ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.270.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 270/2018-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce M. V. , zastoupeného Českomoravskou konfederací odborových svazů se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla č. 1800/2, IČO 00675458, proti žalovanému městu Cheb se sídlem městského úřadu v Chebu, náměstí Krále Jiřího z Poděbrad č. 1/14, IČO 00253979, zastoupenému Mgr. Jiřím Schüllerem, advokátem se sídlem v Praze 8, U Sluncové č. 666/12, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 12 C 523/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. dubna 2017 č. j. 61 Co 418/2016-147, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2017 č. j. 61 Co 418/2016-147 není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
K otázce výkladu pojmu soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci ve smyslu ustanovení §52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce srov. - ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce - například rozsudek býv. Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1992 sp. zn. 6 Cdo 1/92, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, uveřejněný pod č. 56 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, a v nich vyslovený právní názor, že o soustavné méně závažné porušování pracovní kázně (povinnosti) se jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost; o soustavné porušování pracovní kázně z hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní kázně na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní kázně.
Závěr odvolacího soudu, že jednání vytýkaná žalobci ve výpovědi z pracovního poměru pod body 2, 5 a 6 soud nemůže posoudit jako porušení „pracovní kázně“, neboť obsahově se jedná o „výtky týkající se zpracovávání písemností“, a že takové jednání „má charakter konání práce s neuspokojivými pracovními výsledky, které by v případě naplnění zakládalo jiný důvod pro podání výpovědi, a to podle ustanovení §52 písm. f) zákoníku práce, v jiném režimu (při podání písemné výzvy na odstranění zjištěných nedostatků), a nikoliv důvod k výpovědi podle ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce“, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce rozlišování důvodu výpovědi podle ustanovení §52 písm. f) věty za středníkem zákoníku práce spočívajícího v neuspokojivých pracovních výsledcích zaměstnance a důvodu výpovědi podle ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. 21 Cdo 758/2006, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, který se vztahuje k obsahově shodné dřívější právní úpravě, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 742/2012, z jejichž odůvodnění vyplývá, že rozhodující pro posouzení, zda vytýkané jednání představuje neuspokojivé pracovní výsledky zaměstnance ve smyslu ustanovení §52 písm. f) zákoníku práce, nebo zda jde o porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci ve smyslu ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce, je, zda vytýkané a prokázané jednání zaměstnance vykazuje znaky porušení pracovních povinností, které ale musí být zaviněno alespoň z nedbalosti; není-li byť jen nedbalostního porušení pracovních povinností, nemůže se jednat o výpovědní důvod podle ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce, ale případně, při splnění dalších zákonných požadavků, pouze o výpovědní důvod podle ustanovení §52 písm. f) zákoníku práce].
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je rovněž závěr odvolacího soudu, že ani v případě jednání vytýkaného žalobci pod bodem 4 výpovědi z pracovního poměru (použití záznamového zařízení žalovaného při jednání žalobce s nadřízenými) „nebyl naplněn užitý výpovědní důvod“, neboť žalobce před pohovorem předem oznámil, že provede nahrávku obsahu jednání – při využití zmíněného záznamového zařízení – a nebyla-li učiněna ze strany vedení strážníků nesouhlasná reakce, mohl se žalobce důvodně domnívat, že použitý postup je akceptován [k otázce, jaké porušení pracovní povinnosti může být důvodem k výpovědi podle §52 písm. g) zákoníku práce, srov. – ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce – například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005 sp. zn. 21 Cdo 59/2005, publikovaný pod č. 86 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. 21 Cdo 758/2006 anebo – přímo ve vztahu k nyní platné právní úpravě – například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2930/2014, který byl uveřejněn pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 742/2012, ve kterých byl vyjádřen (mimo jiné) právní názor, že porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci je výpovědním důvodem podle ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce jen tehdy, bylo-li zaměstnancem zaviněno, a to úmyslně, vědomou nedbalostí nebo alespoň z nevědomé nedbalosti].
S ohledem na to, že odvolací soud dospěl k závěru, že skutek uvedený pod bodem 1 výpovědi z pracovního poměru „není možno přiřadit k dalším skutkům, z nichž vychází namítaná výpověď, neboť se nejedná o skutek k těmto dalším skutkům jsoucí s přiměřenou časovou souvislostí“ (přičemž ani dovolatel tento závěr odvolacího soudu ve svém dovolání nezpochybňuje), a že – jak výše uvedeno – v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu dovodil, že v případě jednání vytýkaných žalobci ve výpovědi z pracovního poměru pod body 2, 5 a 6 se nejedná o porušení pracovní povinnosti, nýbrž o neuspokojivé pracovní výsledky zaměstnance ve smyslu ustanovení §52 písm. f) zákoníku práce, a že ani jednáním uvedeným pod bodem 4 výpovědi z pracovního poměru nebyl „naplněn“ výpovědní důvod uvedený v ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce, by v projednávané věci nemohly být splněny podmínky pro platnou výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci ani v případě, že by jednání uvedené ve výpovědi z pracovního poměru pod bodem 3 (návštěva odborové organizace „z ryze soukromého důvodu“ v pracovní době) bylo možné hodnotit jako porušení pracovních povinností (jak uvádí dovolatel v dovolání), neboť ani ve spojení se skutkem uvedeným ve výpovědi z pracovního poměru pod bodem 7 (ohledně kterého učinili účastníci řízení nesporným, že ze strany žalobce došlo k porušení pracovní povinnosti) by nebyla splněna podmínka, že se zaměstnanec dopustil nejméně tří porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost, nezbytná k tomu, aby mohl být naplněn výpovědní důvod spočívající v soustavném méně závažném porušování pracovní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu