ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.406.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 406/2018-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly, v exekuční věci oprávněné DELPHIN SUB, s. r. o ., se sídlem v České Lípě, Buckova 1807/12, identifikační číslo osoby 46712127, zastoupené JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1112/27, proti povinnému P. T. , zastoupenému JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, pro odebrání věcí nebo zaplacení 522 770 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 23 EXE 1482/2016, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 8. 2017, č. j. 35Co 55/2017-133, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 22. 11. 2016, č. j. 23 EXE 1482/2016-68, zastavil exekuci na majetek povinného (výrok I), návrh povinného na odklad provedení exekuce zamítl (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Doplňujícím usnesením ze dne 7. 12. 2016, č. j. 23 EXE 1482/2016-75, rozhodl, že oprávněná i povinný, a to každý z nich, jsou povinni zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Zítkovi náklady řízení 3 932,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. V souzené věci je exekučním titulem rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2015, č. j. 24Cm 430/1994-701, kterým bylo ve výroku II uloženo žalovanému vydat žalobkyni tam označené věci (170 položek) s tím, že žalovaný je v případě nemožnosti uvedené věci žalobkyni vydat povinen zaplatit jí částku 522 770 Kč se 17% úroky z prodlení p. a. od 1. 5. 1993 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Okresní soud dospěl k závěru, že exekuční titul je v části, v níž povinnému ukládá vydat oprávněné věci v rozsahu 170 různých položek, materiálně nevykonatelný. Věci nejsou jednoznačně a konkrétně označeny tak, aby byly rozeznatelné od jiných, druhově podobných věcí (např. položka 1: hodinky Seiko v počtu 1 ks v hodnotě 7 870 Kč, položka 10: držák hadic v počtu 2 ks v hodnotě á 105 Kč). U některých věcí není patrno ani to, o jaké věci se má jednat (např. položka 38: Aladin Pro v počtu 1 ks v hodnotě 9 660 Kč). Z uvedeného důvodu se již soud prvního stupně nezabýval identitou a případným dobrovolným plněním ze strany povinného či výhradami oprávněné, že se nejedná o její věci. Dále uvedl, že exekuční titul byl vydán 9. 10. 2015 (nalézací řízení trvalo déle než deset let), nabyl právní moci 18. 12. 2015 a stal se vykonatelným 21. 12. 2015. Exekuční řízení bylo zahájeno dne 13. 5. 2016, přičemž souzená věc byla nalézacím soudem hodnocena jako věc obchodní. S ohledem na §408 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník s přihlédnutím k §778 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (týkajícímu se běhu promlčeních lhůt, které započaly běžet před 1. 1. 2014) soud uzavřel, že exekuční řízení bylo zahájeno po uplynutí doby tří měsíců stanovené v §408 odst. 2 obch. zák. Proto došlo k promlčení práva na výkon exekučního titulu a je dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“).
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve spojení s jeho doplňujícím usnesením ve výroku I o zastavení exekuce potvrdil (výrok I). Ve výroku III usnesení okresního soudu ve spojení s doplňujícím usnesením změnil tak, že oprávněný je povinen nahradit povinnému náklady exekučního řízení před soudy obou stupňů ve výši 36 831 Kč do tří dnů od právní moci usnesení u JUDr. Jiřího Císaře (výrok II). Ve výroku o nákladech soudního exekutora odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že oprávněný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce 7 865 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III). Stejně jako soud prvního stupně připomněl, že není standardní a v souladu s ustálenou soudní praxí vyhovět v nalézacím řízení oběma částem tzv. eventuálního petitu. Z podstaty věci je totiž vyhovění nároku požadovaného sekundárním petitem možné jen tam, kde je primárně požadované plnění nemožné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2007). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že podkladový rozsudek je v první části ukládající povinnost k vydání věci materiálně nevykonatelný, neboť neobsahuje dostatečně určité vymezení rozsahu a obsahu ukládané povinnosti. Druhou část rozsudku ukládající povinnému zaplatit určitou částku sice považoval za materiálně vykonatelnou, uvedl však, že tato povinnost nebyla uložena izolovaně, nýbrž se váže výhradně na nemožnost vydání množství různorodých věcí. Výrok II rozsudku je třeba posuzovat jako celek; zda je vykonatelná povinnost k náhradnímu plnění, závisí tedy i od toho, zda je vykonatelná povinnost primární. Jestliže je rozsudek v části ukládající vydat věci materiálně nevykonatelný, nelze vykonat ani druhou část ukládající náhradní peněžité plnění, neboť by byla povinnému upřena možnost splnit závazek vydáním věcí, kterou mu exekuční titul výslovně umožňuje. Proto je dán důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Oprávněná v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Neztotožňuje se jeho závěrem, že v důsledku nevykonatelnosti části výroku II exekučního titulu není tento vykonatelný rovněž v jeho druhé části. Uvedla, že již v nalézacím řízení upozorňovala na to, že povinný není schopen věci vydat (to tvrdil i sám povinný), avšak z opatrnosti trvala na obou částech žalobního petitu. Není proto její vina, že nalézací soud nezamítl žalobu na vydání věci a nezavázal povinného jen k zaplacení relutární částky. Uvedla, že věci, o jejichž vydání jde (jež povinný odvezl od přelomu měsíce dubna a května 1993), neměla možnost blíže identifikovat (zboží bylo na prodejně specifikované jen inventarizačním soupisem). Oprávněná je na rozpacích, že by měla nést po více než dvaceti letech řízení důsledky neschopnosti povinného věci vydat. Má za to, že částečná materiální nevykonatelnost exekučního titulu nebrání tomu, aby mohla požadovat po povinném plnění finanční. Tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a dále část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné, protože závěry odvolacího soudu jsou souladu s konstantní judikatorní praxí Nejvyššího soudu a není důvod, aby dotčené otázky byly posouzeny jinak.
Exekuční řízení stojí na zásadě, že správnost exekučního titulu nelze přezkoumávat, exekučním titulem je exekuční soud vázán (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, č. j. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod č. 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod č. 7/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto v dané chvíli již není podstatné, zda soud v případě eventuálního petitu měl primární petit zamítnout a rozhodnout jen o peněžitém plnění, či zda měl žalobní petit posoudit jako petit alternativní. Rozhodující je, co konkrétně bylo povinnému uloženo. Zároveň platí, že jedním z předpokladů nařízení výkonu rozhodnutí či provedení exekuce je formální i materiální vykonatelnost exekučního titulu. Materiální vykonatelností rozhodnutí se rozumí mimo jiné i vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen (§261a odst. 1 o. s. ř.). K tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2840/2009.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem primárně zavázal povinného k vydání věcí v rozsudku popsaných. Jednotlivé věci jsou však ve výrokové části rozsudku označeny takovým způsobem, že je nelze přesně individualizovat (kupř. viz držák hadic v počtu 1 ks v hodnotě 690 Kč, „S“ pásek pouzdra nože v počtu 1 ks v hodnotě 130 Kč, čepice „S“ v počtu 2 ks v hodnotě 390 Kč, ploutve „S“ v počtu 1 ks v hodnotě 2 540 Kč, ploutve „S“ v počtu 6 ks v hodnotě 2 540 Kč apod.). Jestliže tedy není zřejmé, které konkrétní věci má podle exekučního titulu povinný oprávněné vydat (a v tomto rozsahu je část výroku II exekučního titulu nevykonatelná), nelze po povinném vymáhat ani zaplacení peněžité částky uvedené v další části výroku II rozsudku, neboť to je vázáno až na nemožnost vydat v rozsudku označené věci, kteroužto však za dané situace nelze s jistotou zjistit ani osvědčit. Proto je rozhodnutí i v této části nevykonatelné.
Za dané situace pak nelze přehlédnout, že podle §229 odst. 2 písm. c) o. s. ř. lze pravomocný rozsudek soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu nebo pravomocné usnesení těchto soudů, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, anebo pravomocný platební rozkaz (směnečný a šekový platební rozkaz) nebo elektronický platební rozkaz napadnout žalobou pro zmatečnost, jestliže odvolacím soudem byl pravomocně zamítnut návrh na nařízení výkonu těchto rozhodnutí nebo pravomocně zastaven výkon rozhodnutí z důvodu, že povinnosti rozsudkem, usnesením nebo platebním rozkazem uložené nelze vykonat (§261a).
Protože dovoláním napadené rozhodnutí je v souladu s judikatorní praxí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu