ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.73.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 73/2018-181
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné B. N. , zastoupené JUDr. Ing. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, proti povinnému T. V. , za účasti manželky povinného J. V., oběma zastoupeným JUDr. Františkem Hrudkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, evidenční číslo advokáta 08881, pro nepeněžité plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 54 EXE 6468/2014, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2017, č. j. 91 Co 277/2016-130, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Ve shora označené exekuční věci Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 1. 6. 2016, č. j. 54 EXE 6468/2014-78, zastavil na návrh povinného exekuci pro vynucení povinnosti dovolatele zdržet se obtěžování oprávněné a členů její rodiny hlukem z hudebních produkcí, byla-li taková povinnost uložena rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 2. 2. 2009, č. j. 4 C 272/2008-72, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2009, č. j. 26 Co 214/2009-213 (dále vesměs „exekuční titul“). Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že povinný sice v rozhodné, oprávněnou označené době konal oslavu spojenou s hudební produkcí (zpěv, hra na kytaru), avšak „tyto hlasité projevy se odehrávaly mimo jeho pozemky“ (uvedené v exekučním titulu). Oprávněná proto neprokázala, že by povinný porušil povinnost, která mu byla exekučním titulem uložena.
K odvolání oprávněné Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 3. 5. 2017, č. j. 91 Co 277/2016-130, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že návrh povinného na zastavení exekuce se zamítá. Odvolací soud neuznal námitku povinného ohledně nedostatku legitimace oprávněné, na níž bylo darovací smlouvou převedeno vlastnické právo původní oprávněné P. N. (s odkazem na ustanovení §1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) a o jejímž právním nástupnictví již (pravomocně) rozhodl usnesením ze dne 20. 2. 2017, č. j. 91 Co 277/2016-114. Podle názoru odvolacího soudu v tomto případě není chráněno právo osobní povahy vázané na původní oprávněnou, ale právo „sousedky“, která vlastní nemovité věcí sousedící s nemovitými věcmi povinného. Odvolací soud opakoval a zčásti doplnil důkazy provedené před soudem prvního stupně, poukázal na rozpor v tvrzeních povinného ohledně místa konání hudební produkce a za podstatný důkaz označil záznam pořízený bezpečnostní kamerou se zvukovou stopou, umístěný na domě oprávněné, z něhož „jednoznačně plyne, že v pozdní noční době byly užívány při hudební produkci či oslavě povinného bubny, hlasitá reprodukovaná muzika a hlasitý zpěv či hlasité hlasové projevy několika lidí“. K námitce povinného, že celá produkce se konala na exekučním titulem neuvedené cestě, nacházející se za pozemky povinného, odvolací soud dospěl z provedených důkazů k závěru, že „produkce byla zásadně konána na všech pozemcích povinného“ včetně exekučním titulem neurčené cesty, nelze-li „oddělit několik metrů čtverečních od celku“. Jestliže vykonatelný exekuční titul zakazoval povinnému rušit oprávněnou a členy její rodiny hlukem nad míru přiměřenou poměrům, byť z konkrétních pozemků, odvolatel tuto povinnost porušil a není proto „v poměrech projednávané věci“ rozhodné, „kde přesně byl umístěn zdroj imise, jako především to, kam nedovolená imise dolehla“. Není tudíž dán důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále vesměs o. s. ř.).
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž předpoklad přípustnosti dovolání vymezil tak, že „odvolací soud nesprávně vyřešil otázku hmotného práva v rozsahu povinnosti uložené povinnému“ exekučním titulem. Nelze totiž přesně určenou rozsudečnou povinnost „rozšiřovat či provádět její extenzivní výklad způsobem, jak činil odvolací soud“, který nerozhodoval ve sporném řízení, takže měl respektovat znění exekučního titulu. Odvolací soud nesprávně připustil, aby do exekučního řízení namísto původní oprávněné vstoupila stávající oprávněná, čímž chybně rozhodoval „o splnění povinnosti vůči osobě, která nebyla v řízení aktivně legitimována“. Uvedenou otázku procesního práva dovolací soud ve své rozhodovací praxi jednak neřešil, současně má tuto otázku řešit jinak. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněná se k dovolání vyjádřila tak, že povinný „neuvádí žádnou argumentaci, která by byla relevantní z hlediska dovolacího řízení“. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl a oprávněné přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K problematice přípustnosti dovolání a důvodu dovolání dovolací soud vychází z obsahu spisu a především ze znění výroku exekučního titulu, jímž bylo povinnému (a jeho manželce) uloženo „zdržet se obtěžování žalobkyně a členů její rodiny na pozemcích a v domě v M. hlukem z hudebních produkcí z jejich pozemků a rekreační chaty a garáže na pozemku v M., B.“. Jestliže odvolací soud provedl dokazování a v napadeném usnesení důkazy hodnotil za účelem zjištění, zda uvedená povinnost byla porušena či nikoli, zabýval se primárně rozhodným skutkovým stavem věci. Namítá-li v této souvislosti dovolatel, že hudební produkci prováděl výlučně na jiném, exekučním titulem nespecifikovaném pozemku, rozporuje tím (pouze) skutková zjištění odvolacího soudu, spočívající v tom, že produkce se konala „na všech pozemcích povinného“, tj. rovněž na pozemcích z výroku podkladového rozhodnutí, což je pro rozhodnutí ve fázi zastavení exekuce jediné podstatné. Uvedený závěr odvolacího soudu proto nemůže znamenat rozšíření („extenzivní výklad“) povinnosti z exekučního titulu a dovolatel tímto způsobem nevymezuje hledisko přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) ani důvod dovolání (viz §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.), který na skutkovém zjištění nelze založit resp. takovou námitku nelze od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 2546/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 752/2014).
Důvod dovolání rovněž nezakládá námitkou dovolatele dotčené právní nástupnictví oprávněné, neboť o této otázce po formální stránce odvolací soud rozhodl usnesením ze dne 20. 2. 2017, č. j. 91 Co 277/2016-114, tak, že v průběhu exekučního řízení na místo původní oprávněné P. N. připustil vstup oprávněné B. N. (viz §36 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále „ex. řád“), nadto legitimaci nové oprávněné v napadeném usnesení odůvodnil věcnou (tj. nikoli osobní) povahou nabytého vlastnického práva k pozemkům. O této povaze práva však nelze mít pochyb již ze samotného výroku exekučního titulu, který ochranu vlastnictví před imisemi prostřednictvím vlastnické žaloby explicite vztahuje ke stavebním pozemkům a k domu v M., nikoli výlučně k osobám (ty jsou ve výroku jmenovány právě a jen ve spojení s nemovitými věcmi).
Dovolatel v neposlední řadě k této otázce nezvolil hledisko přípustnosti dovolání (námitkou, že „…otázky procesního práva týkající se vstupu oprávněné do řízení /…/ jednak nebyly v dosavadních rozhodnutích dovolacího soudu řešeny, když současně má dovolatel za to, že by dovolací soud měl vyřešit tyto otázky týkající se aplikace hmotného práva jinak“), může-li být v konkrétním případě splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). Formulace druhého z označených hledisek přípustnosti dovolání zároveň nekoresponduje se zněním zákona (viz §237 o. s. ř.: „… má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu