ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.5975.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 5975/2017-94
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Komerční banky, a.s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 969/33, identifikační číslo osoby 45317054, zastoupené JUDr. Vítem Horáčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská č. 316/12, proti povinné CLEAR FORCE PROJECTS s.r.o., v likvidaci se sídlem v Praze 2, náměstí Míru č. 820/9, identifikační číslo osoby 61509213, zastoupené JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská č. 1037/38, pro uspokojení nepeněžité pohledávky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 33 EXE 155/2017, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2017, č. j. 51 Co 283/2017-71, takto:
Dovolání povinné se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř. ):
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 5. 2017, č. j. 33 EXE 155/2017-41, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinné ze dne 4. 5. 2017 na odklad a zastavení exekuce vedené soudní exekutorkou JUDr. Ingrid Švecovou, Exekutorský úřad Praha 3. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně dospěl k závěru, že není dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu, neboť vymáhaná pohledávka nezanikla splněním v podobě započtení, když nebyl splněn předpoklad stejného druhu pohledávek, neboť pohledávka oprávněné vymáhaná v projednávané věci je nepeněžitým plněním (povinnost zdržet se nakládání s finančními prostředky, které povinná obdržela či obdrží v souvislosti s exekučním řízením vedeným JUDr. Ivou Vychopňovou, Exekutorský úřad Benešov, pod sp. zn. 170 EX 720/16, z prodeje předmětných nemovitostí) a pohledávka povinné je peněžitým plněním, a nadto v době jednostranného započtení pohledávek ze strany povinné nebyla pohledávka oprávněné (vymáhaná v projednávané věci) splatná.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítá, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s argumentací a navrženými důkazy povinné v odvolání, že jeho závěry jsou rozporné, když soud „na jedné straně potvrzuje svým rozhodnutím povinnost povinné zdržet se nakládání s případným výtěžkem – peněžitých prostředků - ze zpeněžení nemovitých věcí“ a na straně druhé konstatuje, že v projednávané věci je vymáháno nepeněžité plnění. Dále namítá, že v souvislosti s exekučním řízením vedeným JUDr. Ivou Vychopňovou, Exekutorský úřad Benešov, pod sp. zn. 170 EX 720/16, žádné plnění neobdržela a soudy se touto skutečností nezabývaly. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatelka v dovolání navrhla odklad právní moci usnesení odvolacího soudu.
Oprávněná ve svém vyjádření uvádí, že dovolání povinné je zjevně nepřípustné, neboť povinná nevymezila žádnou otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu §237 občanského soudního řádu, ani dovolací důvod. Namítá, že pohledávka oprávněné vymáhaná v projednávané věci je nepeněžité povahy, neboť vymáhanou povinností je povinnost zdržet se nakládání s finančními prostředky. Oprávněná se ve svém vyjádření ztotožnila s právním názorem soudů nižších stupňů. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání povinné odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolatelka nevymezila důvod dovolání v souladu s §241a o. s. ř., ani neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. a tyto náležitosti ani nebylo možné dovodit z obsahu dovolání. Dovolatel je totiž povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž musí být zřejmé, které otázky hmotného či procesního práva se taková přípustnost týká. Náležitost dovolání spočívající ve vymezení předpokladu přípustnosti není popsána, jestliže dovolatel pouze odcituje ustanovení §237 o. s. ř., aniž by uvedl, který předpoklad přípustnosti má být naplněn [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Nejvyšší soud rovněž již opakovaně vysvětlil, že namítá-li dovolatel, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je v takovém případě zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5071/2016), nebo namítá-li, že tato otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak, je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014).
Povinná ve svém dovolání vznáší pouze skutkové námitky a namítá-li možné vady řízení (nedostatečné vypořádání se s předloženými důkazy a argumenty), dovolací soud nemohl k těmto námitkám přihlédnout, neboť poukaz na možné vady řízení není sám o sobě způsobilý založit přípustnost dovolání; dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázky případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5653/2015, proti kterému byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3058/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, usnesení ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, usnesení ze dne 23. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, usnesení ze dne 1. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 5147/2014, a další, event. k nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2015, sp. zn. 30 Cdo 2209/2014).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka v dovolání navrhuje odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud nezabýval návrhem povinné na odklad právní moci rozhodnutí odvolacího soudu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu