ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.6068.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 6068/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj – Územní pracoviště v Havířově se sídlem v Havířově – Podlesí, Myslbekova č. 1470/2, identifikační číslo osoby 72080043, proti povinné D. K. , zastoupené Mgr. Kateřinou Jakovidu Velkou, advokátkou se sídlem v Ostravě, U Staré elektrárny č. 291/11, za účasti P. K., pro 313 333 Kč, vedené u soudního exekutora Mgr. Pavla Struminského, Exekutorský úřad Karviná, pod sp. zn. 201 EX 3593/13, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. března 2013, č. j. 10 Co 951/2012-934, takto:
I. Dovolání povinné se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 13. 9. 2012, č. j. 39 E 1227/98-896, kterým soud prvního stupně nepřiznal povinné osvobození od soudních poplatků a neustanovil jí zástupce pro řízení, zamítl návrh na zastavení výkonu rozhodnutí nařízeného usnesením Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 17. 1. 2005, č. j. 39 E 1227/1998-404, doručený soudu dne 15. 9. 2010 a návrh doručený soudu dne 4. 4. 2011, zamítl návrh na obnovu řízení, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že není dán důvod pro osvobození povinné od placení soudních poplatků a ustanovení zástupce, neboť ze strany povinné jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, když soudy o návrzích povinné na zastavení exekuce již opakovaně rozhodly a povinná v jejich rámci uvádí stejné námitky ve vztahu k vykonatelnosti exekučního titulu. Odvolací soud se ztotožnil rovněž i se závěrem soudu prvního stupně, že nelze přisvědčit návrhu povinné na zastavení exekuce, když tato otázka (za stejných povinnou opakovaně namítaných skutečností) byla již dříve pravomocně vyřešena. Výkon rozhodnutí nelze zastavit ani z důvodu nepoměru mezi výší vymáhané pohledávky a cenou prodávaných nemovitostí, neboť povinná netvrdila a ani neprokázala, jakými jinými způsoby by bylo možno pohledávku oprávněného vymoci.
Proti části výroku I. usnesení odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně v části, v níž soud prvního stupně zamítl návrhy povinné na zastavení exekuce a návrh na obnovu řízení, podala povinná dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že měl „postupovat podle občanského soudního řádu účinného v době podání návrhu na výkon rozhodnutí, tedy platného v roce 1998“, že exekuční titul je nicotným správním aktem, neboť pohledávka oprávněného plynoucí z titulu neuhrazené spotřební daně nikdy neexistovala a nemohla se stát předmětem vykonávacího řízení, že doložka vykonatelnosti byla na exekuční titul doplněna až v roce 2001 a že „celé řízení je vedeno vadně“ a je zmatečné. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolatelka nevymezila důvod dovolání v souladu s §241a o. s. ř., ani neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. a tuto skutečnost ani nebylo možné dovodit z obsahu dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž musí být zřejmé, které otázky hmotného či procesního práva se taková přípustnost týká [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Nejvyšší soud ve své již ustálené judikatuře opakovaně vysvětlil, že namítá-li dovolatel, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je v takovém případě zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5071/2016), nebo namítá-li, že tato otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak, je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014).
Povinná ve svém dovolání vznáší námitky skutkové a otázky stran neplatnosti exekučního titulu, avšak tyto námitky nemohou přípustnost dovolání založit, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud se způsobilostí exekučního titulu nezabýval, neboť uvedl, že ve věci existuje překážka věci rozhodnuté, když povinná ve věci již dříve podala návrh na zastavení exekuce z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu, i z důvodu nepoměru mezi výší vymáhané pohledávky a cenou exekvovaných nemovitostí, o tomto návrhu bylo pravomocně rozhodnuto a povinná přesto podala další návrh na zastavení exekuce odůvodněný stejnými skutkovými okolnostmi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016). Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Namítá-li povinná možné vady řízení, dovolací soud nemohl k těmto námitkám přihlédnout, neboť poukaz na možné vady řízení není sám o sobě způsobilý založit přípustnost dovolání; dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázky případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5653/2015, proti kterému byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3058/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, usnesení ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, usnesení ze dne 23. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, usnesení ze dne 1. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 5147/2014, a další, event. k nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2015, sp. zn. 30 Cdo 2209/2014).
Vzhledem k tomu, že dovolání povinné není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (srov. §243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 2. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
podepsáno JUDr. Vladimírem Kůrkou
za nepřítomného předsedu senátu