odst. 1 o. s. ř.; o podání žaloby byl téhož dne vyrozuměn soudní exekutor.
Usnesením soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského, Exekutorský úřad Beroun, ze dne 20. 9. 2017, č. j. 015 EX 906/2016-128, byl ve smyslu §336o o. s. ř. udělen příklep k vydraženým nemovitostem povinné za nejvyšší podání v celkové výši 3 486 000 Kč (výrok I.), neboť podaná excindační žaloba byla exekutorem vyhodnocena jako zjevně bezúspěšná.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 8. 3. 2018, č. j. 83 Co 283/2017-157 usnesení soudního exekutora o udělení příklepu potvrdil (výrok I.) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.); i odvolací soud totiž dospěl k závěru, že excindační žaloba manžela povinné nemůže obstát.
Povinná podala proti tomuto rozhodnutí dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje ve skutečnosti, že „má po prostudování dostupné judikatury Nejvyššího soudu za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a pokud řešena byla, tak by měla být posouzena jinak.“
Touto otázkou, jež má být řešena, je podle jejího názoru otázka, v jakém okamžiku lze soudním exekutorem a odvolacím exekučním soudem posoudit vylučovací žalobu jako zjevně bezdůvodnou, a to za stavu, je-li vylučovací žaloba prozatím jediným podáním účastníka v řízení o ní a soud příslušný k jejímu projednání neučinil žádnou výzvu k případnému odstranění vad nebo jejímu doplnění ve smyslu §43 o. s. ř., resp. neproběhlo ani jednání umožňující soudu postupovat ve smyslu §118a odst. 1 až 3 o. s. ř.
Dovolací otázka se tak týká možnosti posouzení excindační žaloby exekutorem jako zjevně bezdůvodné v situaci, kdy příslušný soud neučinil žádné procesní kroky, jejichž výsledky by takový závěr mohly odůvodnit. Podle názoru dovolatelky by „soudní exekutor měl vždy vyčkat alespoň na první jednání o vylučovací žalobě a případnou výzvu směrem k žalobci, tedy vždy odročit již nařízenou dražbu, než učiní závěr o zjevné bezdůvodnosti“.
Dovolacím důvodem je podle dovolatelky nesprávnost hodnocení vylučovací žaloby jako zjevně bezdůvodné, a obšírně zde odvolacímu soudu oponuje.
Součástí dovolání byl návrh povinné na odložení vykonatelnosti usnesení soudního exekutora.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, jakož i čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 8. 3. 2018.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění rozhodném (viz výše) je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle ustálené judikatury dovolacího soudu je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž musí být zřejmé, které otázky hmotného či procesního práva se taková přípustnost týká [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
V dané věci dovolatelka ohlásila vymezení předpokladů přípustnosti dovolání tak, že jednak napadeným rozhodnutím určitá právní otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena, a jednak, byla-li by již řešena, že ji má dovolací soud posoudit odlišně.
Již zde se zjevuje, že takové vymezení předpokladů přípustnosti je vadné – totiž neurčité, a to jak v tvrzení prvním, tak druhém, a zejména – již z důvodů logických – v jejich uplatněném spojení (zde viz kupříkladu usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, nebo ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 27 Cdo 953/2017).
Domnívala-li se dovolatelka, že jí formulovaná otázka, dovolacím soudem již vyřešená, měla být posouzena jinak, je v souladu s Nejvyšším soudem standardně vyjadřovanými požadavky řádného vymezení přípustnosti dovolání, aby explicite vyjádřila, který právní názor dříve dovolacím soudem vyslovený, má být nyní překonán, nejlépe i adekvátním označením takového rozhodnutí, od kterého se má dovolací soud odchýlit.
To dovolatelka neučinila, a to zjevně i pochopitelně, neboť uplatňuje současně i jinou variantu vymezení důvodů přípustnosti dovolání, jež má spočívat v tom, že právní otázka, k jejímuž posouzení má být dovolání otevřeno, dosud dovolacím soudem posuzována nebyla. Kromě zjevné vnitřní nekonzistence jejího podání tak činí, aniž by takový úsudek jakkoli blíže rozvinula. Při plném vědomí toho, že není snadné konkretizovat tuto podmínku přípustnosti dovolání – byť tak učinit lze, kupříkladu vymezením právních otázek blízkých, od nichž se otázka v dané věci předmětné odlišuje, a tím vyžaduje speciální posouzení – nelze připustit, aby pouhé (neprověřené) tvrzení, že otázka dovolacím soudem nebyla řešena, garantovalo automaticky (bez dalšího), že dovolání je bez vady.
Spojení prezentovaných dvou důvodů přípustnosti dovolání svědčí jen o tom, že ke splnění této procesní podmínky dovolacího řízení přistoupila dovolatelka nedůsledně, jen nahodile, neurčitě a proto ve výsledku neúčinně. Za řádné vymezení podmínek přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) jí zvolený postup mít nelze.
Je očividné, že dovolatelka mínila věnovat pozornost jiné otázce, totiž zda jejím manželem podaná excindační žaloba byla „zjevně bezdůvodnou“, jak usuzoval soudní exekutor a odvolací soud, či nikoli, ve prospěch čehož rozsáhle argumentovala. Takto pojatý „dovolací důvod“ (jak je výslovně označila) však nereflektuje otázku, pro kterou žádala, aby dovolání bylo připuštěno, což je další nedostatek podaného dovolání, neboť mezi obojím musí být nutně zjevná a nezpochybnitelná vazba. Není-li tu, jakoby dovolacího důvodu nebylo, a „právní posouzení věci“, které dovolatelka předkládá dovolacímu soudu, tak nemá žádnou vazbu na tu úpravu dovolacího řízení, jak ji zákon předjímá; odbývá se totiž zcela mimo ni, v podobě pouhé (neefektivní) polemiky s odvolacím soudem.
Nebyly-li tím naplněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., a jeho odůvodnění – jak bylo vysvětleno – je očividně vystihnout nemohou, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání povinné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako vadné odmítnout, a to se stručným odůvodněním ve smyslu ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř.; učinil tak rozhodnutím předsedy senátu podle ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř.
Se zřetelem k dosaženému výsledku dovolacího řízení nelze již logicky vyhovět ani návrhu dovolatelky „na odklad vykonatelnosti“ napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu §243 písm. a) o. s. ř.; nebylo-li rozhodnuto dříve, zvláštního výroku již netřeba, pakliže dovolání bylo odmítnuto „v přiměřené době“.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 9. 2018
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu