ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1821.2017.3
sp. zn. 21 Cdo 1821/2017-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. P. , zastoupené Mgr. Helenou Ouředníkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Holečkova č. 105/6, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha se sídlem magistrátu v Praze 1 – Starém Městě, Mariánské náměstí č. 2/2, IČO 00064581, zastoupenému JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská č. 1799/4, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu platu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 107/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2016 č. j. 23 Co 353/2016-94, takto:
Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 363 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Olejníčka, advokáta se sídlem v Praze 2, Helénská č. 1799/4.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 5. 2016 č. j. 17 C 107/2015-51 určil, že výpověď daná žalobkyni žalovaným dne 25. 3. 2015 je neplatná, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni „za dobu 1. 6. 2015 – 28. 7. 2015 částku 68 086,20 Kč a dále pak za dobu od 1. 8. 2015 do 30. 4. 2016 částku 316 953 Kč“ a zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby soud „uložil žalovanému povinnost platit žalobkyni náhradu mzdy ve výši 35 217 Kč měsíčně za dobu od 1. 5. 2016 do doby, kdy umožní žalobkyni pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru“; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 82 526 Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Valdaufa a že žalobkyně je povinna „doplatit ČR – Obvodnímu soudu pro Prahu 1“ soudní poplatek ve výši 12 034 Kč.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2016 č. j. 23 Co 353/2016-94 změnil rozsudek soudu prvního stupně v žalobě vyhovujících výrocích tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 25 379 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Olejníčka.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 3. 7. 2017 č. j. 21 Cdo 1821/2017-127 odmítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Olejníčka. Dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se výpovědního důvodu podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, na kterou odkázal, a že v části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat; výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud v souladu s ustanovením §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodnil.
Na základě ústavní stížnosti žalobkyně Ústavní soud nálezem ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 3061/17 zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2017 č. j. 21 Cdo 1821/2017-127 ve výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení, neboť shledal, že jím „bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“, a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl. Ve vztahu k výroku usnesení dovolacího soudu, jímž bylo dovolání žalobkyně odmítnuto, a ke všem výrokům napadeného rozsudku odvolacího soudu shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, nesouhlasil však s tím, že dovolací soud přiznal náhradu nákladů za dovolací řízení žalovanému – byť to v usnesení není výslovně uvedeno – „zjevně podle §142 odst. 1 o. s. ř. na základě kritéria úspěchu ve věci“. Odkázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu v oblasti nákladových výroků založenou na právním názoru, že je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt – advokáta, a pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř.), přičemž současně uvedl, že to však neznamená, že by náklady na zastoupení státu bylo možné považovat za „neúčelně“ vynaložené za každé situace, neboť je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího jazyka, eventuálně jazykové znalosti apod., lze v takových případech shledat zastupování státu advokátem, který se na danou problematiku specializuje, za adekvátní; danou otázku proto obecné soudy musí vždy posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu a svůj závěr musí řádně odůvodnit. Ústavní soud uvedl, že tyto závěry lze vztáhnout rovněž na statutární města (srov. nálezy ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 a ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12), na vyšší územní samosprávné celky (srov. nález ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 4229/12), na Českou televizi (srov. nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12) i na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky (srov. nález ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 474/13), a s odkazem na nález ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2310/13 zdůraznil, že se tyto závěry vztahují i na takové spory, které zaměstnanci takových účastníků řízení v rámci své agendy standardně neřeší. Dovolací soud „může využít možnosti“, podle níž bylo-li dovolání odmítnuto, nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení v souladu s ustanovením §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněno, to však platí pro případ, kdy je aplikace tohoto ustanovení ústavně konformní; postup zvolený dovolacím soudem nelze akceptovat za situace, kdy žalovaný je statutárním městem a jedná se o „relativně standardní“ pracovněprávní spor. Ústavní soud uzavřel, že chtěl-li dovolací soud žalovanému přiznat náhradu nákladů na zastoupení advokátem – mimo náhrady hotových výdajů – jde o situaci v souladu s judikaturou Ústavního soudu výjimečnou, jež si žádala náležité odůvodnění stran potřebnosti a účelnosti takto vynaložených prostředků a této povinnosti dovolací soud nedostál.
Na základě výše uvedeného dovolací soud – vzhledem k tomu, že právní názor Ústavního soudu je pro něj ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný – rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady potřebné k účelnému bránění práva, které spočívají v paušální částce náhrady hotových výdajů spojených s vyjádřením žalovaného k dovolání prostřednictvím zvoleného advokáta ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 63 Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Náklady žalovaného spočívající v odměně advokáta za podané vyjádření k dovolání nelze pokládat za účelně vynaložené, neboť se jedná o běžný pracovněprávní spor a nejsou dány žádné výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly potřebnost zastoupení žalovaného, který je statutárním městem, v této věci advokátem.
Žalobkyně je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 363 Kč žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 6. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu