ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1979.2017.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce T. M. , proti žalované Nadaci pro výstavbu penzionů pro seniory, s komplexními službami se sídlem v Praze 4, Dolnokrčská č. 2035/17, IČO 66001412, za účasti H. M. , T. M. a P. M. , všech zastoupených JUDr. Ivo Mrázem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova č. 1747/16, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 237/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2016, č. j. 53 Co 241/2013-361, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V řízení o dědictví po K. M. a zemřelé dne 6.11.2007, (dále také jen „zůstavitelka“), Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 19.3.2008, č.j. 27 D 2191/2007-94, uložil žalobci ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31.12.2013), aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podal žalobu o určení, že „je dědicem ze zákona“ po zůstavitelce. Vycházel přitom ze zjištění, že zůstavitelka zemřela jako vdova a měla syna (žalobce), že v řízení o dědictví vyšla najevo závěť a listina o vydědění sepsaná dne 8.3.2005 ve formě notářského zápisu JUDr. Evou Neumannovou, notářkou v Praze, podle níž zůstavitelka ustanovila dědicem svého majetku žalovanou a žalobce vydědila, přičemž účinky vydědění vztáhla i na jeho potomky, a že žalobce namítl neplatnost závěti i listiny o vydědění.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 21.5.2008 se žalobce domáhal určení, že „je dědicem ze zákona“ po zůstavitelce. Uvedl, že zůstavitelka „je jeho matkou“
a on je jejím „jediným potomkem v řadě přímé“, že „v dědickém řízení zpochybnil platnost závěti a listiny o vydědění“, neboť zůstavitelka tyto listiny sepsala „v duševní poruše, která ji činila k těmto právním úkonům neschopnou“, že zůstavitelka se „několik let před pořízením závěti a listiny o vydědění chovala velice vztahovačně a byla přesvědčena o tom, že všichni lidé z jejího okolí se spikli proti ní“, že „měla napjaté vztahy se sousedy“, že i vůči němu se projevovala „podivným způsobem“, když jej „obviňovala z toho, že se spolčuje proti ní s jejími nepřáteli - sousedy z domu“, že „zřejmě i z těchto důvodů zůstavitelka byla dlouhá léta v ošetření psychiatra“, že se o zůstavitelku „pravidelně v rámci svých časových možností a v rámci toho, co zůstavitelka vůči sobě od něj připustila, vždy staral, neustále se snažil o kontakt s ní, a to i v dobách, kdy jej zůstavitelka nechtěla vidět“, „vozil ji na ošetření k lékařům, v letním období ji pravidelně několikrát za sezónu převážel a odvážel na její rekreační nemovitost“, „navštěvoval ji“ a byl s ní v kontaktu také telefonicky.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 25.3.2013, č.j. 18 C 237/2008-235, určil, že žalobce „je dědicem ze zákona po zůstavitelce“ (výrok I.) a že „žalovaná není dědicem ze závěti sepsané dne 8.3.2005 po zůstavitelce v části, v níž zkracuje dědický podíl žalobce jako zletilého potomka zůstavitelky“ (výrok II.); současně rozhodl, že žalobce a žalovaná „jsou povinni zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 10 na náhradě nákladů řízení každý částku ve výši 7.228,- Kč (výrok III.) a že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou „nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení“ (výrok IV.). Vycházel ze zjištění, že zůstavitelka „sepsala dne 8.3.2005 ve formě notářského zápisu závěť a listinu o vydědění“, že byla „komplikovanou osobností, která vyhledávala v sociálních vztazích záminky ke konfliktům, ať se to týkalo jejího nejbližšího okolí (sousedů v domě nebo na chalupě) nebo později i jeho“, že žalobce „pečoval o zůstavitelku dle svých možností, pomáhal jí s běžnými úkony v domácnosti, zajišťoval jí dopravu apod.“, „snažil se udržet normální vztahy jak se sousedy v domě, tak i se zůstavitelkou“, že „zůstavitelku bránil, když např. odmítl podat návrh na omezení způsobilosti zůstavitelky k právním úkonům“, a dospěl k závěru, že „zůstavitelka nebyla ovlivněna svojí poruchou osobnosti natolik, aby nebyla ke dni 8.3.2005 plně způsobilá k právním úkonům“, neboť „její vnímání reality bylo celkem objektivní a její stav odpovídal jejímu věku“, že „v řízení nebylo prokázáno, že by zůstavitelka byla k pořízení závěti a listiny o vydědění žalovanou jakkoli nucena“, že „právní úkon v části představující závěť ze dne 8.3.2005 je platným právním úkonem v rozsahu, v němž nezkracuje zákonný nárok žalobce“, že „důvody pro vydědění nebyly k rozhodnému datu dány“, že „k jistému zproblematizování vztahů mezi zůstavitelkou a žalobcem došlo až poté, co se zůstavitelka přestěhovala do nového bytu“, že se však jedná o období, které „jde mimo rozhodné datum“, že sice „motivace zůstavitelky k podpisu závěti a listiny o vydědění zůstala neobjasněna“, že však „vyplynula z určité subjektivní nespokojenosti zůstavitelky se svým okolím (v tomto případě s žalobcem)“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze nejprve usnesením ze dne 28.1.2014, č.j. 53 Co 241/2013-270, rozhodl, že namísto „dosavadního“ žalobce T. M., zemřelého dne 12.7.2013, bude v řízení pokračováno
s H. M., T. M. a P. M. Vycházel ze zjištění, že H. M., T. M. a P. M. jsou podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4
ze dne 14.11.2013, č.j. 34 D 1819/2013-57, dědici žalobce, že „mají zájem na tom, aby bylo postaveno najisto dědické právo zemřelého žalobce a majetkové nároky z něj vyplývající“,
a že „podle §107 odst. 2 o.s.ř. vstupují do práv uplatněných žalobcem v tomto řízení“. Poté rozsudkem ze dne 24.3.2014, č.j. 53 Co 241/2013-288, změnil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I.“ jen tak, že „pozůstalý syn T. M., je dědicem ze zákona po zůstavitelce K. M., zemřelé dne 6.11.2007“, zrušil jej „ve výroku II.“ a v tomto rozsahu řízení zastavil a potvrdil jej „ve výroku III.“ a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit H. M., T. M., a P. M.
na nákladech řízení před soudy obou stupňů 38.600,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ivo Mráze. Neshledal důvodnou námitku žalované ohledně „nesprávného určení okruhu účastníků řízení“ a „nedostatečného žalobního žádání“, neboť žalobce „podal žalobu z podnětu usnesení dědického soudu, který mu uložil podat žalobu na určení, že je jako pozůstalý syn dědicem
ze zákona po zůstavitelce“. Dospěl k závěru, že „v řízení bylo prokázáno, že zůstavitelka byla způsobilá k projevu vůle bez omezení, nebyla stižena duševní poruchou, která by jí bránila v platném pořízení závěti a vydědění“, že „závěť je tudíž zapotřebí považovat za závěť platnou“, dále že, žalobce se „nedopustil vůči zůstavitelce jednání, které by ospravedlnilo jeho vydědění“, a že se „staral o zůstavitelku přiměřeně tak, jak mu umožňovaly jeho poměry“, „pomáhal jí na chalupě, s běžnými úkony v domácnosti, vozil ji k lékaři, zajišťoval jídlo, atp.“ a „zastal se jí vůči sousedům, kteří poukazovali na její obtěžující chování“, a že „z provedených důkazů není možné vyvodit nedostatek opravdového zájmu žalobce o zůstavitelku či neposkytnutí pomoci“, když odlišná argumentace žalované „nemá oporu v provedeném dokazování“, a že žalobce „prokázal nedostatek předpokladů pro své vydědění“.
K dovolání žalované Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15.10.2015, č.j. 21 Cdo 2238, 2423/2015-330, zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.1.2014, č.j. 53 Co 241/2013-270, a rozsudek téhož soudu ze dne 24.3.2014, č.j. 53 Co 241/2013-288, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že „jestliže účastník řízení o dědictví odkázaný k podání žaloby podle §175k odst. 2 o.s.ř. zemřel poté, co podal žalobu o určení dědického práva, soud projednávající spor o určení dědického práva řízení přeruší a vyčká rozhodnutí dědického soudu, v němž tento spor vznikl, o procesních nástupcích po žalobci“, a že „poté, co usnesení, jímž soud v řízení o dědictví rozhodl o procesních nástupcích po zemřelém žalobci ve smyslu §107 odst. 2 o.s.ř., nabylo právní moci, je soud v řízení o určení dědického práva povinen jednat jako s účastníky řízení na straně žalující s procesními nástupci zemřelého žalobce, aniž by o tom sám vydával rozhodnutí podle §107 odst. 2 o.s.ř.“, neboť „o tom, že ve sporu o určení dědického práva došlo ke změně v osobě žalobce (případně žalovaného), soud ve sporném řízení samostatně nerozhoduje; může však procesní nástupce zemřelého žalobce (eventuálně žalovaného) vzít na vědomí prostřednictvím usnesení, jímž se upravuje vedení řízení“.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 14.11.2016, č.j. 53 Co 241/2013-361, rozsudek soudu prvního stupně změnil „ve výroku I.“ jen tak, že „pozůstalý syn T. M., je dědicem ze zákona po zůstavitelce K. M., zemřelé dne 6.11.2007“, zrušil „ve výroku II.“ a v tomto rozsahu řízení zastavil, potvrdil „ve výroku III.“ a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit H. M., T. M. a P. M. na nákladech řízení před soudy obou stupňů a před soudem dovolacím 41.400,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ivo Mráze. Uvedl, že „po vrácení věci postupoval v intencích usnesení dovolacího soudu a po zjištění, že H. M., T. M. a P. M. jsou procesními nástupci původního žalobce“ – s odkazem na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14.11.2013, č.j. 34 D 1819/2013-57“ (správně usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4) – „vzal jejich účastenství v řízení na straně žalobce na vědomí“. Ve věci samé přitom dospěl ke shodným závěrům jako ve svém předchozím rozhodnutí zrušeném dovolacím soudem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že „odvolací soud vydané rozhodnutí nejvyššího soudu nerespektoval“ a „opakovaně rozhodl ve shodě s usnesením ze dne 28. ledna 2014, č.j. 53 Co 241/2013-270“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jak má soud v řízení o určení dědického práva postupovat za situace, kdy účastník v průběhu řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Vzhledem k tomu, že tato procesní otázka byla v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena a že se odvolací soud při jejím řešení od rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), a s přihlédnutím ke všem okolnostem posuzované věci, Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka zemřela dne 6.11.2007, je třeba v řízení o dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 - dále jen „OSŘ“ (srov. Čl. II body 7 a 10 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dědické právo
po zůstavitelce a vypořádání dědictví se řídí právní úpravou účinnou v době její smrti, tedy zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném
do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“, srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle ustanovení §107 odst. 1 OSŘ jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Podle §107 odst. 2 OSŘ ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba
a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
Podle ustanovení §107 odst. 5 OSŘ neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví. Řízení zastaví soud zejména tehdy, zemře-li manžel před pravomocným skončením řízení o rozvod, o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je nebo není, pokud zákon nedovoluje, aby se v řízení pokračovalo, řízení též zastaví, zemře-li partner před pravomocným skončením řízení o zrušení, neplatnosti nebo neexistenci partnerství; bylo-li již o věci rozhodnuto, soud současně toto rozhodnutí zruší.
Nebude-li řízení zastaveno podle §107 odst. 5 OSŘ, soud dále posoudí, zda je možné v řízení ihned pokračovat. Tam, kde to nebude možné, řízení usnesením přeruší. Úvaha o tom, zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu řízení, od osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě též od stavu řízení, v němž jsou zjišťováni její právní nástupci.
Jak již dovolací soud (v předchozím řízení v projednávané věci) dovodil
ve svém usnesení ze dne ze dne 15.10.2015, č.j. 21 Cdo 2238, 2423/2015-330, z pravidla, že soud vždy rozhodne o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě zemřelého (zaniklého) účastníka, je podle jeho názoru nutno připustit výjimku ve sporech o určení dědického práva.
V řízení o určení dědického práva se totiž soud samostatně procesním nástupnictvím podle §107 OSŘ nezabývá a pro jeho úvahu, zda na straně žalobce (účastníka dědického řízení odkázaného k podání žaloby), který v průběhu řízení o určení dědického práva zemřel, došlo k procesnímu nástupnictví formou univerzální sukcese, je rozhodné, kdo se stal procesním nástupcem tohoto účastníka v řízení o dědictví.
Jestliže účastník řízení o dědictví odkázaný k podání žaloby podle §175k odst. 2 OSŘ zemřel poté, co podal žalobu o určení dědického práva, soud projednávající spor o určení dědického práva proto řízení přeruší a vyčká rozhodnutí dědického soudu, v němž tento spor vznikl, o procesních nástupcích po žalobci. Poté, co usnesení, jímž soud v řízení o dědictví rozhodl o procesních nástupcích po zemřelém žalobci ve smyslu §107 odst. 2 OSŘ, nabylo právní moci, je soud v řízení o určení dědického práva povinen jednat jako s účastníky řízení na straně žalující s procesními nástupci zemřelého žalobce, aniž by o tom sám vydával rozhodnutí podle §107 odst. 2 OSŘ. O tom, že ve sporu o určení dědického práva došlo ke změně v osobě žalobce (případně žalovaného), soud ve sporném řízení samostatně nerozhoduje; může však procesní nástupce zemřelého žalobce (eventuelně žalovaného) vzít na vědomí prostřednictvím usnesení, jímž se upravuje vedení řízení.
Z uvedených právních závěrů odvolací soud v dalším řízení v posuzované věci však nevycházel.
Odvolací soud uvedl, že „po vrácení věci postupoval v intencích usnesení dovolacího soudu“ a že „po zjištění, že H. M., T. M. a P. M. jsou procesními nástupci původního žalobce“ – s odkazem na pravomocné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14.11.2013, č.j. 34 D 1819/2013-57, vydané ve věci dědictví
po žalobci, kterým byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví, uzavřená mezi pozůstalou manželkou H. M. a pozůstalými dětmi T. M. a P. M. – „vzal jejich účastenství v řízení na straně žalobce na vědomí“. Opomněl přitom, že podle závazného právního názoru dovolacího soudu je v posuzovaném případě při stanovení okruhu účastníků řízení třeba vycházet z rozhodnutí dědického soudu o procesních nástupcích po žalobci, vydaném podle §107 odst. 2 OSŘ, a to v řízení o dědictví, v němž spor o určení dědického práva vznikl (tj. ve věci dědictví po K. M., zemřelé dne 6.11.2007, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 2191/2007). Není proto podstatné, že řízení o dědictví po zemřelém žalobci (vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 1819/2013) bylo pravomocně skončeno a že tedy již v tomto dědickém řízení nelze vydat rozhodnutí o procesních nástupcích podle §107 odst. 2 OSŘ.
Nicméně odvolacímu soudu lze přisvědčit potud, že i z výsledku pravomocně skončeného řízení o dědictví po zemřelém žalobci je zjevné, kdo se (fakticky) stal jeho procesním nástupcem (účastníci, jejichž dohoda o vypořádání dědictví byla schválena soudem) a jak by tedy měl soud v řízení o dědictví po zůstavitelce o jeho procesních nástupcích rozhodnout. S týmiž účastníky navíc také pokračoval soud ve sporném řízení
na místě zemřelého žalobce, byť řízení nepřerušil a nevyčkal rozhodnutí dědického soudu podle ustanovení §107 odst. 2 OSŘ.
Za daného stavu věci se proto dovolací soud nepřiklonil k opětovnému zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, neboť by se z jeho pohledu jednalo o příliš „formalistický“ postup, uvážil-li současně, že by bylo nutné vycházet z týchž judikatorních závěrů, jaké byly zaujaty již v jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí, a že by nedošlo ani k naplnění zásady rychlosti a hospodárnosti řízení (vzhledem k dalšímu prodloužení řízení), jehož výsledek by byl stejný.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že neshledal jako důvodné ani námitky žalované týkající se „nedostatečného žalobního žádání“ v posuzované věci, když z obsahu spisu je zřejmé, že sporné řízení bylo zahájeno žalobou podanou žalobcem v souladu s odkazem dědického soudu, vydaným v řízení o dědictví zůstavitelce (usnesením Obvodního soudu
pro Prahu 10 ze dne 19.3.2008, č.j. 27 D 2191/2007-94).
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu (v konečném důsledku) správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů nemá právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2018
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu