ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.4849.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 4849/2017-327
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D. v exekuční věci oprávněné DeZet s. r. o. (dříve HOTEL RAKOVEC s. r. o.), identifikační číslo osoby 29318653, sídlem Křižíkova 2697/70, Královo Pole, 612 00 Brno, zastoupené Mgr. PhDr. Petrem Fojtíčkem, advokátem, sídlem Úvoz 446/118, 602 00 Brno, proti povinnému M. B. , V. B., zastoupenému Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem, sídlem Moravské náměstí 690/15, 602 00 Brno, pro 7 770 296,- Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, Exekutorský úřad Brno-venkov, pod sp. zn. 137 Ex 21373/15, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 12. 7. 2017, č. j. 54 Co 713/2016-292, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení 24 212,10,- Kč .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě potvrdil usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 15. 8. 2016, č. j. 6 EXE 2/2016-210, v rozsahu, ve kterém soud prvního stupně zastavil exekuci vedenou na základě pověření Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 21. 1. 2016, č. j. 6 EXE 2/2016-38 (výrok I.) a uložil oprávněné povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou náklady řízení ve výši 1 642,- Kč (výrok III.), dále toto usnesení změnil co do výroku II. tak, že uložil oprávněné povinnost zaplatit povinnému náklady řízení o zastavení exekuce ve výši 126 387,90,- Kč, a dále oprávněné uložil povinnost zaplatit povinnému na náhradě nákladů odvolacího řízení 72 636,- Kč.
Oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že právní předchůdkyně oprávněné společnost JANICO REAL s. r. o. (dále věřitelka), uzavřela s povinným dne 1. 10. 2013 dohodu se svolením k vykonatelnosti ve formě notářského zápisu dle ustanovení §71b odst. 1 notářského řádu (současný exekuční titul), kterou věřitelka nabyla vůči povinnému celkovou pohledávku ve výši 11 770 296,- Kč, kterou však též zároveň povinnému prominula zbytek dluhu v případě, že jeho část (ve výši 4 000 000,- Kč) uhradí do 15. 11. 2013 a další část (ve výši 1 000 000,- Kč) uhradí do 31. 12. 2014; tato dohoda nebyla dlužníkem splněna. Na základě dalšího jednání prohlásila věřitelka listinou datovanou dnem 11. 12. 2014 (č. l. 47a), že jestliže od povinného nejpozději do dne 15. 1. 2015 obdrží částku ve výši 4 000 000,- Kč, nebude po povinném ani po jiných dlužnících a ručitelích požadovat úhradu žádného dalšího plnění z titulu výše uvedené pohledávky a současně zajistí bez zbytečného dokladu výmaz tam uvedených zástavních práv z katastru nemovitostí. Tuto výzvu povinný naplnil a částku 4 000 000,- Kč skutečně uhradil. Věřitelka však své prohlášení ze dne 11. 12. 2014 učinila v okamžiku, kdy již nedisponovala celou pohledávkou, neboť její podstatnou část (ve výši 7 770 296,- Kč, pro niž je nyní vedena exekuce) postoupila dne 4. 12. 2014 na oprávněnou společnost HOTEL RAKOVEC s. r. o. (od 25. 8. 2017 pod obchodní firmou DeZet s. r. o.), aniž se postarala o to, aby se o této skutečnosti povinný dozvěděl; ačkoli prohlášení věřitelky nesplňovalo podmínky pro prominutí zbytku dluhu dle ustanovení §574 obč. zák., povinný se zřetelem ke svému nedostatečnému právnímu vzdělání důvodně považoval jeho obsah za dohodu o tom, že splněním části dluhu zanikne jeho povinnost uhradit zbytek celé dlužné částky. Jednání věřitelky i oprávněné, bylo tudíž jednáním nepoctivým a přímo odporujícím zásadám poctivého obchodního styku podle ustanovení §265 obch. zák., a pakliže je cestou exekuce nyní vymáhán dluh, který sice nebyl prominut, ale o němž se povinný důvodně domníval, že prominutím vskutku zanikl, nelze takovému nároku oprávněné poskytnout právní ochranu, pročež nezbylo, než exekuci dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 e. ř. zastavit.
Ve včasném dovolání oprávněná namítá, že oba soudy danou skutkovou základnu nesprávně právně posoudily, jestliže její jednání, jakož i jednání věřitelky, posoudily jako odporující zásadám poctivého obchodního styku, neboť takový závěr dostatečně neodůvodnily. Povinnost vymezit předpoklad přípustnosti podle ustanovení §237 o. s. ř. spatřuje – a v tomto smyslu jej též vymezuje – v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jmenovitě od rozsudku ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009, z něhož se podává, že korektiv zásad poctivého obchodního styku má být aplikován jen v případech mimořádné nespravedlnosti, které se podnikatel při svém jednání dopustí, a pouze tehdy, jestliže není možné nápravu sjednat jiným způsobem; z napadeného rozhodnutí se však nikterak nepodává, v čem odvolací soud takové mimořádné důvody spatřoval. Povinného taktéž nikterak neujišťovala, že mu na základě úhrady části dluhu odpustí jeho zbytek. Dále odkazuje i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4358/2015, z něhož taktéž dovozuje, že korektiv dobrých mravů (i v obchodním styku) nesmí být na újmu principu právní jistoty a jeho místo je proto jen ve výjimečných situacích.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jelikož se rovněž domnívá, že by jí zastavením exekuce hrozila závažná újma, navrhla též, aby právní moc a vykonatelnost napadeného usnesení byla odložena.
Povinný se ve svém vyjádření k dovolání plně ztotožnil s rozhodnutími obou soudů, která považuje za věcně správná. Dovolatelka usiluje jen o přezkoumání skutkových zjištění a ani předpoklad přípustnosti dovolání řádně nevymezuje. Nesouhlasí ani s jejím návrhem na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, jakož i čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 12. 7. 2017 a exekuční řízení bylo zahájeno dne 18. 12. 2015.
Dovolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) řádně zastoupenou advokátem (§241 o. s. ř.), odpovídá i požadavku náležitého uvedení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237, §241a odst. 2 o. s. ř.), a obsahuje též srozumitelně formulované dovolací důvody (§241a odst. 2, odst. 3 o. s. ř.), které tyto předpoklady přípustnosti dovolání obsahově (věcně) vystihují.
Dovolání je tak podáním formálně bezvadným.
Je tedy posléze nezbytné vyřešit otázku, zda dovolatelkou ohlašované splnění podmínky přípustnosti dovolání reálně obstojí, tedy zda skutečně napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu – konkrétně od výše označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která dovolatelka výslovně odkazuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017).
Dovolání není přípustné tedy i tehdy, jestliže „odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu“ je sice tvrzeno, avšak ve skutečnosti tomu tak není.
Z odkazovaného rozsudku ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009, se toliko podává, že korektiv zásad poctivého obchodního styku má být použit jen ve výjimečných případech, pakliže je třeba zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, s čímž není v kolizi, pakliže oba soudy na základě rozsáhlého dokazování přesvědčivým způsobem odůvodnily, proč tomu tak je, jestliže vzhledem ke všem okolnostem a specifikům skutkové základny jednání oprávněné posoudily jako rozporné se zásadami poctivého obchodního styku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006). Je přiléhavé nadto konstatovat, že jejich postup je souladný s názory, vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5757/2016, odkud se podává, že je na soudu, aby hledisko zásad poctivého obchodního styku v každém jednotlivém případě vymezil podle své vlastní úvahy a v souladu s konkrétními okolnostmi zjištěnými v dané věci. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití uvedeného ustanovení, je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze , v jejímž rámci musí být posouzeny všechny rozhodné okolnosti případu, závěr soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2479/2017 byl taktéž učiněn závěr, že ustanovení §265 zákona č. 513/1991 Sb., obch. zák., patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, čemuž obecně odpovídá, že je ponecháno na soudu, aby podle svého (zdůvodněného) uvážení tuto hypotézu v každém jednotlivém případě sám vymezil prostřednictvím předem neomezených znaků, konformních danému právnímu kontextu, resp. účelu a smyslu interpretované normy.
Pro dovolací soud je otázka přezkumu takového vymezení logicky významně zúžena, a to jen na situace zjevné nepřiměřenosti rozhodných úvah nižších soudů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004).
Nejde-li o takovou „zjevnou nepřiměřenost“ – a ta v dané věci zjevně přítomna není a ani dovolatelka opak konkrétně nedokládá – pak rozpor s výše vyslovenými judikatorními závěry konstatovat nelze.
Nejde tudíž o nic jiného, než o nesouhlas dovolatelky s hodnocením jejího jednání jako nepoctivým, pročež ipso facto žádá dovolací soud, aby na základě zjištěných skutkových okolností rozhodl jinak, což však přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. zjevně nezakládá.
Poznamenává se, že požadavkem řádného odůvodnění, proč jest na jednání pohlížet jako na odporující zásadám poctivého obchodního styku, resp. v čem lze spatřovat natolik mimořádné okolnosti pro nezbytnost užití tohoto vskutku mimořádného postupu, se nemá na mysli – jak se snad dovolatelka domnívá – povinnost soudu v rozhodnutí uvádět teoreticky sofistikované rozbory a závěry, nýbrž posoudit všechny rozhodné okolnosti případu a přesvědčivě je zhodnotit z pohledu zmíněných zásad.
Dovolací soud z tohoto důvodu dovolání oprávněné jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř., z čehož plyne, že již netřeba zabývat se námitkou dovolatelky co do tvrzené vady řízení, jež měla podle jejího názoru spočívat v tom, že někteří členové senátu odvolacího soudu nebyli dostatečně obeznámeni s provedenými důkazy (viz ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Se zřetelem k tomuto výsledku dovolacího řízení nelze vyhovět ani návrhu na odklad právní moci či vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu [§243 písm. a) o. s. ř.], a zvláštního rozhodnutí zde ani netřeba (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005), jestliže k odmítnutí dovolání došlo v přiměřené době.
Protože dovolání oprávněné bylo odmítnuto, je namístě úspěšnému povinnému přiznat podle ustanovení §243b, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §146 odst. 3 o. s. ř. náhradu nákladů, které mu v tomto řízení vznikly advokátním zastoupením. Ty představuje odměna advokáta za jeden úkon (sepis vyjádření k dovolání z 2. 10. 2017) podle §11 odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 19 710,00,- Kč (§2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 vyhlášky) a paušální náhrady hotových výdajů advokáta 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky, zvýšené o aktuální výši DPH, tj. celkem 24 212,10,- Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2018
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu