ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.496.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 496/2018-542
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobce A. Š. , P., zastoupeného JUDr. Jiřím Hrachovcem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Palackého č. 195, proti žalované EBH – HAUS s.r.o. se sídlem v Ostravě, Lešetínská č. 27, identifikační číslo osoby 25372424, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická č. 163/18, o 9 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 155/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. června 2017, č. j. 8 Co 255/2016-503, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Hrachovce, advokáta se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Palackého č. 195.
Stručné odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 12. 2015, č. j. 17 C 155/2010-416, ve výroku, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 3 799 909 Kč, potvrdil (výrok I.), ve výroku, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu (ve znění jejího rozšíření ze dne 27. 10. 2014) co do částky 1 156 091 Kč a úroků z prodlení ve výši 8% ročně z částky 4 956 000 Kč za dobu od 4. 2. 2007, odvolací soud rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 460 091 Kč, co do částky 696 000 Kč rozsudek potvrdil (výrok II.), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 147 820 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 129 244 Kč k rukám právního zástupce žalobce (výrok III.), a konečně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 64 133 Kč na účet Okresního soudu v Ostravě (výrok IV.).
Proti výroku I., části výroku II., kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně co do částky 460 091 Kč, a proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že napadená rozhodnutí byla vydána věcně nepříslušnými soudy, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné v jeho skutkových zjištěních a právních závěrech, že se odvolací soud nevypořádal se všemi námitkami žalované a žalovanou navrženými důkazy, že řízení před odvolacím soudem mělo vady spočívající zejména v provedeném dokazování, že odvolání žalované projednal v jiném než žalovanou vymezeném rozsahu a že odvolací soud přiznal žalobci náklady řízení v nesprávné výši. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části a rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
Žalobce ve svém vyjádření nesouhlasil se skutkovým vylíčení věci žalovanou a uvedl, že v projednávané věci rozhodovaly soudy věcně příslušné s ohledem na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2013, č. j. NCP 901/2013-55, který rozhodl, že věc patří do věcné příslušnosti okresních soudů. V otázce nákladů řízení se žalobce ztotožnil s postupem odvolacího soudu. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle §241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Dovolatelka nevymezila důvod dovolání v souladu s §241a o. s. ř., a rovněž neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., přičemž tuto skutečnost ani nebylo možné dovodit z obsahu dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž musí být zřejmé, které otázky hmotného či procesního práva se taková přípustnost týká [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Nejvyšší soud ve své již ustálené judikatuře opakovaně vysvětlil, že namítá-li dovolatel, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je v takovém případě zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí, se konkrétně měl odvolací soud odchýlit a v jakém smyslu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5071/2016), nebo namítá-li, že tato otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak, je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014). Obecné námitky, které dovolatelka uvádí (např. že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“), nejsou dostatečně konkrétním vymezením dovolacího důvodu, a rovněž konstatování, že „žalovaná spatřuje přípustnost dovolání v otázkách náhrady nákladů řízení, které dosud nebyly vyřešeny, v souvislosti s poddlužnickou žalobou, vedenou žalobcem v rámci exekučního řízení vůči poddlužníkovi povinného“, není dostatečným vymezením otázky hmotného či procesního práva, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání.
Žalovaná ve svém dovolání vznáší pouze skutkové námitky a namítá-li možné vady řízení (věcná nepříslušnost soudů, nedostatečné vypořádání se s předloženými důkazy a argumenty, nepřezkoumatelnost rozhodnutí), dovolací soud nemohl k těmto námitkám přihlédnout, neboť poukaz na možné vady řízení není sám o sobě způsobilý založit přípustnost dovolání; dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázky případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5653/2015, proti kterému byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3058/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, usnesení ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, usnesení ze dne 23. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, usnesení ze dne 1. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 5147/2014, a další, event. k nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2015, sp. zn. 30 Cdo 2209/2014).
Vzhledem k tomu, že dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem, když advokát podal vyjádření dovolání, které (jak sám ve vyjádření konstatuje) nebylo přípustné pro nevymezení předpokladů přípustnosti, ve výši 5 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného Mgr. Jiří Hrachovec osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 113 Kč. Žalobkyně je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 6 413 Kč žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který jej v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu