ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.896.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 896/2018-105
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobce P. K. , B., proti žalované Synthesia, a.s. se sídlem v Pardubicích, Semtín č. 103, identifikační číslo osoby 60108916, o určení práva, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 27 C 275/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. září 2017, č. j. 22 Co 275/2017-85, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 28. 4. 2017, č. j. 27 C 30/2017-71, pro překážku věci pravomocně rozhodnuté zastavil řízení, jímž se žalobce domáhal určení, že žalované nesvědčí práva ze směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 1998, č. j. 3 Sm 62/98-11, ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 29. 7. 1998, č. j. 3 Cm 71/98-27, a s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 1999, č. j. 4 Cmo 1284/98-67 (dále jen „předmětná rozhodnutí“). Z usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2015, č. j. 78 Nc 1961/2009-141, a Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2016, č. j. 20 Co 18/2016-164, které se zabývaly návrhem žalobce (v daném řízení povinného) na zastavení exekuce, soud prvního stupně zjistil, že námitky žalobce, že žalovaná jako oprávněná v exekučním řízení není aktivně legitimována, byly již v řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce pravomocně vyřešeny. Pravomocné vyřešení námitek, jež žalobce uplatňuje v rámci řízení o určení práva z předmětných rozhodnutí, prokazuje i usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2011, č. j. 20 Co 682/2010-48, kterým bylo ve věci oprávněné žalované proti povinnému žalobci potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2009. Č. j. 78 Nc 1961/2009-19, o nařízení exekuce na majetek povinného podle předmětných rozhodnutí.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k odvolání žalobce usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalovaná podnikala v období od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1998 pod obchodní firmou SYNTHESIA, a.s., v období od 31. 12. 1998 do 1. 4. 2006 pod firmou Aliachem, a.s. a od 1. 4. 2006 pod firmou Synthesia, a.s., přičemž identifikační číslo osoby zůstalo stejné, došlo tedy pouze k přejmenování právnické osoby. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že je v projednávané věci dána překážka věci rozhodnuté, neboť o povinnosti žalobce plnit žalované bylo již pravomocně rozhodnuto ve směnečném řízení (směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 1998, č. j. 3 Sm 62/98-11, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 1998, č. j. 3 Cm 71/98-27, ve znění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 1999, č. j. 4 Cmo 1284/98-67), ve kterém byla žalobkyně (v projednávané věci žalovaná) označena jinou obchodní firmou, avšak šlo o tytéž účastníky, když žalobkyně (v projednávané věci žalovaná) pouze změnila obchodní firmu. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci se žalobce domáhá rozhodnutí o témže skutku mezi týmiž účastníky, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto, je namístě řízení zastavit pro překážku věci rozhodnuté, danou rozhodnutím v nalézacím řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle §241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Žalobce v první části dovolání polemizuje se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že předmětná rozhodnutí, jež posloužila v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 78 Nc 1961/2009 jako exekuční titul, byla již od samého počátku vydána ve prospěch žalované a nikoho jiného (odvolací soud v tomto směru uzavírá, že žalovaná podnikala v období od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1998 pod obchodní firmou SYNTHESIA, a.s., v období od 31. 12. 1998 do 1. 4. 2006 pod firmou Aliachem, a.s., a od 1. 4. 2006 pod firmou Synthesia, a.s., přičemž identifikační číslo osoby zůstalo stejné, došlo tedy pouze k přejmenování právnické osoby). Tyto námitky jsou však svou povahou pouze polemikou dovolatele se skutkovými zjištěními dovolacího soudu a nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5153/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4734/2016).
Ve druhé části dovolání žalobce namítá, že právní názor odvolacího soudu o existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté je nesprávný, protože v daném případě se jedná o spor o existenci, resp. o vymahatelnost subjektivního práva přiznaného exekučním titulem, jde tedy o spor opoziční, takže rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 1999, č. j. 4 Cmo 1284/98-67, nemohl vytvořit překážku věci pravomocně rozsouzené, stejně jako ji nevytvořila ani usnesení vydaná soudy v rámci výkonu rozhodnutí, neboť jde o zcela odlišná řízení s jinými předměty. K právě popsaným výhradám však žalobce nepřiřazuje vůbec žádný předpoklad přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., ani neuvádí, zda a případně s jakou konkrétní rozhodovací praxí by měl být kritizovaný právní názor odvolacího soudu v rozporu. Dovolatel tedy neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. a tuto skutečnost ani nebylo možné dovodit z obsahu dovolání. Neuvedení předpokladu přípustnosti vede k odmítnutí dovolání (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5071/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014).
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se nezdůvodňuje (srov. 243f odst. 3 o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu