ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.6004.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 6004/2017-76
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného Města Příbram se sídlem v Příbrami, Tyršova č. 108, identifikační číslo osoby 00243132, zastoupeného JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská č. 140, proti povinnému K. K. , P., zastoupenému JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 1511/5, pro 584 080 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 Nc 2512/2008, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2017, č. j. 11 Co 317/2017-54, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Pověřením ze dne 24. 10. 2008, č. j. 73 Nc 2512/2008-13, Obvodní soud pro Prahu 9 pověřil JUDr. Stanislava Pazderku, soudního exekutora Exekutorského úřadu v Písku, provedením exekuce podle pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2006, č. j. 51 Cm 260/2001-71, k uspokojení peněžité pohledávky oprávněného ve výši 584 080 Kč s příslušenstvím.
Usnesením ze dne 15. 5. 2017, č. j. 73 Nc 2512/2008-30, Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že v dané věci nelze dovodit naplnění předpokladů pro zastavení exekuce ve smyslu ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., když soudní exekutor opakovaně provádí zjišťování majetku povinného, přičemž doposud byla vymožena částka 106 110,20 Kč, která výrazně převyšuje jeho náklady. Lze rozumně předpokládat, že to bude právě soudní exekutor, který v případě, že po provedení (komplexního a objektivního) šetření stran majetku povinného nebude zjištěn dostatečný majetek, uvedenou skutečnost sdělí exekučním soudu a dá tomuto soudu současně podnět k postupu dle ust. §55 odst. 5 ex. řádu [za použití ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.]. Povinný se navíc stále nachází v produktivním věku a není tedy vyloučeno, že se jeho majetkové poměry zlepší. Exekuci jistě nelze vést nekonečně, ale nepříznivé majetkové a výdělkové poměry povinného nejsou samy o sobě důvodem k zastavení exekuce.
K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 9. 2017, č. j. 11 Co 317/2017-54, usnesení soudu I. stupně potvrdil. Z obsahu spisu soudu I. stupně a elektronického spisu soudního exekutora odvolací soud zjistil, že v exekuci dosud byla vymožena částka 106 110,20 Kč na pohledávku oprávněného a jeho náklady v exekučním řízení a dále byly taktéž vymoženy i náklady exekuce ve smyslu ust. §87 odst. 1 ex. řádu ve výši 21 029,80 Kč. V exekuci tak byla doposud vymožena částka 127 140 Kč, z čehož 3 500 Kč představuje výtěžek z dražby zbraně povinného, zbývající částku uhradil povinný. Povinný má příjmy ze závislé činnosti, které dle jeho vlastních tvrzení činí 37 000 Kč až 40 000 Kč měsíčně, z nichž dosud srážkami ze mzdy a jiných příjmů byly postiženy příjmy u zaměstnavatele AZ COLOR ČR, a.s. Za této situace, jak správně poukázal soud I. stupně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 20 Cdo 4465/2010, nelze aplikovat ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., a to již proto, že srážky ze mzdy či jiného příjmu se opakují tak dlouho (§248 odst. 1 o. s. ř.), dokud není vymáhaná pohledávka i s příslušenstvím zaplacena. Argumentuje-li povinný výší své vyživovací povinnosti, kterou má vůči svým dětem, pak tato není rozhodná pro stanovení částky, z níž (resp., z nichž) mají být prováděny srážky ze mzdy. Dalšímu trvání exekuce pak nebrání ani skutečnost, že proti povinnému je vedeno jiné exekuční řízení soudním exekutorem JUDr. Zdeňkem Zítkou pod sp. zn. 108 EX 2680/03. Povinný navíc zcela evidentně disponuje prostředky, kterými by bylo možno, byť částečně, uspokojit exekuovanou pohledávku, o čemž svědčí jeho prohlášení obsažené v návrhu na zastavení exekuce o tom, že je schopen jednorázově uhradit náklady exekuce dle příkazu k jejich úhradě ze dne 9. 10. 2014, č. j. 117 EX 1747/08-85, které činí 13 624, 60 Kč. Ani povinným tvrzené zdravotní problémy pak nejsou důvodem pro zastavení exekuce, a to podle žádného z ustanovení §268 odst. 1 písm. a) – h o. s. ř. Za této situace tak nelze dovodit nemajetnost povinného odůvodňující zastavení exekuce ve smyslu ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání s odůvodněním, že dle jeho názoru odvolací soud ve svém rozhodnutí „deformuje“ závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4128/2016. V dané věci je zřejmé, že veškerý postižitelný majetek povinného byl již v rámci předmětného exekučního řízení zjištěn a zpeněžen a je fakticky nereálné, že by v budoucnu došlo k uspokojení oprávněného, a to s ohledem na výši pohledávky, jež je vymáhána v předcházejícím exekučním řízení vedeném soudním exekutorem JUDr. Zdeňkem Zítkou. Dle povinného odvolací soud (stejně tak jako soud prvního stupně) vyšel pouze ze zprávy soudního exekutora a z obsahu exekučního spisu. Zpráva exekutora však ve světle konstantní judikatury nemůže sama o sobě sloužit k tomu, aby pouze z ní a z obsahu exekučního spisu soud vycházel při posouzení návrhu na zastavení exekuce, neboť skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o návrhu na zatavení exekuce zjišťuje soud z úřední povinnosti, přičemž obsah exekučního spisu, jakož i všechny ostatní zjištění a skutečnosti je třeba vyhodnotit v jejich úhrnu a komplexně. Soudy obou stupňů nevzaly v úvahu ani majetkové a výdělkové poměry povinného ve vztahu k jeho vyživovacím povinnostem, k jeho zdravotnímu stavu a ani ve vztahu k předchozímu exekučnímu řízení. Povinný má za to, že se v dané věci odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že s přihlédnutím ke všem okolnostem, je u něj naplněn zákonný důvod pro zastavení exekuce dle ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné dle ustanovení §237 o. s. ř.
Povinný dovolání postavil na námitce, že odvolací soud se odchyluje od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tím, že „deformuje závěry obsažené v rozhodnutí NS ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4128/2016“. „Deformace“ dosavadní rozhodovací praxe podle dovolatele spočívá v tom, že soud prvního stupně i odvolací soud při zjišťování okolností podstatných pro rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. vyšly „pouze ze zprávy exekutora a z obsahu exekučního spisu“, aniž by uskutečnily vlastní zjištění za účelem prověření důvodů pro zastavení exekuce. S tvrzením dovolatele, že odvolací soud nepostupoval v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4128/2016, se však nelze ztotožnit. V předmětném usnesení se totiž uvádí, že „podá-li povinný návrh na zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. a exekutor návrhu nevyhoví, je soud povinen o tomto návrhu rozhodnout. Odvolacím soudem vyžádaná zpráva exekutora o tom, jaký majetek povinného byl dosud zajištěn a jaké je stanovisko exekutora k návrhu na zastavení exekuce, slouží jako přímý zdroj informací, jen jde-li o sdělení exekutora, které kroky hodlá v budoucnosti učinit za účelem vymožení plnění uloženého exekučním titulem, když je věcí soudu, aby na základě obsahu spisu posoudil, zda zamýšlený postup exekutora může vést alespoň ke krytí nákladů exekuce. Zpráva exekutora naopak neslouží k tomu, aby z ní soud načerpal informace o dosavadním průběhu exekuce, jež jsou zřejmé z obsahu spisu, protože skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce soud zjišťuje z úřední povinnosti.“ Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je však jednoznačné, že odvolací soud se nespokojil jen se zprávou exekutora o dosavadním průběhu a o perspektivách exekuce, naopak na základě obsahu exekučního spisu, jakož i z informací a listin dodaných samotným povinným učinil vlastní skutková zjištění, jež podrobně rozvedl na straně 2 až 4 dovoláním napadeného rozhodnutí (uvedl zejména, kdy a jaké částky byly v době od nařízení exekuce dne 24. 10. 2008 do 10. 12. 2015 vymoženy, případně zaplaceny povinným, vysvětlil, proč aktuální zdravotní stav povinného a jeho vyživovací povinnosti prozatím nevedou k závěru o další bezúčelnosti exekuce, jestliže aktuální příjmy povinného ze závislé činnosti činí 37 000 až 40 000 Kč měsíčně jsou stále postiženy srážkami ze mzdy a z jiných příjmů povinného u plátce mzdy a že povinný dle vlastního tvrzení je ochoten a schopen jednorázově uhradit náklady exekuce ve výši 13 624,60 Kč podle příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 9. 10. 2014, č. j. 117 EX 1747/08-85). Popsaný postup odvolacího soudu při zjišťování skutečností podstatných pro rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. tedy nebyl s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4128/2016, v rozporu.
Povinný v dovolání dále polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je předčasné s ohledem na dosavadní průběh exekuce, aktuální majetkové poměry povinného a na výhledové možnosti povinného uspokojit vymáhané plnění a náklady exekuce. Tato námitka je v zásadě polemikou dovolatele se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, která nezakládá způsobilý dovolací důvod ve smyslu ust. §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 či ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5153/2015); ve vztahu k předestřené námitce povinný ostatně řádně nevymezil ani předpoklad přípustnosti, neboť údajný rozpor dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyjádřenou v usnesení ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4128/2016, se týká jen prvé dovolatelem uvedené námitky, že odvolací soud měl při rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce vyjít pouze ze zprávy exekutora a z obsahu exekučního spisu. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, která byla v základu rozepsána výše, plyne, že odvolací soud dostatečně a logicky vysvětlil, proč dospěl k závěru, že důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. s ohledem na aktuální i očekávané budoucí majetkové poměry povinného prozatím není dán. Závěr odvolacího soudu, že k zastavení exekuce, je-li mimo jiné dosud prováděna srážkami ze mzdy nebo z jiných obdobných příjmů podle §276 a násl. o. s. ř., může dojít jen při splnění předpokladů stanovených v §290 o. s. ř. a nikoliv s poukazem na ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 20 Cdo 144/2016).
Je nutné se ztotožnit i se závěrem odvolacího soudu, že samotná relativně delší doba trvání exekuce není důvodem k zastavení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3574/2016). Z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení je zřejmé, že odvolací soud správně nepřehlédl, že ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. má být aplikováno zdrženlivě, protože aby exekuce byla prohlášena za nepřípustnou pro okolnosti na straně povinného, musí jít o skutečnosti, které působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli zastavena. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je v exekuci poskytována povinnému, a která je zásadně limitována tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3904/2014).
Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu