ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.5635.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 5635/2017-663
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné M. W. , O., zastoupené JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Sokolská třída č. 1925/49, proti povinné UNIMEX-INVEST, s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Svojsíkova č. 1596/2, identifikační číslo 25872117, zastoupené opatrovníkem Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída č. 1758/4, pro splnění povinnosti obnovit nepřetržitou dodávku vody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 91 E 810/2008, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. srpna 2016, č. j. 10 Co 140/2016-500, takto:
I. Dovolání povinné se odmítá .
II Povinná je povinna zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení
1 050 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Hany Sayehové, advokátky se sídlem v Ostravě, Sokolská třída č. 1925/49.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Nejvyšší soud dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. srpna 2016, č. j. 10 Co 140/2016-500, podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“., odmítl.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
Dovolatelka v úvodu dovolání uvádí: „Dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., kterým je řešena mimo jiné otázka procesního a hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Dovolatelka zde však neuvádí, který ze čtyř uvedených předpokladů přípustnosti uplatňuje.
V bodu III. dovolání je uvedeno: „Žalovaná namítá, že odvolací soud posoudil předmětnou věc v rozporu s platným právem, a dle názoru povinné v rozporu s judikaturou NS ČR“. Z této formulace lze usoudit, že dovolatelka měla v úmyslu uplatnit první z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, však může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení v dovolání formulovaných otázek (zejména zda je předmětem výkonu rozhodnutí zastupitelné, či nezastupitelné plnění, zda osobě, které nesvědčí nájemní právo, zůstávají zachována práva domáhat se obnovení dodávek vody, a zda je v právní moci rozhodnutí, které je podkladem pro výkon rozhodnutí v této věci), na žádnou judikaturu dovolacího soudu, s níž by mělo být napadené rozhodnutí v rozporu, neodkázala, a své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání proto nedostála.
Co se týče namítaného způsobu výkonu rozhodnutí, dovolatelka sice poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 25. dubna 1980, sp. zn. 3 Cz 24/80, přehlíží však, že o rozhodnutí dovolacího soudu nejde. V uvedeném rozhodnutí je výslovně uvedeno, že Nejvyšší soud v dané věci rozhodoval o stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem ČSR. V době vydání onoho rozhodnutí dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek nebylo v československém právním řádu zakotveno (srov. občanský soudní řád ve znění do 31. prosince 1991). Citované rozhodnutí proto nelze označit za judikaturu dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 32 Cdo 1016/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2015, sp. zn. 32 Cdo 1686/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta), a ani v tomto případě tak nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.
Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Dovolatelka dále namítá, že postup odvolacího soudu byl nezákonný, rozhodl-li o odvolání povinné bez nařízení jednání, a uvádí, že se podle jejího názoru v této věc neužije možnosti stanovené v §254 o. s. ř. (aniž však uvádí, jak k takovému závěru došla), a poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2016, sp. zn. 23 Cdo 3130/2015. Uvedené rozhodnutí dovolacího soudu se však oproti nyní řešené věci vůbec netýká výkonu rozhodnutí. K projednání odvolání proti usnesení vydanému v řízení o výkon rozhodnutí odvolací soud nemusí nařídit jednání (vedle případů uvedených v §214 odst. 2 a 3 o. s. ř.) právě i v případech uvedených v §254 odst. 8 o. s. ř. Odvolací soud se tedy při řešení této otázky od označené judikatury dovolacího soudu neodchýlil, a Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 2. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu