ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.3195.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 3195/2017-200
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce B. C., zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Tauberem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí č. 207/34, proti žalovanému WAPA, spol. s r. o. se sídlem v Novém Městě na Moravě, Nádražní č. 206, IČO 49444913, zastoupenému JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní č. 600/21, o 5 165 310 Kč a o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 283/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 21. prosince 2016 č. j. 54 Co 204/2016-170, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Miloše Jirmana, advokáta se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní č. 600/21.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou dne 8. 10. 2012 domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 5 165 310 Kč s tím, že žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky na žalovaném jen z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí – pozemků p. č. v k. ú. N. M. M., zapsaných na LV č. u Katastrálního úřadu pro V., Katastrální pracoviště Ž. S. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný je na základě kupní smlouvy ze dne 11. 10. 1996 vlastníkem uvedených nemovitostí zapsaným v katastru nemovitostí a že na těchto nemovitostech vázne na základě zástavní smlouvy ze dne 5. 4. 1995 uzavřené mezi Komerční bankou, a. s., coby právním předchůdcem žalobce, a podílovými spoluvlastníky zastavených nemovitostí – dvanácti fyzickými osobami, coby právními předchůdci žalovaného, zástavní právo ve prospěch žalobce jako zástavního věřitele pro pohledávku ve výši 5 600 000 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 5. 4. 1995 mezi společností KADLEC s. r. o. v likvidaci jako dlužníkem a Komerční bankou, a. s., jako věřitelem. Společnost KADLEC s. r. o. v likvidaci svůj závazek vůči Komerční bance, a. s., splnila pouze částečně (vrátila pouze 1 600 000 Kč) a podle vykonatelného rozhodčího nálezu ze dne 18. 1. 2006 vydaného rozhodcem Mgr. Petrem Saskou je tato společnost povinna zaplatit žalobci 5 165 310 Kč s příslušenstvím.
Žalovaný se vzájemnou žalobou domáhal, aby bylo určeno, že pozemky parc. č. nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro V., Katastrální pracoviště Ž. S. na LV č. pro obec a k. ú. N. M. M., nejsou zatíženy zástavním právem k zajištění pohledávky žalobce vůči společnosti KADLEC s. r. o. v likvidaci, IČO 60702176, se sídlem N. M. M. Uvedl, že uvedené pozemky nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 11. 10. 1996 s účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 29. 10. 1996, že v době uzavření kupní smlouvy byly tyto pozemky zapsány v katastru nemovitostí bez jakéhokoliv omezení vlastnického práva a žalovaný jako kupující byl prohlášením prodávajících v kupní smlouvě ujištěn, že na převáděných nemovitostech neváznou žádné dluhy, zástavní práva ani věcná břemena, že tedy nevěděl ani nemohl vědět, že by pozemky měly být zatíženy zástavním právem, a že k zápisu zástavního práva k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí došlo až na základě podání žalobce ze dne 5. 11. 2004, kterým požádal Katastrální úřad pro V., Katastrální pracoviště Ž. S., o opravu chyby v katastru nemovitostí, přičemž tvrdil, že jeho pohledávka vůči společnosti KADLEC s. r. o. v likvidaci, kterou nabyl smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 31. 7. 2001, uzavřenou s Komerční bankou, a. s., je zajištěna zástavním právem, které má být zapsáno i k uvedeným pozemkům ve vlastnictví žalovaného. Žalovaný má za to, že pozemky v jeho vlastnictví nejsou zatíženy zástavním právem ve prospěch žalobce, neboť ze souhlasného prohlášení učiněného žalobcem a Komerční bankou, a. s., vyplývá, že pohledávka, kterou žalobce nabyl, je zajišťována výhradně nemovitostmi, které jsou v příloze tohoto prohlášení uvedeny, přičemž toto prohlášení neobsahuje pozemky ve vlastnictví žalovaného a pozemek parc. č., ze kterého byly předmětné pozemky odděleny, je specifikován výměrou 26 608 m 2 , tedy výměrou po oddělení geometrickým plánem vyhotoveným 25. 9. 1995. Žalovaný má dále za to, že i kdyby se zástavní právo zatěžující původní pozemek parc. č. vztahovalo i k pozemkům v jeho vlastnictví, takové zástavní právo by vůči němu podle ustanovení §151d odst. 2 občanského zákoníku ve znění platném do 31. 8. 1998 nepůsobilo. Žalovaný navíc vznesl námitku promlčení jak uplatněné pohledávky, tak i tvrzeného zástavního práva, s tím, že žalobce mohl nároky uplatnit poprvé dnem 18. 11. 2005, kdy bylo k předmětným pozemkům zástavní právo žalobce zapsáno do katastru nemovitostí, a od tohoto dne začala běžet obecná tříletá promlčecí doba.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 5. 2. 2015 č. j. 10 C 283/2012-100 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 5 165 310 Kč s tím, že je oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky jen z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí, vyhověl vzájemné žalobě o určení, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem k zajištění pohledávky žalobce vůči společnosti KADLEC, spol. s r. o., v likvidaci (správně KADLEC s. r. o. v likvidaci), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou soudní poplatek ze vzájemného návrhu ve výši 2 000 Kč. Vycházel ze zjištění, že žalovaný předmětné pozemky nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 11. 10. 1996 s účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 29. 10. 1996, přičemž v době uzavření kupní smlouvy byly tyto pozemky zapsány v katastru nemovitostí bez jakéhokoliv omezení vlastnického práva, že žalovaný jako kupující byl prohlášením prodávajících v kupní smlouvě ujištěn, že na převáděných nemovitostech neváznou žádné dluhy, zástavní práva ani věcná břemena, a že k zápisu zástavního práva k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí došlo až na základě podání žalobce ze dne 5. 11. 2004, kterým požádal Katastrální úřad pro V., Katastrální pracoviště Ž. S., o opravu chyby v katastru nemovitostí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětné pozemky ve vlastnictví žalovaného nejsou zatíženy zástavním právem ve prospěch žalobce, neboť vůči žalovanému, který o „existenci“ zástavního práva zatěžujícího původní pozemek parc. č., od něhož byly odděleny pozemky ve vlastnictví žalovaného, v době nabytí pozemků nevěděl, toto zástavní právo podle ustanovení §151d odst. 2 občanského zákoníku účinného do 31. 8. 1998 nepůsobí. Soud prvního stupně dále uzavřel, že nárok uplatněný žalobou je promlčen, neboť právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy vzniklo dnem 31. 10. 1997, kdy nastala konečná lhůta splatnosti úvěru, a tříletá promlčecí lhůta tak skončila dnem 1. 11. 2000, přičemž žaloba byla podána v podatelně soudu až 8. 10. 2012, tedy po uplynutí promlčecí lhůty. Naléhavý právní zájem žalovaného na určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, soud prvního stupně shledal v tom, že zástavní právo, jehož zápisu do katastru nemovitostí žalobce v roce 2005 dosáhl, předmětné pozemky stále po formální stránce zatěžuje a bez rozhodnutí soudu nelze docílit „tohoto zápisu v katastru nemovitostí“. Soud prvního stupně proto vzájemnému návrhu žalovaného vyhověl.
K odvolání žalobce a žalovaného Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 29. 9. 2015 č. j. 54 Co 342/2015-118 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo vyhověno vzájemné žalobě o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, a ve výroku o náhradě nákladů řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně zcela správně dovodil, že promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé, tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, avšak nevypořádal se s otázkou promlčení zajišťované pohledávky. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že ačkoliv zcela správně ve svém rozhodnutí odkazuje na ustanovení §100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku, podle kterého se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, v odůvodnění svého rozhodnutí se tímto zákonným ustanovením vůbec nezabýval, byť zde, avšak pouze okrajově, uvádí, že konečná splatnost úvěru nastala dnem 31. 10. 1997, aniž by bylo vyjasněno, z jakých skutkových zjištění tento právní závěr učinil. V této otázce tak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně shledal nepřezkoumatelným. Uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval tím, zda a kdy došlo k promlčení zajištěné pohledávky, tedy plnění ze smlouvy o úvěru ze dne 5. 4. 1995, jejímž předmětem byl závazek Komerční banky, a. s., poskytnout dlužníkovi KADLEC s. r. o. v likvidaci peněžní prostředky do částky 5 600 000 Kč a tomu odpovídající závazek dlužníka poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky, a aby se zabýval i skutečností, že právo bylo věřiteli přiznáno pravomocným a vykonatelným rozhodčím nálezem.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 14. 1. 2016 č. j. 10 C 283/2012-143 zamítl vzájemnou žalobu o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že podle smlouvy o úvěru ze dne 5. 4. 1995 ve znění jejích dodatků č. 1 a č. 2 byla konečná splatnost úvěru stanovena na 31. 10. 1997, že rozhodčím nálezem ze dne 18. 1. 2006 vydaným rozhodcem Mgr. Petrem Saskou, který nabyl právní moci dne 20. 1. 2006, byla společnosti KADLEC s. r. o. v likvidaci uložena povinnost zaplatit žalobci 5 165 310 Kč z titulu smlouvy o úvěru ze dne 5. 4. 1995 a náklady řízení ve výši 109 130 Kč, že dne 24. 4. 2003 společnost KADLEC s. r. o. v likvidaci vůči žalobci uznala svůj dluh co do důvodu i výše, že dne 26. 6. 1998 právní předchůdce žalobce Komerční banka, a. s., jako věřitel podal vůči společnosti KADLEC s. r. o. v likvidaci přihlášku své pohledávky ve výši 5 552 772,87 Kč z titulu úvěrové smlouvy ze dne 5. 4. 1995 do konkursního řízení a že usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 17. 3. 1999 č. j. 27 K 67/97-127, které nabylo právní moci dne 14. 4. 1999, byl konkurs na majetek dlužníka zrušen pro nedostatek majetku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ode dne 31. 10. 1997, kdy nastala konečná splatnost úvěru, běžela tříletá promlčecí lhůta ve smyslu §101 občanského zákoníku, která skončila dnem 31. 10. 2000, že podáním přihlášky pohledávky do konkursního řízení dne 29. 6. 1998 (správně 26. 6. 1998) došlo ve smyslu §110 občanského zákoníku ke stavení promlčecí lhůty do doby, kdy byl konkurs pro nedostatek majetku dlužníka zrušen, tj. do 14. 4. 1999, že promlčecí doba po toto období 265 dnů neběžela, že o tuto dobu se původní promlčecí doba prodloužila a že posledním dnem tříleté promlčecí lhůty by tak byl den 23. 7. 2004. Byl-li rozhodčí nález vydán až dne 18. 1. 2006, tedy po uplynutí promlčecí lhůty, nemohla podle názoru soudu prvního stupně v důsledku jeho vydání začít běžet ve smyslu §110 odst. 1 občanského zákoníku nová desetiletá promlčecí doba; totéž se týká i písemného uznání dluhu co do důvodu i výše ze dne 24. 4. 2003, když i toto uznávací prohlášení bylo učiněno po uplynutí tříleté promlčecí lhůty dnem 31. 10. 2000. Protože však „věřiteli“ bylo známo, že uznává promlčené právo, má toto uznání dluhu za následek „vznik nové desetileté promlčecí doby od doby, kdy k uznání došlo“, a nová promlčecí doba tak skončí dnem 24. 4. 2013. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žaloba podaná u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou dne 8. 10. 2012 byla podána v promlčecí době, a vzájemný návrh žalovaného zamítl, neboť podle §102 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 21. 12. 2016 č. j. 54 Co 204/2016-170 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vzájemné žalobě o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, tak, že „se určuje, že nemovitosti – pozemky parc. č., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro V., Katastrální pracoviště Ž. S., na listu vlastnictví č. pro obec a katastrální území N. M. M. nejsou zatíženy zástavním právem k zajištění pohledávky žalobce vzniklé na základě smlouvy o úvěru ze dne 5. 4. 1995, reg. č. 2614-5311091547/03 vůči společnosti KADLEC s. r. o. v likvidaci, IČ 60702176, se sídlem v Praze, Hloubětínská 747/16“, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 37 937 Kč k rukám advokáta JUDr. Miloše Jirmana. Odvolací soud dovodil, že promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru se neřídí občanským, nýbrž obchodním zákoníkem, neboť smlouva o úvěru představuje tzv. absolutní obchodní závazkový vztah. Protože ve smyslu ustanovení §397 obchodního zákoníku „účinného do 31. 12. 2000“ platí obecná čtyřletá promlčecí doba, odvolací soud dovodil, že zákonná promlčecí doba by s ohledem na datum splatnosti dluhu 31. 10. 1997 uplynula dnem 1. 11. 2001. Uvedl, že ačkoliv v důsledku určitých zákonem předpokládaných okolností (např. uznání závazku ve smyslu §407 obchodního zákoníku nebo vymáhání práva v soudním či rozhodčím řízení ve smyslu §403 obchodního zákoníku) může promlčecí doba přestat běžet a po odpadnutí překážky začne běžet od začátku, je na rozdíl od občanskoprávní úpravy pro všechny případy obchodních závazkových vztahů ve smyslu §408 odst. 1 obchodního zákoníku zároveň stanoven konečný limit ve formě desetileté promlčecí doby počítané ode dne, kdy promlčecí doba začala běžet poprvé. Vycházeje z tohoto ustanovení dospěl k závěru, že „zákonem určená promlčecí doba na uspokojení zajištěné pohledávky“ (bez ohledu na uznání závazku a ve věci vydaný rozhodčí nález) uplynula dnem 1. 11. 2007 a že tímto dnem došlo rovněž k promlčení zástavního práva, které předmětnou pohledávku zajišťovalo. Pokud bylo v řízení zjištěno, že k uspokojení pohledávky žalobce vůči společnosti KADLEC s. r. o. v likvidaci přiznané rozhodčím nálezem ze dne 18. 1. 2006 vydaným rozhodcem Mgr. Petrem Saskou byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 4. 2006 č. j. 74 Nc 704/2006-7 nařízena exekuce, jejímž provedením byl pověřen JUDr. Ivan Rehák, exekutor Exekutorského úřadu Ústí nad Labem, pak by tato skutečnost mohla vést k závěru, že se právo plynoucí z obchodně závazkového vztahu ve smyslu ustanovení §408 odst. 2 obchodního zákoníku nepromlčí; odvolací soud však má za to, že námitky promlčení se v takovém případě lze dovolat právě jen v řízení o výkonu (exekuci) práva již pravomocně přiznaného a že na ostatní řízení nemůže mít zahájení exekuce a z něho vyplývající důsledek nepromlčitelnosti přiznaného práva vliv. Uzavřel, že namítnul-li zástavní dlužník důvodně promlčení zástavního práva, nelze tu úspěšně dovozovat tzv. naturální obligaci spočívající v možnosti uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžené zástavy, neboť zpeněžení zástavy na návrh zástavního věřitele tu již nemůže být provedeno a dobrovolné splnění práva (nároku) na uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy zástavním dlužníkem není pojmově možné; k přijetí promlčeného dluhu tedy v tomto případě, na rozdíl od závazkových právních vztahů, už z povahy věci nemůže dojít, zástavní právo nemůže být nadále (ani v budoucnu) způsobilým právním prostředkem pro uspokojení zajištěné pohledávky a zástavní dlužník se může úspěšně domoci určení, že pohledávky zástavního věřitele nejsou zatíženy promlčeným zástavním právem, má-li na podání takové určovací žaloby naléhavý právní zájem. Ke stejným závěrům o „bezvýznamnosti“ smluveného zástavního práva, které vůči nabyvateli věci nepůsobí ve smyslu ustanovení §151d odst. 2 občanského zákoníku, jako tomu bylo v projednávané věci, odvolací soud dojít nemohl, neboť na rozdíl od důsledků promlčení zástavního práva by mohlo zástavní právo, byť vůči jednomu nabyvateli bezvýznamné, působit vůči nabyvateli dalšímu při následném smluvním převodu dotčených nemovitostí, neboť v této chvíli již o jeho existenci svědčí zápis v katastru nemovitostí. Zamítl-li tedy soud prvního stupně vzájemnou žalobu na základě chybného závěru o tom, že zajištěná pohledávka a s ní i zástavní právo nejsou promlčeny, je jeho rozhodnutí podle názoru odvolacího soudu nesprávné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku promlčení zástavního práva, dospěl-li k závěru, že se zástavní právo promlčelo marným uplynutím promlčecí lhůty. Má za to, že mu sice právo na uspokojení ze zástavy vzniklo, když zajištěná pohledávka nebyla uhrazena, že však toto právo vůči zástavnímu dlužníkovi dosud vykonat nemohl, neboť žalovaný jako pozdější vlastník o zástavním právu nevěděl, a že pokud dosud své zástavní právo pro tuto zákonnou překážku vykonat nemohl, pak mu nejen že nemohla uplynout lhůta k výkonu zástavního práva, ale tato lhůta doposud ještě ani nezačala běžet. Rozhodnutí odvolacího soudu podle názoru dovolatele spočívá na vyřešení otázky posouzení běhu promlčecí doby zástavního práva v případě, kdy vůči zástavnímu dlužníkovi podle §151d občanského zákoníku zástavní právo nepůsobí, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel je přesvědčen, že v případě, kdy zástavní právo vůči zástavnímu dlužníkovi nepůsobí a nelze ho z tohoto důvodu vykonat, lhůta k výkonu tohoto práva ještě nezačala běžet. Dovolatel dále namítá, že „odvolací soud dospěl k jinému skutkovému závěru než soud prvního stupně, a sice že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, tedy opačnému skutkovému zjištění než soud prvního stupně“, aniž by zopakoval dokazování, a že odvolací soud „účastníkům než sdělil, že na rozdíl od soudu prvního stupně bude promlčení zajišťované pohledávky posuzovat podle přísl. ust. obchodního zákoníku“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se podané odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně zamítá.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl. Má za to, že odvolací soud dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům, přičemž své rozhodnutí řádně odůvodnil i s odkazem na judikaturu dovolacího soudu, který se v rámci své rozhodovací činnosti danou problematikou již zabýval, a že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné a je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Podle názoru žalovaného je situace, kdy vůči žalovanému zástavní právo nepůsobí, obdobná jako v případě promlčení zástavního práva, a tudíž by z ní měla vyplývat stejná možnost řešení; skutečnost, že zástavní právo vůči žalovanému nepůsobí, nevede k jeho zániku, ovšem zástavní právo je již zcela bezvýznamné, a tudíž by měl mít zástavní dlužník stejnou možnost jako v případě promlčení se domáhat určení, že tu zástavní právo není.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno, že dne 5. 4. 1995 byla mezi Komerční bankou, a. s., jako zástavním věřitelem a Z. K. a ostatními spoluvlastníky jako zástavci za účasti dlužníka zajišťované pohledávky (společnosti KADLEC s. r. o. v likvidaci) uzavřena zástavní smlouva k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi zástavním věřitelem a dlužníkem dne 5. 4. 1995 pod reg. č. 2614-5311091547/03, přičemž zastaven byl kromě jiných i pozemek parc. č. v k. ú. N. M. M., jehož následným rozdělením vznikly pozemky parc. č. zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro V., Katastrální pracoviště Ž. S., na listu vlastnictví č. pro obec a katastrální území N. M. M., které žalovaný nabyl do vlastnictví kupní smlouvou ze dne 11. 10. 1996 s právními účinky vkladu ke dni 29. 10. 1996, přičemž v době uzavření kupní smlouvy byly tyto pozemky zapsány v katastru nemovitostí bez jakéhokoliv omezení vlastnického práva, že žalovaný jako kupující byl prohlášením prodávajících v kupní smlouvě ujištěn, že na převáděných nemovitostech neváznou žádné dluhy, zástavní práva ani věcná břemena, že žalovaný o zástavním právu v době nabytí pozemků nevěděl, že k zápisu zástavního práva k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí došlo až na základě podání žalobce ze dne 5. 11. 2004, kterým požádal Katastrální úřad pro V., Katastrální pracoviště Ž. S., o opravu chyby v katastru nemovitostí, že podle smlouvy o úvěru ze dne 5. 4. 1995 ve znění jejích dodatků č. 1 a č. 2 byla konečná splatnost úvěru stanovena na 31. 10. 1997, že dne 31. 7. 2001 byla pohledávka z uvedené smlouvy o úvěru ve výši 5 165 310 Kč postoupena Komerční bankou, a. s., na žalobce, že dne 24. 4. 2003 společnost KADLEC s. r. o. v likvidaci prostřednictvím svého likvidátora B. C. (žalobce) uznala svůj dluh ze smlouvy o úvěru co do důvodu i výše a že dne 18. 1. 2006 vydal rozhodce Mgr. Petr Saska rozhodčí nález č. j. AK 268/01S-18, který nabyl právní moci dne 20. 1. 2006 a jímž byla společnosti KADLEC s. r. o. v likvidaci uložena povinnost zaplatit žalobci 5 165 310 Kč.
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda běží promlčecí doba zástavního práva, jestliže vůči vlastníku (nabyvateli) zástavy zástavní právo ve smyslu ustanovení §151d odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000, nepůsobí. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaný předmětné nemovitosti zatížené zástavním právem nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 11. 10. 1996 s právními účinky vkladu ke dni 29. 10. 1996, a vzhledem k tomu, že pohledávka ze smlouvy o úvěru ze dne 5. 4. 1995, která byla zajištěna zástavním právem na předmětných nemovitostech, se stala zcela splatnou – jak bylo soudy zjištěno – dnem 31. 10. 1997 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 1997 (dále jen „obč. zák.“) [srov. též právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, které bylo uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, a ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů].
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky (včetně jejího příslušenství) pro případ, že dluh (závazek), který odpovídá zajištěné pohledávce, nebude řádně a včas splněn nebo nezanikne jiným způsobem, a to tím, že poskytuje zástavnímu věřiteli právo (nárok) domáhat se uspokojení ze zástavy (srov. §151a odst. 1 obč. zák.). Jedním z titulů nabytí zástavního práva je smlouva (zástavní smlouva) [srov. §151b odst. 1 obč. zák.].
Podle ustanovení §100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110 obč. zák.); k promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka; dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle ustanovení §100 odst. 2 věty první obč. zák. se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.
Podle ustanovení §100 odst. 2 věty třetí obč. zák. se zástavní práva nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.
Podle ustanovení §151f odst. 1 obč. zák. není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Z citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že zástavní právo podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo – na rozdíl od vlastnického práva – z možnosti promlčení vyloučeno, i když má také věcně právní povahu. Závěr o nepromlčitelnosti zástavního práva nelze úspěšně dovozovat ani z ustanovení §151f odst. 1 obč. zák.; uvedené ustanovení má z hlediska promlčení význam jen v tom, že umožňuje uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy i pro případ, kdyby zajištěná pohledávka byla promlčena a kdyby proto nebylo možné dosáhnout jejího uspokojení z důvodu závazkového právního vztahu, a promlčení nároku na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy se netýká (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, uveřejněný pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007).
Promlčení zástavního práva se podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. 21 Cdo 681, 682/2006, který byl uveřejněn pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007) řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu. Protože se podle ustanovení §100 odst. 2 věty třetí obč. zák. zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, nepostačuje k promlčení zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo, i kdyby jeho předmětem byl majetek jiné osoby než dlužníka této pohledávky. Obchodním zákoníkem (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013) se řídí pouze promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru nebo jiného obchodního závazkového vztahu.
Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé [tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (§101 obč. zák.)]. Bylo-li však zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§110 odst. 1 věta první obč. zák.); v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§110 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Uplatní-li zástavní věřitel v promlčecí době zástavní právo u soudu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží; to platí i o zástavním právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí (srov. §112 obč. zák.).
