ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.640.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 640/2018-263
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněného M. U. , P., zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti povinnému M. U., K. n. V., zastoupenému Mgr. Michalem Čížkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na struze 1740/7, pro 11 217 640 Kč a pro 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 15 EXE 411/2016, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. října 2017, č. j. 22 Co 238/2017-221, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 29 838,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Michala Čížka.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze (dále „odvolací soud“) ze dne 10. 10. 2017, č. j. 22 Co 238/2017-221, jímž odvolací soud k odvolání povinného změnil usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. 3. 2017, č. j. 15 EXE 411/2016-158, tak, že exekuci zastavil a rozhodl o náhradě nákladů exekuce, odmítá podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť dovolatel v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř) nevylíčil důvod dovolání (vymezením právního posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a výkladem, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení - §241a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.), a rovněž neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). K projednání dovolání přitom nepostačuje ani pouhý odkaz na §237 o. s. ř. či citace textu uvedené procesní normy, aniž by z dovolání bylo zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v §237 o. s. ř. je podle názoru dovolatele splněn (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Za tohoto stavu dovolání povinného trpí vadou obsahu, kterou po uplynutí lhůty k dovolání (§240 o. s. ř.) nelze odstranit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) a pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolatel se předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nezabýval, protože jedinou v tomto ohledu relevantní formulací dovolání, že „závěr odvolacího soudu o neplatnosti dohody o narovnání pro neurčitost a neplatnost považuje oprávněný v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu za nepřípustný formalismus, zcela odhlížející od skutečné vůle smluvního vztahu…“, povinný nevystihuje ani jedno ze čtyř zákonných hledisek předpokladu přípustnosti dovolání ve znění §237 o. s. ř., nutno-li zdůraznit, že požadavek přípustnosti dovolání je třeba vždy vztahovat k ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (soudu dovolacího – viz §10a ve spojení s §237 o. s. ř.), nikoli Ústavního soudu.
Dovolatel rovněž nevymezil důvod dovolání, neboť jeho námitka, že odvolací soud „odepřel autonomní projev vůle smluvních stran obsažený v dohodě o narovnání“ tím, že „nepřipustil důsledky, které smluvní strany (…) takovým projevem zamýšlely učinit“ směřuje ve své podstatě proti správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu a nemůže sama o sobě dovolací důvod založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 752/2014).
Podle výsledku řízení má povinný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (viz §146 odst. 3, §243c odst. 3 věta první a §224 odst. 1 o. s. ř.), zahrnují-li tyto náklady odměnu advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření se k dovolání - §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „AT“) z tarifní hodnoty 11 717 640 Kč, celkem 49 020 Kč (§7 bod 7 a §8 odst. 1 AT), náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 AT) a 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 10 357,20 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř., zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů). Dovolací soud však přihlédl výjimečně k tomu, že s ohledem na procesní výsledek dovolacího řízení a povahu samotného exekučního řízení je nutno poměřovat i význam vyjádření povinného (zahrnujícího ve své obsáhlosti převážně nepodstatnou argumentaci) ve vztahu k přiměřenosti odměny advokáta za uvedený úkon; výši náhrady nákladů dovolacího řízení proto snížil o 50 % podle §150 o. s. ř. (ve spojení s §243c odst. 3 větou první a §224 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. dubna 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu