ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.182.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 182/2018-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. V. , zastoupeného JUDr. Janem Svatoplukem Bílým, advokátem se sídlem v Praze 5, Fantova č. 1761/1, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha se sídlem magistrátu v Praze 1, Mariánské náměstí č. 2/2, IČO 00064581, o náhradu za ztrátu na výdělku, za účasti České pojišťovny a. s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 140/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2017 č. j. 23 Co 212/2017-110, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému a vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení každému 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2017 č. j. 23 Co 212/2017-110 podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť jednak neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)], a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat, jednak v něm byly uplatněny jiné dovolací důvody, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [dovolatel odvolacímu soudu vytýká chybná skutková zjištění, na jejichž základě dospěl k závěru o absenci příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem žalobce a vznikem škody, a neprovedení důkazu znaleckým posudkem doc. MUDr. Martina Anderse, Ph.D., jež by mohlo představovat jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však dovolací soud může přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že i otázka existence příčinné souvislosti – vztahu mezi porušením právní povinnosti nebo pracovním úrazem (nemocí z povolání) a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 25 Cdo 1870/2009)].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu