ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.61.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 61/2018-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné obce Dolní Břežany , se sídlem v Dolních Břežanech, 5. května 78, identifikační číslo osoby 00241202, zastoupené JUDr. Miroslavem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 455/17, proti povinnému R. K. , D. B., zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, odstraněním stavby, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 206 EXE 8543/2016, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2017, č. j. 23 Co 131/2017-56, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. října 2017, č. j. 23 Co 131/2017-70, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Radka Ondruše.
Odůvodnění:
V označené exekuční věci Krajský soud v Praze (dále vesměs „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 6. 2017, č. j. 23 Co 131/2017-56, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. 10. 2017, č. j. 23 Co 131/2017-70 (dále rovněž „napadené usnesení“), k odvolání povinného změnil usnesení Okresního soudu Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) ze dne 29. 11. 2016, č. j. 206 EXE 8543/2016-33, tak, že exekuci na majetek povinného vedenou soudním exekutorem Mgr. Janem Benešem, Exekutorský úřad Praha-západ (dále „soudní exekutor“), zastavil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že posuzovaná exekuce je vedena podle pravomocného rozhodnutí Obecního úřadu D. B., stavebního úřadu, ze dne 11. 10. 2010, č. j. SÚ-3183/05/OS/II/106 (dále rovněž „exekuční titul“), jímž byla povinnému uložena povinnost do půl roku od právní moci uvedeného rozhodnutí odstranit stavby čtyř rozestavěných rodinných domů na pozemku č. parc. v katastrálním území D. B. Opíral-li povinný svůj návrh na zastavení exekuce o nedostatek legitimace oprávněné obce, odvolací soud s odkazem na ustanovení §7 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, a §13 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, tuto námitku (shodně se soudem prvního stupně) neuznal, neboť rozhodování stavebního úřadu ve stavebním řízení je výkonem státní správy v režimu tzv. přenesené působnosti a legitimace k vedení exekuce proto oprávněné obci svědčí. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud dovodil, že oprávněná podala návrh na nařízení exekuce po uplynutí prekluzivní lhůty podle §108 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), čímž je dán důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále vesměs „o. s. ř.“). Exekuční titul totiž nabyl právní moci dnem 16. 2. 2011, vykonatelným se stal dne 16. 8. 2011 (viz lhůta ke splnění podkladovým rozhodnutím uložené povinnosti) a k nařízení exekuce došlo vydáním exekučního příkazu soudního exekutora dne 20. 9. 2016, tedy po uplynutí propadné pětileté lhůty. O náhradě nákladů zastaveného exekučního řízení rozhodl odvolací soud podle §271 o. s. ř. ve spojení s §52 a §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“).
Proti usnesení odvolacího soudu oprávněná podala dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky, „zda pozastavení účinku rozhodnutí může zůstat bez vlivu na běh prekluzivní lhůty pro nařízení resp. provedení exekuce“ (s odkazem na ustanovení §73 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §108 odst. 4 správního řádu), odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve zkoumané věci sice bylo možno exekuci nařídit nejpozději do 16. 8. 2016 a provést nejpozději do 16. 8. 2021, vykonatelnost exekučního titulu však byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011, č. j. 10 A 30/2011-42, odložena, což je okolnost pro posouzení prekluzivní lhůty významná. Protože v důsledku Městským soudem v Praze přiznaného odkladného účinku nemohl být exekuční titul vykonán do pravomocného skončení „řízení ve věci samé“ (14. 11. 2012), uvedená doba se do lhůty podle §108 odst. 4 správního řádu nezapočítává, takže prekluzivní lhůta, v níž lze exekuci nařídit, uplynula až dne 14. 11. 2017, a lhůta, v níž je možné exekuci provést, uplyne až dne 14. 11. 2022. Odvolací soud tak nerespektoval závěry Nejvyššího soudu vyjádřené usnesením ze dne 23. února 2011, sp.zn. 20 Cdo 698/2009, neboť v době rozhodování odvolacího soudu byla lhůta podle §108 odst. 4 správního řádu zachována a napadené usnesení by proto mělo být - podle návrhu dovolatelky - zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil povinný tak, že zkoumaný případ je třeba posuzovat individuálně a přihlížet ke konkrétním skutkovým okolnostem věci v souladu s procesními zásadami včetně té, že právo náleží bdělým (vigilantibus iura scripta sunt). Žádný právní předpis výslovně nestanoví, že doba, po kterou byl přiznán žalobě odkladný účinek, se nezapočítává do běhu prekluzivní lhůty. Jestliže sama oprávněná neměla žádných námitek proti přiznání odkladného účinku žaloby, nemůže se s odstupem několika let dovolávat tohoto odkladného účinku ve vztahu k prekluzivní lhůtě zmeškané svou nečinností. Stejně tak je „v rozporu s dobrými mravy“, aby oprávněná jako „veřejnoprávní korporace“ a tudíž „subjekt práva znalý“ zmeškání prekluzivní lhůty ospravedlňovala „extenzivním výkladem zákona“. Byl-li v posuzované věci přiznán žalobě odkladný účinek na dobu jednoho roku a pěti měsíců, oprávněné zbývalo z pětileté doby dostatek času (tři roky a sedm měsíců), aby hájila svá práva. Obecní úřad ostatně doposud nevydal jiné pravomocné rozhodnutí o odstranění stavby na území obcí D. B., L. a Z. H., rovněž od roku 2000 doposud neprovedl žádnou exekuci na odstranění stavby podle správního řádu. Rozhodovací praxe dovolacího soudu na projednávaný případ nedopadá, a to včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 20 Cdo 698/2009, jehož argumentace se týká právní úpravy obsažené v dříve platném správním řádu (zákoně č. 71/1967 Sb., o správním řízení /správní řád/, ve znění pozdějších předpisů), který měl odlišně nastavenou délku rozhodné prekluzivní lhůty (tříletou pro nařízení i provedení výkonu rozhodnutí). Z těchto důvodů povinný navrhl, aby dovolací soud dovolání oprávněné odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, se závěrem, že dovolání není přípustné a dostatečně není vymezen ani dovolací důvod.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Dovolatelka sice formuluje jedno z hledisek přípustnosti podle §237 o. s. ř. (tj. že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu), avšak s přípustností dovolání spjatou rozhodnou právní otázku (viz shora) zakládá na tvrzení, že v důsledku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011, č. j. 10 A 30/2011-42, byla vykonatelnost exekučního titulu odložena do 14. 11. 2012. Z obsahu spisu však neplyne, že by dovolatelka uvedenou skutečnost uvedla před soudem prvního stupně nebo před odvolacím soudem, byť se vyjadřovala písemně (podáním ze dne 10. 11. 2016 - viz č. listu 31 spisu soudního exekutora, sp. zn. 191 EX 6920/16) jak k návrhu povinného na zastavení exekuce, tak rovněž k odvolání povinného proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 11. 2016, č. j. 206 EXE 8543/2016-33 (viz podání dovolatelky ze dne 26. 4. 2017 na č. listu 48 spisu soudu prvního stupně); v obou případech argumentovala proti zastavení exekuce z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty podle §108 odst. 4 správního řádu pouze tím, že právní úprava v oblasti stavebního práva nezná institut prekluze práva, resp. k prekluzi nedošlo vzhledem ke specifické povaze rozhodnutí o odstranění stavby, a že exekuce byla zahájena podáním návrhu oprávněné v době před uplynutím této lhůty. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011, č. j. 10 A 30/2011-42, ostatně nebylo (a doposud není) založeno ve spisovém materiálu soudu prvního stupně či soudního exekutora. Je tak zřejmé, že se odvolací soud (a rovněž soud prvního stupně) otázkou odložení vykonatelnosti správního rozhodnutí ve vztahu k započtení doby odkladu do posuzované prekluzivní lhůty nezabýval, tj. uvedená otázka nebyla a pro nepřítomnost tvrzení a důkazu k tomuto tvrzení ani nemohla být odvolacím soudem v napadeném usnesení řešena, proto na ní nelze založit přípustnost dovolání i důvod dovolání. Námitka oprávněné o započtení doby odkladu do prekluzivní lhůty je novou, až v dovolacím řízení uplatněnou skutečností, k níž dovolací soud ve shodě s ustanovením §241a odst. 6 o. s. ř. nepřihlíží. Pro úplnost zbývá dodat, že dovolatelka proti postupu soudu prvního stupně a odvolacího soudu nevznesla žádné námitky, avšak i případné vady řízení by dovolací soud mohl zohlednit jen u přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání oprávněné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení oprávněná zaplatí povinnému podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243c odst. 3 o. s. ř. náklady dovolacího řízení spojené se zastoupením povinného a zahrnující odměnu za jeden úkon právní služby advokáta (vyjádření se k dovolání) ve výši 1 500 Kč (§7 bod 4, §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů – dále „AT“) a náhradu hotových výdajů v paušální částce 300 Kč (§13 odst. 1 a 3 AT).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu