ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.3969.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 3969/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, PhD., v exekuční věci oprávněné IDOMUS a.s. , identifikační číslo osoby 27232409, sídlem Na Strži 1702/65, 140 00 Praha 4, zastoupené Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem, sídlem Sokolovská 394/17, 186 00 Praha 8, proti povinnému P. T. , Ú. n. L., zastoupenému JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem, sídlem Masarykova 1120/43, 400 01 Ústí nad Labem, za účasti vydražitelky FERIO Invest, s. r. o. , identifikační číslo osoby 05452392, sídlem U Chemičky 967/1, Ústí nad Labem-centrum, 400 01 Ústí nad Labem, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem, sídlem Husova 240/5, 110 00 Praha 1, pro 4 600 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Davida Chaloupky, Exekutorský úřad Kroměříž, pod sp. zn. 122 EX 895/09, o dovolání oprávněné a vydražitelky proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 4. 2017, č. j. 10 Co 117/2017-155, takto:
Dovolání oprávněné a vydražitelky se zamítají.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem změnil dovoláním napadeným rozhodnutím usnesení soudního exekutora Mgr. Davida Chaloupky, Exekutorský úřad Kroměříž, ze dne 9. 1. 2017, č. j. 122 Ex 895/09-134, který udělil příklep vydražitelce FERIO Invest, s. r. o., na tam označených nemovitých věcech po elektronickém dražebním jednání za nejvyšší podání ve výši 14 296 000,- Kč (výrok I.) tak, že se příklep neuděluje a dalším výrokem vydražitelce nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl oproti soudnímu exekutorovi k závěru, že vylučovací žaloba podaná dne 21. 12. 2016 žalobkyní PAT, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 43222587, sídlem Štefánikova 741/50, Klíše, 400 01 Ústí nad Labem, je důvodem pro odročení dražebního jednání podle ustanovení §336i odst. 1 o. s. ř., a tedy překážkou pro udělení příklepu ve prospěch vydražitelky, neboť nebyla-li zjevně nedůvodná či podaná osobou, která by nebyla věcně legitimována, nepřísluší soudnímu exekutorovi hodnocení její důvodnosti, účelnosti či případné úspěšnosti, včetně motivace k jejímu podání, a bylo tudíž nutné dražební jednání odročit.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla dovoláním oprávněná a vydražitelka.
Oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci; má za to, že odvolací soud věc posuzoval přepjatě formalisticky, jestliže se důsledněji nezabýval otázkou, zda tvrzený důvod ve vylučovací žalobě mohl vůbec vést k vyloučení věci z exekuce, resp. zda žalobkyní tvrzené vlastnické právo je v dané věci takovým právem, které výkon rozhodnutí nepřipouští. Jediným důvodem, proč v souzené věci není formálně vedena exekuce prodejem zástavy je skutečnost, že se mohla coby zástavní věřitelka – když zástavní právo bylo zřízeno dne 29. 8. 1994 a do 31. 8. 1998 jí vznikl nárok na uspokojení ze zástavy – domáhat takového uspokojení jen v řízení před soudem a ve formě nároku na zaplacení zajištěné pohledávky, neboť tak bylo dovozeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněném pod č. 46 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, stejně jako v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2672/2004, ze dne 15. listopadu 2005). Z tohoto důvodu pohlíží na danou skutkovou základnu jako na podobnou výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení §338a o. s. ř., a došlo-li případně později k převodu vlastnického práva k zástavě, nemůže být tato okolnost důvodem pro to, aby soudní exekutor příklep neudělil, resp. aby dražební jednání odročil, neboť i pozdější vlastník zástavy má povinnost strpět úhradu dluhu povinného ze svých, exekucí postižených věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot.
Naplnění předpokladu přípustnosti dovolání oprávněná vyvozuje, z otázky „zda v případě, kdy se nárok zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy řídí ustanovením §151f občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 8. 1998 (tj. lze jej vyjádřit jen jako jeho nárok na zaplacení zajištěné pohledávky s tím, že uspokojení pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení zástavy), je žaloba na vyloučení zástavy (tj. věcí tvořících zástavu) z exekuce, která je založena pouze na tvrzeném vlastnickém právu k zástavě, takovou vylučovací žalobou, která nepřipouští exekuci ve smyslu §267 o. s. ř., popřípadě zda je taková žaloba zcela zjevně neopodstatněná“, již má dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu za nevyřešenou, a dále tvrdí, že se odvolací soud při svém rozhodování zčásti odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, založenou rozhodnutími ve věcech sp. zn. 25 Cdo 2573/2007 a sp. zn. 20 Cdo 3602/2008).
Oprávněná proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se usnesení soudního exekutora Mgr. Davida Chaloupky, Exekutorský úřad Kroměříž, o udělení příklepu, potvrzuje, popř. aby napadené rozhodnutí zrušil.
Vydražitelka ve svém dovolání zopakovala výhrady oprávněné a s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1977/2009, dovozuje, že v posuzované věci může být zástava (exekvované nemovité věci) zdrojem uspokojení oprávněné i v případě, je-li jejím vlastníkem subjekt odlišný od povinného. Upozorňuje též, že pakliže exekuční soud (soudní exekutor) dovodí, že podaná vylučovací žaloba je z nejrůznějších důvodů zjevně neopodstatněná a že by odročení dražebního jednání představovalo jen neodůvodněný průtah v provedení exekuce, nemá povinnost vyčkat vydání rozhodnutí nalézacího soudu o vylučovací žalobě a dražební jednání odročit, což dle jejího názoru vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 689/2003, uveřejněného pod číslem 49/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. III. ÚS 2127/11; proto považuje usnesení soudního exekutora za správné, neboť žalobkyně takové právo, které by vyloučení nemovitých věcí z exekuce opodstatňovalo, nejen nenamítá, nýbrž jí podaná vylučovací žaloba představuje toliko zneužití práva.
Také vydražitelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení změnil, a usnesení soudního exekutora č. j. 122 EX 895/09-134, ze dne 9. 1. 2017, potvrdil, a povinnému uložil povinnost nahradit náklady dovolacího řízení.
Povinný se k podaným dovoláním nevyjádřil.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (čl. II. bod 1, a contr. bod 7., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 10. 4. 2017, přičemž exekuční řízení bylo zahájeno dne 21. 9. 2012.
Obě dovolání, která jsou formálně bezvadná (§240, §241 odst. 1, §241a odst. 2, odst. 3 o. s. ř.), jsou i přípustná (§237 o. s. ř.), protože otázka, zda v případě, že je vedena exekuce co do soudem přiznaného práva zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy, které se řídí ustanovením §151f občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 8. 1998, je vylučovací žaloba, která je založena pouze na tvrzeném vlastnickém právu k zástavě, je zcela zjevně neopodstatněná, a tím odůvodňuje odchýlení se od zákonného postupu exekučního soudu (soudního exekutora) podle ustanovení §336i o. s. ř., nebyla dosud v úplnosti v rozhodovací praxi dovolacího soudu posuzována. Uplatněn byl i řádný dovolací důvod, totiž nesprávnost právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání však nejsou důvodná.
Z přiloženého exekučního spisu se zjišťuje, že na základě rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 3. 2008, č. j. 22 C 271/2007-95, v němž byl povinný odsouzen k zaplacení částky 4 600 000,- Kč s příslušenstvím s tím, že uspokojení této pohledávky se žalobkyně (oprávněná) vůči žalovanému (povinnému) může domáhat pouze z výtěžku prodeje tam označených nemovitých věcí, jejichž je vlastníkem, byl oprávněnou dne 21. 9. 2012 podán návrh na nařízení exekuce.
Dne 21. 12. 2016 podala společnost PAT, spol. s r. o., vylučovací žalobu, kterou se domáhá vyloučení postižených nemovitých věcí z exekuce s odůvodněním, že kupní smlouva ze dne 19. 5. 2000, kterou prodala předmětné nemovitosti povinnému (s účinky vkladu do katastru ke dni 22. 5. 2000), je neplatným právním úkonem, protože za ni jednala osoba, jež nebyla statutárním orgánem (a nebyla ani pověřena plnou mocí k zastupování), a že cena prodávaných nemovitostí nebyla stanovena na základě posudku soudem jmenovaného znalce, jak bylo požadováno tehdy účinným zněním §196 odst. 3 obchodního zákoníku. Je tedy toho názoru, že vlastníkem dotčených nemovitostí není v dané věci povinný, nýbrž ona.
Z pohledu dovolacího soudu je zde významné následující:
Judikaturu Nejvyššího soudu lze považovat za dostatečně sjednocenou ohledně otázky, zda soudní exekutor smí zhodnotit vylučovací žalobu podanou za účelem vyloučení postižených věcí z exekuce jako zjevně bezúspěšnou, pakliže by její podání představovalo jen neopodstatněné a účelové průtahy provedení exekuce, a z tohoto důvodu nepostupovat doslovně podle ustanovení §336i o. s. ř., a dražební jednání neodročovat, a to ať v rovině obecné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 689/2003, uveřejněné pod číslem 49/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. III. ÚS 2127/11) či konkrétněji ve vztahu k exekuci věcí movitých (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2573/2007); není proto důvod, aby tam vyslovené závěry nemohly být užitelné i v dané věci. Ze striktní dikce ustanovení §336i o. s. ř. totiž nelze pro všechny případy dovozovat, že podání vylučovací žaloby je už samo o sobě způsobilé – automaticky a bez dalšího – přivodit odročení dražebního jednání, nýbrž musí jít právě o takovou žalobu, s níž se pojí alespoň minimální předpoklad úspěchu; naopak o zjevně neopodstatněnou vylučovací žalobu, která z postupu předvídaného ustanovením §336i o. s. ř. představuje ospravedlnitelné vybočení, půjde například tehdy, bude-li podána někým, kdo k jejímu podání není objektivně věcně legitimován (typicky přímo povinný), anebo tehdy, je-li tvrzen důvod, který objektivně, na prvý pohled, vést k vyloučení majetku z exekuce nemůže (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. III. ÚS 2127/11), anebo v případě, že žádný důvod takového vyloučení věci v žalobě uveden vůbec není.
Takto soudní praxí vyjádřené pravidlo (možnosti procesního postupu) však představuje jen potencionální výjimku ze zásady nezbytné ochrany (majetku) třetích osob vyjádřené v ustanovení §336i odst. 1 o. s. ř., podle kterého bylo-li zjištěno, že byla podána žaloba na vyloučení prodávané nemovité věci z výkonu rozhodnutí (§267 o. s. ř.), soud dražební jednání odročí až do pravomocného rozhodnutí o žalobě. Zákon tím zřetelně upřednostňuje takový postup, že dražební jednání má být spíše odročeno, pakliže neopodstatněnost vylučovací žaloby není zcela zjevná, a oproti tomu jen v případech zcela mimořádných, bylo-li by prima facie nepochybné, že vylučovací žaloba nemůže být objektivně shledána důvodnou, lze – a to i s poukazem na zásadu rychlosti a efektivity exekuce – považovat za správné dražební jednání neodročovat a přikročit i k udělení příklepu vydražiteli.
V dané věci podala vylučovací žalobu osoba odlišná od dosavadních účastníků řízení, která se dovolává ochrany svého (tvrzeného) vlastnického práva k exekucí postiženým nemovitým věcem, tedy práva objektivně způsobilého přivodit úspěšnost vylučovací žaloby. Potud úsudek odvolacího soudu nelze považovat a priori za nesprávný, zhodnotil-li podanou vylučovací jako zákonnou překážku pro udělení příklepu.
Řečené je však zapotřebí doplnit zvláštní úvahou, zda a jak se zaznamenané závěry uplatní i v případě, že oprávněná vystupuje zároveň coby zástavní věřitelka vůči povinnému (zástavnímu dlužníkovi), a to ve specifickém kontextu titulu, dovozeného soudní judikaturou pro právní poměry, upravující uspokojení zástavního věřitele ze zástavy, bylo-li zástavní právo zřízeno do 31. 8. 1998, a zároveň do tohoto dne vzniklo i právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy; podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněném pod číslem 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, uveřejněném pod číslem 24/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se totiž spravuje věřitelův nárok na uspokojení podle právní úpravy zástavního práva účinné do 31. 8. 1998. Je důležité konstatovat, že tak je tomu i v posuzované věci (jakož i to, že pro řízení o samotném exekučním řízení o prodeji zástavy již platí úprava účinná pro období, kdy probíhá).
Pak je ovšem nevyhnutelné odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod číslem 46/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z nějž se podává, že právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (§151f odst. 1 o. z.) může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy; rozhodnutí, které ukládá povinnému zástavnímu dlužníku povinnost vyjadřující tento nárok zástavního věřitele, je pak způsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy.
Právě takové soudní rozhodnutí, na nějž dopadají výše zaznamenané závěry, předkládá oprávněná (zástavní věřitelka) proti povinnému jako exekuční titul, a již proto nemůže být výstižný závěr odvolacího soudu, že „není vedena exekuce prodejem zástavy“; za této situace pak ovšem nebylo možné přehlédnout, že z povahy zástavního práva platí, že následná změna v osobě zástavního dlužníka nemůže mít vliv na právo zástavního věřitele uspokojit se ze zástavy (viz tehdy platné ustanovení §151d odst. 2 obč. zák., podle kterého převezme-li někdo smluvně věc, na které vázne zástavní právo, působí zástavní právo vůči nabyvateli, jestliže při uzavření smlouvy nabyvatel o zástavním právu věděl nebo vědět musel). Potud lze dovolatelům přisvědčit, jestliže s odkazy na četnou judikaturu Nejvyššího soudu právě k vyslovení takového názoru dospívají.
Pro danou věc však toto přisvědčení význam nemá, neboť řečené platí pro poměry vykonávaného titulu s tím zdůrazněným doplněním, že takový titul by byl k užití (i) vůči dalšímu (následnému) nabyvateli dotčených (zastavených) nemovitostí, což by mohlo být současně (navíc) významné jen v případě, že takový nabyvatel by byl v daném exekučním řízení povinný, a zde je evidentní – a podstatné – že tak tomu zde není; z pohledu argumentace obsažené ve vylučovací žalobě nejde ani o dalšího nabyvatele, ani o to, že by takový „nabyvatel“ byl účastníkem daného exekučního řízení (v postavení povinného).
V tomto smyslu se odpovědi dovolatelů na otázky, které dovoláním otevřeli, míjí s tím, co je pro posouzení předmětné věci rozhodující, jak bude vyloženo dále.
Na tomto místě stojí za připomenutí, že právní úprava, rozhodná pro uspokojení zástavního věřitele ze zástavy v dané věci (viz výše zaznamenané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod číslem 46/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), byla nahrazena s účinností od 1. 9. 1998 (zákonem č. 165/1998 Sb.) zakotvením hmotněprávního oprávnění pro zástavního věřitele „u soudu navrhnut prodej zástavy“ a navazující změnou ustanovení §274 a §372 o. s. ř., která však byla rovněž posléze změněna (s účinností od 1. 1. 2001) úpravou zástavního práva obsaženou v ustanoveních §152 až 154 obč. zák. (též) odkazem na „soudní prodej zástavy“, řízení o kterém bylo upraveno v nově formulovaných ustanoveních §200y a násl. o. s. ř.
Ve vztahu ke všem těmto úpravám jest mít současně na zřeteli, co je zástavnímu právu a jeho zajišťovací a uhrazovací funkci imanentní; za prvé, aby se zástavní věřitel (nikoli pouhý věřitel obligační) mohl domoci uspokojení své pohledávky vůči obligačnímu dlužníku zpeněžením (v tom či onom právním rámci prodejem) věci, na které vázne zástavní právo (která je zástavou), a to nejen vůči věci obligačního vlastníka , nýbrž i vlastníka jiného (zástavce či vlastníka, na kterého byla věc posléze převedena), a za druhé, aby se tak stalo tím procesem „zpeněžení“, který bude reflektovat věřitelovu výhodu, vycházející – právě – z toho, že jeho pohledávka byla (oproti pohledávce vůči obligačnímu dlužníku nezajištěné) zajištěna (zde zástavním právem). Takový proces se pak logicky musí vyznačovat (oproti standardním procesům směřujícím k přiznání věřitelovy pohledávky ve sporném řízení a následným řízením exekučním, včetně prodejem věci ve vlastnictví „pouhého“ obligačního dlužníka) – aby se ohlášená „výhoda“ založená zástavním právem mohla projevit – i tomu odpovídajícím adekvátním „procesním zjednodušením“; co jinak vyžadováno proti obligačnímu dlužníku, proti dlužníku zástavnímu v principu (resp. v mnohém) zapotřebí není.
Pro všechny úpravy zástavního práva a procesních režimů uspokojení zástavního věřitele (jak byly v předchozím identifikovány) proto nutně platilo – jakožto důsledek v předchozím řečeného – to, co je pro zástavní právo a režim uspokojení zástavního věřitele principiální , leč ne vždy bylo výslovně v průběhu popsaných změn v jeho právní úpravě zákonem vyjádřeno, resp. bylo explicite vyjádřeno až později. Ve smyslu ohlášeného principiálního procesního zjednodušení se tak nutně nabízí úsudek, že i pro úpravu účinnou do 31. 8. 1998 (o kterou zde jde) se uplatní tytéž zásady, které byly zakotveny úpravou občanského soudního řádu účinnou později, od 1. 1. 2001, a potažmo i tou, již poté přinesl zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále též „z. ř. s.“), v ustanoveních §353a a násl. o řízení o soudním prodeji zástavy.
V důsledku toho i vydání titulu vykonávaného v dané věci vycházelo (muselo vycházet) z toho, že účastníky řízení jsou zástavní věřitel a zástavní (nikoli obligační) dlužník (nyní §353 z. ř. s.), že mimo pozornost soudu bylo to, co je nyní vyloučeno ustanovením §357 z. ř. s. (jmenovitě povinnost ke „zjištěním všech skutečností důležitých pro rozhodnutí“, resp. k „dokazování“), a zejména, že k vydání titulu postačilo doložit zajištěnou pohledávku, zástavní právo, a kdo je zástavním dlužníkem .
Zdůraznit je namístě požadavek „doložit“, nikoli „zjistit“ či „prokázat“; jinak řečeno, exekuční titul může být „regulérně“ vydán i proti tomu, kdo zástavním dlužníkem (vlastníkem zástavy) objektivně není, aniž by procesní zásady k němu vedeného řízení byly porušeny či jinak (v zásadě) dotčeny.
Takto založený výsledek však – a proto – není „definitivní“; to, že postačí výše zmíněné „doložení“ (kdo je zástavním dlužníkem), nemůže znamenat, že by tomu odpovídající závěr nemohl být zpochybněn; avšak – logicky, resp. z povahy věci – nikoli ve stadiu řízení, jež vedlo k vydání titulu (podle úpravy do 31. 8. 1998, resp. k nařízení soudního prodeje zástavy dle §358 odst. 1 z. ř. s.), nýbrž až ve stadiu následném, ve vlastním řízení exekučním, prodejem zástavy (viz ustanovení §358 odst. 3 z. ř. s. výslovně, což ovšem platilo i předtím).
Procesní úprava tohoto exekučního řízení, která přirozeně sleduje exekuční zásady obecné , totiž – pro případ, že výsledek zmíněného „doložení“ nebude odpovídat skutečnosti – osobě, která navzdory němu bude relevantně tvrdit, že doložený vlastník zástavy takovým vlastníkem není, a že jím je naopak ona, dává k dispozici instrument, jak své vlastnické právo, jakožto nepřipouštějící výkon rozhodnutí (exekuci) vedenou proti jinému, bránit; takovým instrumentem je – typicky – žaloba na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí (exekuce) upravená ustanovením §267 o. s. ř. (kromě jiného).
Právě taková žaloba je „ve hře“ v dané věci, pakliže společnost PAT, spol. s. r., tvrdí, že již ku dni 19. 5. 2000 (nikoli „následně“) se stala (byla) vlastníkem exekvované věci, resp. že vlastnické právo kupní smlouvou, kterou s povinným tohoto dne uzavřela, na povinného nepřešlo, jelikož tato smlouva je neplatná. Význam této vylučovací žaloby tkví tedy v tom, že má potenciál směřovat ke zjištění, že „doložení“ vlastnického práva k zástavě v osobě povinného (coby zástavního dlužníka), k němuž došlo v řízení o vydání exekučního titulu, osvědčit skutečné vlastnické poměry způsobilé nebylo.
Tuto žalobu pak nepochybně nelze identifikovat s těmi, které byly v předchozím (viz výše) charakterizovány jakožto ty vylučovací žaloby, jež nejsou (pro zjevnou neopodstatněnost) způsobilé založit výluku z jinak kategorického znění ustanovení §336i odst. 1 o. s. ř., jež ukládá v případě, že je podána, předtím nařízené dražební jednání odročit a vyčkat výsledku jejího projednání. Jinak řečeno, požadavek tohoto ustanovení, aby dražební jednání bylo odročeno, se v dané věci uplatní.
Dovoláním napadené rozhodnutí, jež právě takový následek založilo, je proto ve výsledku správné, byť odvolací soud k takovému závěru vedly důvody, jež v úplnosti problém, otevřený již odvoláním, nevystihují.
Z těchto důvodů dovolání, která proti němu podala oprávněná a vydražitelka, Nejvyšší soud podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Jelikož byla dovolání přípustná, byl dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti podle ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř., k tzv. zmatečnostním vadám, jakož i k vadám řízení jiným, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; z obsahu spisu se však nepodávají.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu dle ustanovení §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Vladimír K ů r k a
předseda senátu