Vznikne-li zástavní právo, působí vždy proti tomu, kdo je (byl) v době zřízení zástavního práva vlastníkem (majitelem) zástavy (zástavním dlužníkem). Proti jiné osobě působí zástavní právo jen tehdy, stanoví-li to zákon, popř. za podmínek v zákoně stanovených (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2010 sp. zn. 31 Cdo 158/2008, který byl uveřejněn pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010). Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000 zástavní právo působilo proti tomu, kdo „smluvně převzal“ zástavu (věc, na které vázne zástavní právo), jestliže „při uzavření smlouvy nabyvatel o zástavním právu věděl nebo vědět musel“, přičemž nabyvatel „odpovídá takto do výše ceny nabyté věci“ (srov. §151d odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Zástavní právo zanikne v případech stanovených v zákoně; podle právní úpravy účinné od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000 zástavní právo zanikalo především v případech uvedených v ustanovení §151g občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že je třeba důsledně rozlišovat mezi tím, zda zástavní právo vzniklo na straně jedné, a zda zástavní právo působí proti (vůči) vlastníku zástavy na straně druhé. Ze vztahu obou institutů současně vyplývá, že zástavní právo sice může (platně) vzniknout, že však nemusí působit proti tomu, kdo je (nyní) vlastníkem zástavy. Proti tomu, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, se zástavní věřitel nemůže úspěšně domáhat uspokojení ze zástavy, i když (dosud) nenastal případ, s nímž zákon spojuje zánik zástavního práva; ten, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, nemá postavení zástavního dlužníka a věc (právo, jiná majetková hodnota) tedy není zatížena zástavním právem (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3771/2012 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 211/2014).
Právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniká dnem, kdy je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy; takový okamžik nastává tehdy, jestliže dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas nesplnil, tedy marným uplynutím doby splatnosti zajištěné pohledávky. Nepůsobí-li však zástavní právo vůči vlastníku zástavy, nemůže být toto zástavní právo vykonáno, neboť – jak bylo uvedeno výše – proti tomu, vůči němuž zástavní právo nepůsobí, se zástavní věřitel nemůže úspěšně domáhat uspokojení ze zástavy, i když (dosud) nenastal případ, s nímž zákon spojuje zánik zástavního práva. Stane-li se tedy pohledávka zajištěná zástavním právem splatnou až poté, co věc, na které vázne zástavní právo, smluvně převzal nabyvatel, vůči němuž zástavní právo ve smyslu ustanovení §151d odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000 nepůsobí, nemůže začít běžet ani promlčecí doba zástavního práva; v takovém případě totiž zástavnímu věřiteli vůči nabyvateli této věci právo (nárok) na uspokojení ze zástavy nevzniklo, neboť zástavní věřitel podle hmotného práva není oprávněn požadovat vůči nabyvateli zástavy, vůči němuž zástavní právo nepůsobí, aby zajištěná pohledávka, kterou dlužník řádně a včas nesplnil, byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy.
V projednávané věci byla – podle zjištění soudů – konečná splatnost zástavním právem zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru stanovena na 31. 10. 1997; tato pohledávka se tedy stala splatnou až poté, co žalovaný na základě kupní smlouvy ze dne 11. 10. 1996 s právními účinky vkladu ke dni 29. 10. 1996 nabyl do vlastnictví (smluvně převzal) pozemky parc. č. v k. ú. N. M. M., které vznikly následným rozdělením zástavním právem zatíženého pozemku parc. č. v k. ú. N. M. M. Protože podle zjištění soudů žalovaný o zástavním právu v době nabytí těchto pozemků nevěděl a s ohledem na to, že podle zjištění soudů v době uzavření kupní smlouvy ze dne 11. 10. 1996 byly tyto pozemky zapsány v katastru nemovitostí bez jakéhokoliv omezení vlastnického práva, že žalovaný jako kupující byl prohlášením prodávajících v kupní smlouvě ujištěn, že na převáděných nemovitostech neváznou žádné dluhy, zástavní práva ani věcná břemena, a že k zápisu zástavního práva k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí došlo až na základě podání žalobce ze dne 5. 11. 2004, žalovaný o zástavním právu ani vědět nemusel, dospěly soudy ke správnému závěru, že vůči žalovanému zástavní právo podle ustanovení §151d odst. 2 obč. zák. nepůsobí.
Nepůsobí-li vůči žalovanému zástavní právo, nemohlo žalobci jako zástavnímu věřiteli (jeho právnímu předchůdci Komerční bance, a. s.) – jak vyplývá z výše uvedeného – vzniknout vůči žalovanému právo (nárok) na uspokojení ze zástavy, a to ani poté, co se pohledávka zajištěná zástavním právem stala splatnou, neboť žalobce podle hmotného práva není oprávněn požadovat vůči žalovanému, aby zajištěná pohledávka, kterou dlužník řádně a včas nesplnil, byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Promlčecí doba zástavního práva tak za této situace nemohla začít běžet.
Dovolateli tedy lze přisvědčit, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení zástavního práva, uzavřel-li, že dnem 1. 11. 2007, kdy uplynula zákonem určená promlčecí doba na uspokojení zajištěné pohledávky, došlo rovněž k promlčení zástavního práva, které předmětnou pohledávku zajišťovalo.
Závěr odvolacího soudu, že pozemky parc. č. v katastrálním území N. M. M. nejsou zatíženy zástavním právem k zajištění pohledávky žalobce vzniklé na základě smlouvy o úvěru ze dne 5. 4. 1995 vůči společnosti KADLEC s. r. o. v likvidaci, je však přesto správný.
Vzhledem k tomu, že - jak vyplývá z výše uvedeného – proti tomu, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, se zástavní věřitel nemůže úspěšně domáhat uspokojení ze zástavy, i když (dosud) nenastal případ, s nímž zákon spojuje zánik zástavního práva, a že ten, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, nemá postavení zástavního dlužníka, není věc (právo, jiná majetková hodnota) zatížena zástavním právem. Protože v projednávané věci ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu vůči žalovanému zástavní právo nepůsobilo, neměl žalovaný postavení zástavního dlužníka a předmětné pozemky k tomuto dni nebyly zatíženy zástavním právem. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že podle názoru odvolacího soudu by na rozdíl od důsledků promlčení zástavního práva mohlo zástavní právo, byť vůči jednomu nabyvateli bezvýznamné, působit vůči nabyvateli dalšímu při následném smluvním převodu dotčených nemovitostí, neboť „v této chvíli již o jeho existenci svědčí zápis v katastru nemovitostí“, protože pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1 o. s. ř.), a nikoli stav, jaký tu bude (může být) v budoucnu (po vyhlášení rozsudku). Otázka, zda by zástavní právo v budoucnu mohlo působit vůči dalšímu nabyvateli předmětných nemovitostí a zda by tyto nemovitosti v budoucnu opět mohly být zatíženy zástavním právem, proto pro rozhodnutí v projednávané věci (pro rozhodnutí o vzájemné žalobě žalovaného o určení, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem) není významná (rozhodující).
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud „dospěl k jinému skutkovému závěru než soud prvního stupně, a sice že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, tedy opačnému skutkovému zjištění, než soud prvního stupně“, aniž by zopakoval dokazování, pak přehlíží, že otázka, zda jsou nemovitosti zatíženy zástavním právem, není otázkou skutkovou, nýbrž otázkou právní, a že odvolací soud má podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř., na které dovolatel odkazuje ve svém dovolání, povinnost zopakovat dosud provedené důkazy tehdy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, a nikoli tehdy, posoudil-li na základě zjištěného skutkového stavu věc po právní stránce jinak než soud prvního stupně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, který dospěl – byť z nesprávných důvodů – k zákonu odpovídajícímu závěru, že nemovitosti (předmětné pozemky) nejsou zatíženy zástavním právem k zajištění pohledávky žalobce vzniklé na základě smlouvy o úvěru ze dne 5. 4. 1995, je správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1. o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto, a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci, ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 10 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 2 163 Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 12 463 Kč žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. února 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu