ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.278.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 278/2018-487
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně AZUGA, v.o.s. se sídlem v Praze 2, Slezská č. 13, IČO 26692813, jako správkyně konkursní podstaty úpadce Báňské stavby Most, a.s. se sídlem v Brně, Kotlářská č. 902/53, IČO 44569858, proti žalované GASPER-F.W. s.r.o. se sídlem v Mostě, Čepirohy č. 115, IČO 40233740, zastoupené Mgr. Oldřichem Barochem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Římská č. 104/14, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 15 C 378/2004, o dovolání žalobkyně a žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. prosince 2016, č. j. 9 Co 795/2016-458, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalované se odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Oldřicha Barocha, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 2, Římská č. 104/14.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 12. 2016, č. j. 9 Co 795/2016-458, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [podle ustálené judikatury dovolacího soudu, může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř.
- tak jako tomu je v posuzovaném případě - je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Rozhodnutí odvolacího soudu je ostatně (v otázce aplikace a interpretace ustanovení §150 o. s. ř.) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k důvodům zvláštního zřetele hodných pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1404/2015) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 12. 2016, č. j. 9 Co 795/2016-458, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II. o nákladech řízení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1376/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1285/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3210/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2647/2017, nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, nebo ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 264/17, z jejichž odůvodnění se podává, že zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb. ke dni 7. 5. 2013 došlo k zásahu do legitimního očekávání účastníků většiny probíhajících soudních řízení, a to ohledně maximální částky, kterou jim soud může v případě jejich neúspěchu uložit k náhradě, pokud v průběhu řízení byla zásadně změněna procesní pravidla, je třeba dbát na ochranu práv účastníků v těch případech, kde se taková nepředvídatelná změna nastavených pravidel projeví, v těchto případech se zvažuje hledisko legitimního očekávání účastníků, a pokud by rozhodnutí o náhradě nákladů na zastoupení advokátem podle advokátního tarifu znamenalo nezanedbatelné a z pohledu účastníků řízení nepředvídatelné zvýšení nákladů, nelze striktně podle advokátního tarifu postupovat, východiskem je ustanovení §136 o. s. ř., podle nějž lze spravedlivou výši náhrady nákladů řízení určit volnou úvahou, přičemž lze analogicky vycházet i ze zrušené tzv. přísudkové vyhlášky) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, a ve výroku III. o nákladech odvolacího řízení je v souladu s ustanovením §142 odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto také dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. května 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu