ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.321.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 321/2018-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Kůrky, a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Úřadu vlády České republiky , sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, 118 01 Praha 1, identifikační číslo osoby 00006599, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2, identifikační číslo osoby 69797111, proti povinnému J. V. , O., za účasti manželky povinného M. V. , O., oběma zastoupenými JUDr. Arturem Ostrým, advokátem, sídlem Arbesovo náměstí 257/7, 150 00 Praha 5, pro 8 246 700 Kč s příslušenstvím, pro 184 567 556 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 12 E 1/2017 , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2017, č. j. 23 Co 261/2017-78, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2017, č. j. 23 Co 261/2017-78, a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 31. 5. 2017, č. j. 12 E 1/2017-41, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 7. 8. 2017, č. j. 12 E 1/2017-74, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově nařídil usnesením ze dne 31. 5. 2017, č. j. 12 E 1/2017-41, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 8. 2017, č. j. 12 E 1/2017-74, podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 46 T 21/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, k zajištění pohledávky oprávněné ve výši 8 246 700 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 4. 3. 2014 do zaplacení a pohledávky ve výši 184 567 556 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 4. 3. 2014 do zaplacení, výkon rozhodnutí, kterým zřídil soudcovské zástavní právo na tam označených nemovitých věcech povinného (výrok I.), dále rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok II.), a povinnému uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Benešově soudní poplatek za návrh na výkon rozhodnutí ve výši 3 528 143 Kč (výrok III.); dalšími výroky stanovil, že se nařízení výkonu rozhodnutí vztahuje na vymožení pohledávky a nákladů předcházejícího řízení, náhrady nákladů výkonu rozhodnutí a soudního poplatku, jakož i dalších nákladů, které budou oprávněnému v průběhu výkonu rozhodnutí proti povinnému přiznány (výrok IV.), že pořadí soudcovského zástavního práva se řídí dnem 5. 8. 2014 (výrok V.) a dále uložil povinnému, aby soudu oznámil, zda nemovité věci nabyl jako substituční jmění (výrok VI.).
K odvolání povinného Krajský soud v Praze napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud dospěl k závěru, že exekuční titul, kterým je v této věci rozsudek vydaný v trestním (tzv. adhezním) řízení, nabyl podle doložky ke dni 4. 1. 2017 právní moci i vykonatelnosti; byl-li proto návrh na nařízení výkonu rozhodnutí doručen exekučnímu soudu až dne 29. 5. 2017, nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva nemohlo nic bránit, neboť je pro něj podle ustanovení §338b odst. 2 o. s. ř. rozhodující stav v době zahájení řízení. Neshledal též, že by exekuční titul trpěl vadou spočívající v nedostatku materiální vykonatelnosti.
Ve včasném dovolání povinný namítá, že odvolací soud danou věc nesprávně právně posoudil, neboť nebyly splněny všechny zákonné předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, jestliže oprávněná soudu prvého stupně namísto finální (úplné či oficiální) verze rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, předložila jen „jakýsi koncept“, byť opatřený doložkou právní moci a vykonatelnosti, který neobsahoval zákonem vyžadované náležitosti, konkrétně záhlaví a odůvodnění, a povinný (tam označený jako obžalovaný) nadto nebyl ani dostatečně (podle požadavků zákona) identifikován bydlištěm a datem narození. Odvolacímu soudu proto vytýká, že se nezabýval formálními náležitostmi rozhodnutí, a pro nařízení výkonu rozhodnutí shledal postačujícím předložení jakékoli listiny, která bude opatřena doložkou právní moci a vykonatelnosti, a nikoli řádného písemného vyhotovení rozsudku podle ustanovení §261 odst. 2 o. s. ř.
Naplnění předpokladu přípustnosti dovolání dovolatel spatřuje v tom, že se odvolací soud při posuzování otázky, zda lze nařídit výkon rozhodnutí na základě soudního rozhodnutí, které nesplňuje základní formální náležitosti stanovené právním předpisem, zde konkrétně ustanovením §120 tr. ř. a ustanovením §274 odst. 1 písm. a) o. s. ř., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jmenovitě od usnesení ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2456/2005, případně, nebyla-li by označeným rozhodnutím rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dostatečně ustálena, šlo by o otázku dosud judikatorně neřešenou. Druhou odchylku od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3203/2006, dále dovolatel identifikuje v tom, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku materiální vykonatelnosti exekučního titulu, neboť jednak nebyl jako obžalovaný v rozhodnutí řádně označen datem narození a místem svého bydliště, a dále pak nebyly ani jeho povinnosti k plnění přesně vymezeny.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jelikož se rovněž domnívá, že by mu jinak hrozila závažná újma, navrhl též, aby právní moc a vykonatelnost napadeného usnesení byla odložena.
Oprávněná ve svém vyjádření uvedla, že při podání návrhu na výkon rozhodnutí splnila veškeré zákonné náležitosti, a to jak obecné požadavky pro nařízení výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení §261 a násl. o. s. ř., tak i zvláštní náležitosti na obsah návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva ve smyslu ustanovení §338b a násl. o. s. ř. Namítá dále, že dle ustanovení §139 tr. ř. je rozsudek pravomocný a vykonatelný k témuž okamžiku, kdy byl vyhlášen, v daném případě tedy ke dni 4. 1. 2017. Oprávněná proto navrhla, aby dovolací soud dovolání povinného odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, jakož i čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 9. 10. 2017 a řízení o výkon rozhodnutí bylo zahájeno dne 30. 5. 2017.
Dovolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) – řádně zastoupenou advokátem (§241 o. s. ř.), odpovídá i požadavku náležitého uvedení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237, §241a odst. 2 o. s. ř.), a obsahuje též srozumitelně formulované dovolací důvody (§241a odst. 2, odst. 3 o. s. ř.), které tyto předpoklady přípustnosti dovolání obsahově (věcně) vystihují.
Dovolání je tak podáním formálně bezvadným.
Je tedy posléze nezbytné vyřešit otázku, zda dovolatelem ohlašované splnění podmínky přípustnosti dovolání reálně obstojí, tedy zda skutečně napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu – konkrétně od výše označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která dovolatel výslovně odkazuje, popř. zda dovolatelem předestřené otázky dosud nebyly v praxi dovolacího soudu dostatečně a v úplnosti vyřešeny.
Řečený rozpor mezi napadeným rozhodnutím a rozhodovací praxí Nejvyššího soudu dovolatel ohlašuje co do usnesení ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2456/2005, z něhož se podává, že pouze taková (veřejná) listina vydaná k tomu oprávněným orgánem [ustanovení §251 ve spojení s ustanovením §274 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], která má potřebnou formu a obsah a která ukládá určitému subjektu něco plnit, obstojí jako způsobilý exekuční titul, který se může stát – za naplnění předpokladu jeho vykonatelnosti – podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí. Jak nicméně i sám dovolatel explicite připouští – zaznamenaný závěr byl vysloven v poměrech skutkové základny poněkud odlišné, pakliže její podstatu představovaly ruční zásahy (úpravy) do textu rozhodnutí sloužícího jako exekuční titul, a to bez parafy, razítka či označení, kdo předmětnou změnu provedl.
Je tudíž namístě zaznamenat, že ke dni podání dovolání, tj. ke dni 13. 12. 2017, bylo možno vycházet – a dovolatel tak i řádně učinil – z označeného judikaturního závěru, jakožto plně intuitivního i pro poměry současné, pakliže zde k dispozici v dané době nebylo vhodnějšího rozhodnutí pojednávajícího o skutkové základně obdobné.
Tak tomu však v současné době již je.
Nejvyšší soud totiž posléze svým usnesení ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5494/2017, vyslovil ve skutkově zcela totožné situaci (šlo o vykonávací řízení na základě stejného exekučního titulu a mezi totožnými účastníky řízení) závěr, že i v případě, že je exekučním titulem vykonatelné rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, musí oprávněným připojené písemné vyhotovení takového exekučního titulu (má-li oprávněný povinnost k jeho připojení podle §261 odst. 2 o. s. ř. nebo podle §38 odst. 2 ex. řádu) obsahovat zákonem stanovené náležitosti, aby obstálo jako tzv. veřejná listina; jinak na jeho základě nemůže dojít k nařízení jeho výkonu (k zahájení a provedení exekuce).
Poznamenává se, že v označeném dovolacím řízení vedeném pod sp. zn. 20 Cdo 5494/2017 Nejvyšší soud shledal tam napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné s již „dostatečně ustálenou rozhodovací praxí“, jmenovitě právě s dovolatelem citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2456/2005, na něž tudíž bezprostředně navázal.
Dovolání je proto očividně podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázky, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Naplnění tohoto předpokladu přípustnosti uvozuje, že dovolání je rovněž i důvodné.
Podle ustanovení §251 odst. 1 o. s. ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Podle ustanovení §120 odst. 1 tr. ř. rozsudek po úvodních slovech "Jménem republiky" musí obsahovat
a) označení soudu, o jehož rozsudek jde, i jména a příjmení soudců, kteří se na rozhodnutí zúčastnili,
b) den a místo vyhlášení rozsudku,
c) výrok rozsudku s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito,
d) odůvodnění, pokud zákon nestanoví něco jiného, a
e) poučení o opravném prostředku.
Podle ustanovení §261 odst. 2 o. s. ř. k návrhu na výkon rozhodnutí je třeba připojit stejnopis rozhodnutí, opatřený potvrzením o jeho vykonatelnosti. Potvrzením o vykonatelnosti opatří rozhodnutí soud, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně. Stejnopis rozhodnutí není třeba připojit, jestliže se návrh na výkon rozhodnutí podává u soudu, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně.
Jak již zaznamenáno výše, na základě totožných exekučních titulů a mezi týmiž účastníky řízení byl u Obvodního soudu pro Prahu 6 na základě usnesení ze dne 19. 6. 2017, č. j. 34 E 5/2017-258, nařízen k zajištění stejné pohledávky oprávněné výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na tam označených nemovitých věcech povinného, které k odvolání povinného svým usnesením ze dne 4. 9. 2017, č. j. 14 Co 328/2017-276 Městský soud v Praze potvrdil. Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5494/2017, napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Pro toto rozhodnutí Nejvyšší soud vycházel ze zjištění – které lze vzhledem k výše uvedenému převzít bezezbytku – že písemné vyhotovení exekučnímu soudu předloženého rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 To 24/2016 (exekučního titulu), v rozporu s ustanovením §120 odst. 1 tr. ř. postrádá označení soudu, který rozsudek vyhlásil (je to patrno jen z doložek právní moci a vykonatelnosti, jimiž předmětný rozsudek opatřily Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze dne 21. 4. 2017, resp. 28. 4. 2017, které však nejsou součástí písemného vyhotovení rozsudku jako takového), jakož i uvedení jména a příjmení soudců, kteří se na rozhodnutí zúčastnili. Písemné vyhotovení rozsudku neobsahuje ani odůvodnění, přestože je nepochybné, že odůvodnění má být jeho součástí; pod nadpisem „Odůvodnění“ se nacházejí jen „tečky“, z nichž je zřejmé, že odůvodnění má být dopsáno později.
Jeho právní závěry potom lze shrnout ve své úplnosti následovně:
1/ právní úprava klade oprávněnému za povinnost k exekučnímu návrhu připojit originál nebo úředně ověřenou kopii exekučního titulu opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti (ustanovení §261 odst. 2 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, o jaký druh exekučního titulu se jedná. Na splnění této povinnosti je třeba trvat i v případě, že vykonatelnost exekučního titulu není vázána na jeho doručení, ale nastává již vyhlášením exekučního titulu, neboť tato povinnost vyplývá ze zásady formalizace předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí nebo pro zahájení a vedení exekuce (srov. například s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 4427/2016).
2/ předložení jiné než perfektní a zákonem předurčené podoby rozhodnutí (exekučního titulu) – tj. veřejné listiny – bude vytvářet důvodnou pochybnost, zda se skutečně jedná o autentické písemné vyhotovení soudního rozhodnutí, a zda je bez pochyb, jaká povinnost k plnění má být ve vykonávacím řízení realizována, kdo a vůči komu je povinen plnit.
3/ za řádné je možno pokládat jen takové písemné vyhotovení soudního rozhodnutí, které splňuje zákonem stanovené náležitosti a je proto úřední listinou; výlučný a přesný postup, jímž mohou být případné formální nedostatky písemného vyhotovení rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení odstraněny potom vyplývají z ustanovení §131 tr. ř. (případně v ustanovení §164 a násl. o. s. ř.).
Řečené je významné potud, že se bezezbytku musí uplatnit i v nyní posuzované věci, a to tím spíše, že po stránce skutkové jde v podstatě o věc zcela totožnou.
Z čehož jest namístě učinit závěr, že odvolací soud otázku přijatelnosti (pro účely nařízení výkonu rozhodnutí) takové listiny, která sice je oprávněným ohlašována coby navrhovaný exekuční titul (§261 odst. 2 o. s. ř.), leč kterou nelze považovat za řádný podklad pro nařízení výkonu rozhodnutí
,
nesprávně právně posoudil, pakliže na jejím základě byl výkon rozhodnutí na majetek povinného nařízen.
Na vysloveném úsudku nemůže ničeho změnit – jak se snad oba soudy domnívaly – ani skutečnost, že předkládaná imperfektní listina byla vybavena doložkou právní moci a vykonatelnosti, byť by snad taková doložka sama o sobě měla charakter veřejné listiny a potvrzovala pravdivost v ní uvedených údajů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1257/2004); to totiž může platit výhradně ohledně rozhodnutí formálně bezvadného. Pro poměry exekuční jest totiž trvat na výše zaznamenané zásadě formalizace předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí, která se projevuje specifickými, striktními požadavky na předložení po formální stránce perfektního exekučního titulu, což ostatně i ustanovení §261 odst. 2 o. s. ř. výslovně předpokládá. Řečeno jinými slovy – neobsahuje-li soudní rozhodnutí veškeré zákonem stanovené formální náležitosti, nelze na jeho základě nařídit výkon rozhodnutí ani tehdy, jestliže je opatřeno doložkou právní moci a vykonatelnosti.
Dovolání je proto, jak již naznačeno výše, v této argumentační části důvodné, jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je z právě vyložených důvodů nesprávné, neboť významné právní aspekty věci pomíjí.
Tím se odpovídá na dovolací důvod vtělený do první otázky dovolatele, a to příznivě tomu, co jím sledoval.
Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení se již dovolací soud nezabýval otázkou materiální vykonatelnosti exekučního titulu ve smyslu námitky povinného, že jemu uložená povinnost nebyla v exekvovaném rozhodnutí dostatečně přesně vymezena, jakož ani jeho tvrzením, že se odvolací soud nezabýval všemi jím vznesenými námitkami.
V úplnosti však zvláště ohledně námitky povinného, že nebyl trestními soudy v rozhodnutích dostatečně identifikován, je namístě navázat a přijmout odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 5494/2017, z něhož se podává, že povinný v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, byl řádně označen uvedením data narození a bydliště, neboť tuto „identifikaci“ je třeba provést i na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 46 T 21/2013, který byl odvoláním napaden, protože rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího tvoří jeden funkční celek (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/2015).
Dovozená nesprávnost právního posouzení věci v situaci, kdy nejsou dány podmínky pro nápravu samotným dovolacím soudem, způsobuje, že jím trpící rozhodnutí odvolacího soudu musí být zrušeno, a protože důvody zrušení dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je, a tomuto soudu vrátil věc k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Se zřetelem k tomuto výsledku dovolacího řízení nelze vyhovět ani návrhu na odklad právní moci či vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu [§243 písm. a) o. s. ř.], a zvláštního rozhodnutí zde ani netřeba (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005), jestliže k rozhodnutí o dovolání došlo v době přiměřené.
V novém rozhodnutí rozhodne soud též o nákladech dosavadního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený dovolacím soudem je pro další řízení závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu