ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.5523.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 5523/2017-772
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné Les Laboratoires Servier se sídlem v Suresnes cedex 50, rue Carnot, 92284, Francouzská republika, registrační číslo 085480796, zastoupené Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů č. 976/12, proti povinným: 1) Simply You Pharmaceuticals a. s. , se sídlem v Praze 3, Roháčova č. 188/37, identifikační číslo osoby 25385381, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova č. 1322/3c, 2) SWISS PHARMACEUTICAL INVESTMENT LLC , se sídlem v Charles Mathias, 942 Windemere Drive NW, Salem, Oregon, Spojené státy americké, registrační číslo 604094-98, jednající organizační složkou SWISS PHARMACEUTICAL INVESTMENT LLC, se sídlem v Praze 3, Kubelíkova č. 1224/42, identifikační číslo osoby 29016827, zastoupené Mgr. Petrem Čubíkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova č. 1322/3c, k vymožení jiné povinnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 35 EXE 1868/2015, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2017, č. j. 18 Co 71/2017-672, takto:
Dovolání povinných se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. května 2017, č. j. 18 Co 71/2017-672, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. prosince 2016, č. j. 35 EXE 1868/2015-594, ve výroku II, jímž obvodní soud ponechal v platnosti exekuci pro náklady exekuce a náklady oprávněné v exekučním řízení, a ve výroku IV., jímž obvodní soud zamítl návrhy obou povinných na částečné zastavení exekuce ze dne 4. února 2016 v rozsahu jejího provádění na základě exekučního příkazu ze dne 29. ledna 2016, č. j. 085 EX 1808/15-121, vydaného pověřeným exekutorem JUDr. Milanem Suchánkem, Exekutorský úřad Praha 9, ve výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. prosince 2016, č. j. 35 EXE 1868/2015-594, změnil tak, že se řízení o návrzích povinných na zastavení exekuce ze dne 21. ledna 2016 zastavuje, a ve výroku V., jímž obvodní soud návrh povinného 1) ze dne 8. dubna 2016 na částečné zastavení exekuce v rozsahu jejího provádění na základě exekučního příkazu ze dne 23. března 2016, č. j. 085 EXE 1808/15-180, vydaného pověřeným exekutorem JUDr. Milanem Suchánkem, Exekutorský úřad Praha 9, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. prosince 2016, č. j. 35 EXE 1868/2015-594, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali oba povinní dovolání, ve kterém namítají, že odvolací soud nesprávně právně posoudil následující otázky:
1) zda může z hlediska práva nekalé soutěže být osoba odlišná od zadavatele reklamy shledána odpovědnou za obsah reklamy,
2) zda je exekuční soud povinen při rozhodování o návrhu povinného na zastavení exekuce vedené pro vymožení nepeněžité povinnosti uložené předběžným opatřením, podaného z důvodu uvedeného v ustanovení §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění ozděních předpisů (dále jen „o. s. ř.“), vycházet i ze závěrů nalézacího soudu vyslovených v odůvodnění rozsudku ve věci samé, a zda je povinen odůvodnit odchýlení se od těchto závěrů,
3) zda je pro exekuční soud závazné právní posouzení učiněné nalézacím soudem ve sporu, ve kterém bylo vydáno předběžné opatření, které je exekučním titulem,
4) zda je exekuční soud poté, co exekuci částečně zastaví na základě návrhu oprávněného, povinen zkoumat, zda jsou naplněny i další důvody pro zastavení exekuce,
5) zda je soud, jestliže jsou naplněny důvody pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř., povinen zastavit exekuci jako celek či zda může za této situace nechat v platnosti exekuční příkazy, kterými byla udělena pokuta v exekuci vedené podle ustanovení §351 o. s. ř. a nechat „v běhu“ i exekuci pro náklady exekuce a náklady oprávněného,
6) zda lze v rámci exekučního řízení uložit pokutu povinným i v případě, že v reklamě byl prezentován zdravotnický prostředek, přestože ve výroku nalézacího soudu byl uložen zákaz konkrétních tvrzení ve vztahu k prezentaci doplňků stravy, nikoli tedy zdravotnických prostředků.
Navrhují, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2017, č. j. 18 Co 71/2017-672, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Těmto požadavkům dovolatelé nedostáli ve vztahu k dovolacím důvodům 1) – zda může být osoba odlišná od zadavatele reklamy shledána odpovědnou za obsah reklamy, 2) zda je exekuční soud povinen při rozhodování o návrhu povinného na zastavení exekuce vedené pro vymožení nepeněžité povinnosti uložené předběžným opatřením, podaného z důvodu uvedeného v ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vycházet i ze závěrů nalézacího soudu vyslovených v odůvodnění rozsudku ve věci samé, a zda je povinen odůvodnit odchýlení se od těchto závěrů, 3) zda je pro exekuční soud závazné právní posouzení učiněné nalézacím soudem ve sporu, ve kterém bylo vydáno předběžné opatření, které je exekučním titulem (přípustnost dovolání nezakládá ani odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, neboť je na předmětnou věc nepřiléhající), a 6) zda lze v rámci exekučního řízení uložit pokutu povinným i v případě, že v reklamě byl prezentován zdravotnický prostředek, přestože ve výroku nalézacího soudu byl uložen zákaz konkrétních tvrzení ve vztahu k prezentaci doplňků stravy, nikoli tedy zdravotnických prostředků, jenž dovolatelé nevymezili způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelé netvrdí žádné skutečnosti rozhodné pro dovolací řízení, když podstatou jejich námitek je spíše nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu a s hodnocením provedených důkazů, a nezávisí tak na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva. Námitku přípustnosti dovolání založit nemůže ani dovolací důvod 4) zda je exekuční soud poté, co exekuci částečně zastaví na základě návrhu oprávněného, povinen zkoumat, zda jsou naplněny i další důvody pro zastavení exekuce, neboť jde o nepřípustné uplatnění nové skutečnosti, ke které nelze v dovolacím řízení přihlížet (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Nadto Nejvyšší soud dodává, že shora uvedené námitky dovolatelů kromě jiného převážně směřují proti případným vadám nalézacího řízení. Již například v usnesení ze dne 8. srpna 2006, sp. zn. 20 Cdo 1558/2006, přitom Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžejním principem exekučního řízení je zásada, podle níž věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být „jakkoli, tedy ani nepřímo prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení,“ v řízení exekučním zpochybněna, jelikož opačný závěr by ve svém důsledku vedl k narušení právní jistoty osob vycházejících v dobré víře z věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí. Kromě toho v uvedeném rozhodnutí vysvětlil, že k nápravě vad nalézacího řízení mohou sloužit pouze zákonem stanovené příslušné jiné procesní prostředky nežli námitky uplatňované v rámci exekuce“. Rovněž Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 10. listopadu 2006, sp. zn. IV. ÚS 530/06, zdůraznil, že „právě exekuční řízení je řízením formálním, jelikož sleduje jiný cíl než řízení nalézací, a to nucenou realizaci v nalézacím řízení již stanovených práv a povinností, a že tudíž v něm vady nalézacího řízení zkoumat a odstraňovat není přípustné“.
Pokud jde o dovolací důvod 5) zda je soud, jestliže jsou naplněny důvody pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř., povinen zastavit exekuci jako celek či zda může za této situace nechat v platnosti exekuční příkazy, kterými byla udělena pokuta v exekuci vedené podle ustanovení §351 o. s. ř. a nechat „v běhu“ i exekuci pro náklady exekuce a náklady oprávněného, Nejvyšší soud ve své judikatuře dospěl k závěru, že konformním jednáním povinného není titul konzumován a nepozbývá způsobilost být titulem výkonu rozhodnutí; poruší-li povinný uloženou povinnost kdykoli v budoucnu (poté, co výkon rozhodnutí byl zastaven), může oprávněná podat nový návrh na nařízení výkonu téhož rozhodnutí, aniž by se musela proti povinnému domáhat nového rozhodnutí v nalézacím řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 20 Cdo 2101/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 4289/2013, uveřejněné pod číslem 75/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a zde citovaná rozhodnutí, přičemž uvedené platí i pro exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ex. řád“). Uvedl rovněž, že i v případě, kdy je výkon rozhodnutí (exekuce) ukládáním pokut zastaven, rozhodnutí, kterými byly povinné osobě pokuty uloženy, tím nejsou dotčeny, neboť jednou uloženou pokutu již nelze prominout. I když byl výkon rozhodnutí (event. exekuce) zastaven, zaplacená pokuta se povinnému nevrací, a to ani tehdy, podal-li oprávněný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zcela nedůvodně, neboť povinnost již dříve byla splněna; dosud nezaplacenou pokutu bude soud (stát) i v takovém případě po povinném vymáhat, což však neznamená, že by povinný nemohl požadovat po oprávněném náhradu škody, která mu v takovém případě bezdůvodným uložením pokuty vznikla (odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2011, sp. zn. 20 Cdo 4367/2010). Jestliže v posuzované věci odvolací soud dospěl k závěru, že návrh na exekuci byl podán důvodně a z tohoto důvodu zastavil exekuci toliko částečně a ponechal ji v platnosti pro uložené pokuty a náklady exekuce a náklady oprávněného, které doposud nebyly zaplaceny, postupoval v souladu se shora citovanou ustálenou judikaturní praxí dovolacího soudu.
S ohledem na výše uvedení proto v dovolacím řízení nelze pokračovat a Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řád).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 2. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu