ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.3462.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 3462/2017-613
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně K. Š. , proti žalované České republice – Okresnímu soudu v Ostravě , U Soudu č. 6187/4, o určení trvání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 81/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. března 2017 č. j. 16 Co 4/2017-548, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 2. 5. 2013 u Okresního soudu v Ostravě domáhala určení, že její pracovní vztah k České republice – Okresnímu soudu v Ostravě i po dni 10. 4. 2013 trvá. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že do funkce soudkyně byla zvolena dne 17. 12. 1985 Českou národní radou, že do funkce předsedkyně senátu Okresního soudu ve Frýdku-Místku byla ustanovena dne 1. 9. 1986 (téhož dne uzavřela s Okresním soudem ve Frýdku-Místku pracovní smlouvu), že dne 16. 4. 1992 bylo Českou národní radou osvědčeno její jmenování soudkyní, že dne 1. 12. 1996 byla přeložena ke Krajskému soudu v Ostravě, a že dne 1. 1. 2006 byla na vlastní žádost přeložena k Okresnímu soudu v Ostravě, přičemž dne 29. 12. 2005 uzavřela s Okresním soudem v Ostravě dohodu o obsahu pracovního vztahu, která splňuje všechny náležitosti pracovní smlouvy, neboť je v ní uveden druh práce (funkce soudkyně), místo výkonu práce (sídlo Okresního soudu v Ostravě) a den nástupu do práce (dne 1. 1. 2006). Žalobkyně dále poukázala na to, že sice rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2013 sp. zn. 11 Kss 2/2013 zanikla její funkce soudkyně pro nezpůsobilost, neboť byla v posledních 5 letech nejméně třikrát pravomocně uznána vinnou kárným proviněním [(ustanovení §91 písm. c) zákona č. 6/2002 Sb., zákona o soudech a soudcích)], avšak její pracovní vztah k Okresnímu soudu v Ostravě (založený dne 29. 12. 2005) nezanikl, jelikož podle ustanovení §84 odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, se na pracovní vztah soudce použije přiměřeně zákoník práce a jiné pracovněprávní předpisy a Nejvyšší správní soud nebyl jejím zaměstnavatelem, a proto jeho rozhodnutím skončila pouze její funkce soudkyně, nikoliv její pracovní vztah.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 3. 2016 č. j. 85 C 81/2013-353 zamítl žalobu na určení, že „pracovní poměr mezi zaměstnavatelem ČR – Okresním soudem v Ostravě a pracovnicí K. Š. po datu 10. 4. 2013 nadále trvá“ a dále rozhodl, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně došel k závěru, že zánik funkce soudce je v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, upraven samostatně, a proto na něj nelze použít příslušná ustanovení zákoníku práce a žalobkyni tedy funkce soudkyně zanikla dne 10. 4. 2013 právní mocí rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 11 Kss 2/2013-58. Soud prvního stupně poukázal na to, že o zániku funkce žalobkyně rozhodl podle ustanovení §3 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, oprávněný subjekt (Nejvyšší správní soud), a proto je nepřípadný odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které míří na situaci, kdy se zaměstnancem rozváže pracovní poměr někdo, kdo nebyl účastníkem tohoto právního vztahu, a nepřípadný je rovněž odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu vycházející z toho, že ke jmenování zaměstnance došlo až poté, co byl jeho pracovní poměr založen pracovní smlouvou. Podle soudu prvního stupně se zákoník práce neuplatnil na odvolání z funkce soudce podle právní úpravy účinné v roce 1985, v němž se žalobkyně stala soudkyní, ani podle právní úpravy účinné v roce 1992, v němž byla žalobkyně jmenována soudkyní předsednictvem České národní rady. Soud prvního stupně dále poukázal na to, že dohoda o obsahu pracovního vztahu ze dne 29. 12. 2005 není pracovní smlouvou, ale jde o „informaci o právech a povinnostech vyplývajících z pracovního poměru (vztahu)“, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení, že její pracovní vztah k žalované trvá, neboť rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího správního soudu zanikl její pracovněprávní vztah, a proto nemůže být její žalobě vyhověno, a že žalobkyně se žalobou v civilním řízení nepřípustně domáhá přezkumu rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2013 č. j. 11 Kss 2/2013-58, které však není správním rozhodnutím, ale jde o soudní rozhodnutí zakládající překážku věci rozsouzené ve smyslu ustanovení §159a odst. 4 občanského soudního řádu, a proti kterému není přípustné odvolání ani jiný opravný prostředek.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 3. 2017 č. j. 16 Co 4/2017-548 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok II.) a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 300 Kč do tří dnu od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok III.). Odvolací soud se neztotožnil s námitkou podjatosti soudce soudu prvního stupně Mgr. Dušana Broulíka (uplatněnou žalobkyní v odvolání), neboť žalobkyně spatřovala podjatost tohoto soudce v tom, že nerozhodl v souladu s jejími představami a zároveň nebyla prokázána její tvrzení, že uvedený soudce má nadstandardní vztah k aktérům tvrzeného bossingu. Odvolací soud dále došel k závěru, že „mezi účastníky panuje nejistota o jejich vzájemném vztahu“, a proto žalobkyně měla právní zájem na podání předmětné určovací žaloby, a že žalobkyni zanikl její pracovní vztah ze zákona dne 10. 4. 2013 (dnem zániku její funkce soudkyně rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího správního soudu) a v posuzovaném případě tedy nelze aplikovat ustanovení §73a odst. 2 zákoníku práce, neboť zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, upravuje způsob zániku funkce soudce (a pracovního vztahu soudce) s ohledem na specifické postavení soudce samostatně (a tím vylučuje použití zákoníku práce). Vzhledem k tomu, že kárné řízení se soudci obecných soudů není řízením o trestním obvinění (uložená sankce se dotýká pouze právního vztahu mezi soudcem a státem), že kárný senát Nejvyššího správního soudu naplňuje jak materiální, tak formální znaky soudu, a že právní úprava, která neumožňuje kárně obviněnému soudci podat odvolání proti rozhodnutí kárného senátu, není protiústavní (výše uvedené vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09), odvolací soud uzavřel, že je v posuzovaném případě povinen vycházet podle ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu z rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2013 č. j. 11 Kss 2/2013-58, které nemůže v občanskoprávním řízení přezkoumávat.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil její námitku podjatosti soudce prvního stupně Mgr. Dušana Broulíka a zároveň neodlišil tuto námitku od žádosti o odnětí věci tomuto soudci, že se odvolací soud nevypořádal s její námitkou absence náležitého poučení podle ustanovení §118a občanského soudního řádu, že „kumulativní požadavek na určení neúčinnosti blíže označených kárných návrhů“ nebyl novým nárokem uplatněným v odvolacím řízení, ale nárokem náhradním, o němž měl odvolací soud rozhodnout, že na jednání dne 22. 3. 2017 nebyl protokolován její požadavek na úroky z prodlení, že závěr odvolacího soudu o překážce litispendence je předčasný, neboť dosud nebylo rozhodnuto o jejím dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2015 č. j. 16 Co 20/2015-67, a že odvolací soud rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Odvolací soud se podle dovolatelky nezabýval tím, jakou povahu má rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2013 č. j. 11 Kss 2/2013-58, zda může takové rozhodnutí vést k ukončení dvoustranně sjednané pracovní smlouvy, jejímž účastníkem nebyl Nejvyšší správní soud, a nezkoumal, zda není uvedené rozhodnutí kárného senátu neúčinné pro „rozpor s přímo aplikovatelným hmotným právem EU“, anebo nicotné, když „zakládá nemožnost plnění z pracovní smlouvy“. Dovolatelka dále poukázala na to, že považuje právní úpravu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ohledně počátku a konce výkonu funkce soudce za nevyváženou, neboť k možnému zániku funkce soudce se nevyjadřuje ministr, soudcovská rada ani odbory, že ustanovení §84 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, vede k „nemožnosti plnění z písemně uzavřené pracovní smlouvy“, čímž je jí „odpíráno rovné zacházení jako s každým jiným zaměstnancem“, a že její pracovní vztah uzavřený s žalovanou dne 1. 9. 1986 dosud trvá. Dovolatelka s uvedením přehledu rozhodnutí (vydaných v souvislosti s jejím odvoláním z funkce soudkyně) namítala podjatost soudců odvolacího soudu JUDr. Otakara Pochmona, Mgr. Jiřího Gottwalda, Mgr. Tomáše Zubka, přičemž upozornila na „možnou systémovou podjatost“. Dovolatelka navrhla, aby byl napadaný rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání uvedla, že jak rozsudek soudu prvního stupně, tak rozsudek odvolacího soudu je věcné správný, že soudy náležitě zjistily skutkový stav, který byl i řádně právně hodnocen a že odvolací soud se vypořádal se všemi procesními i hmotněprávními námitkami žalobkyně. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Žalobkyně v dovolání namítala podjatost soudců Nejvyššího soudu JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Petra Gemmela. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2017 č. j. 22 Nd 270/2017-603 rozhodl tak, že soudce Nejvyššího soudu JUDr. Jiří Doležílek není vyloučen z projednávání a rozhodování ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 21 Cdo 3462/2017 (výrok I.), a že k námitce podjatosti soudce Nejvyššího soudu JUDr. Petra Gemmela se jako k nepřípustné nepřihlíží (výrok II.). Dovolací soud došel k závěru, že nejsou dány žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit osobní zájem JUDr. Jiřího Doležílka na výsledku daného sporu, a že JUDr. Petr Gemmel není podle rozvrhu práce určen k rozhodování v projednávané věci, a proto se k námitce jeho podjatosti nepřihlíží.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Námitky, kterými žalobkyně uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (nesouhlasí-li se skutkovými zjištěními soudů), nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující vyřešení právních otázek, zda zánikem funkce soudce podle ustanovení §94 nebo §95 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, zaniká rovněž pracovní vztah soudce k příslušnému soudu a zda se na zánik funkce soudce (pracovního vztahu soudce) použije přiměřeně zákoník práce. Vzhledem k tomu, že tyto otázky hmotného práva dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle skutkových zjištění soudů (jejichž správnost přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) byla žalobkyně dne 17. 12. 1985 zvolena soudkyní z povolání Okresního soudu ve Frýdku-Místku, což bylo osvědčeno téhož dne Českou národní radou, a s účinností od 1. 9. 1986 byla žalobkyně předsedou Krajského soudu v Ostravě ustanovena předsedkyní senátu Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Dne 1. 9. 1986 uzavřela žalobkyně s Okresním soudem ve Frýdku-Místku pracovní smlouvu a dne 9. 4. 1992 byla jmenována soudkyní, což bylo osvědčeno dne 16. 4. 1992 Předsednictvem České národní rady. Z hlediska skutkového stavu bylo dále zjištěno, že žalobkyně byla dne 1. 12. 1996 přeložena ministrem spravedlnosti ke Krajskému soudu v Ostravě, že dne 1. 1. 2006 byla ministrem spravedlnosti přeložena k Okresnímu soudu v Ostravě, a že dne 29. 12. 2005 uzavřela žalobkyně s žalovanou dohodu o obsahu pracovního vztahu. Dne 9. 5. 2013 odmítla žalovaná písemně přidělit žalobkyni pracovní místo odpovídající její kvalifikaci, neboť žalobkyni zanikla funkce soudkyně dne 10. 4. 2013 právní mocí rozhodnutí kárného senátu Nejvyšší správního soudu ze dne 10. 4. 2013 č. j. 11 Kss 2/2013-58.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že rozhodnutí, na jehož základě žalobkyni zanikla funkce soudkyně pro nezpůsobilost, nabylo právní moci dne 10. 4. 2013 - podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), dále podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 7. 2013 (dále jen „zák. práce“) a podle zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „zákon o řízení ve věcech soudců, statutních zástupců a soudních exekutorů“).
Podle ustanovení §74 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) je funkce soudce a přísedícího veřejnou funkcí.
Podle ustanovení §84 odst. 1 zákona o soudech a soudcích pracovní vztah soudce vzniká dnem, který je stanoven jako den nástupu do funkce, a zaniká dnem zániku funkce soudce.
Podle ustanovení §84 odst. 4 zákona o soudech a soudcích nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak, použijí se na pracovní vztah soudce přiměřeně ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů.
Podle ustanovení §5 odst. 1 zák. práce na vztahy vyplývající z výkonu veřejné funkce se tento zákon vztahuje, pokud to výslovně stanoví nebo pokud to stanoví zvláštní právní předpisy.
Podle ustanovení §94 písm. b) funkce soudce zaniká dnem právní moci rozhodnutí, kterým bylo zjištěno, že je z důvodu uvedeného v §91 nezpůsobilý vykonávat soudcovskou funkci.
Podle ustanovení §91 písm. c) zákona o soudech a soudcích je soudce nezpůsobilý vykonávat soudcovskou funkci, jestliže byl v posledních 5 letech před podáním návrhu na zahájení řízení o způsobilosti soudce vykonávat svou funkci nejméně třikrát pravomocně uznán vinným kárným proviněním, jestliže tato skutečnost zpochybňuje důvěryhodnost jeho dalšího setrvání v soudcovské funkci.
Podle ustanovení §22 odst. 1 zákona o řízení ve věcech soudců, statutních zástupců a soudních exekutorů může soudce, předseda soudu, místopředseda soudu, předseda kolegia Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího správního soudu, státní zástupce nebo soudní exekutor ve lhůtě 3 let od právní moci rozhodnutí senátu podle §19 odst. 1 podat návrh na obnovu kárného řízení.
Podle ustanovení §22 odst. 2 zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů jiný opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí v kárném řízení není přípustný.
Soudce jmenuje do funkce prezident republiky bez časového omezení (Čl. 93 odst. 1 věta první Ústavy, §61 odst. 1 a §63 zákona o soudech a soudcích). Funkce soudce je veřejnou funkcí (§74 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), není však vykonávána v pracovním poměru; na vztahy vyplývající z výkonu funkce soudce se proto zákoník práce nevztahuje (srov. též §5 odst. 1 zák. práce). Obsahem funkce soudce je výkon soudnictví u soudu, k němuž byl soudce přidělen nebo přeložen (srov. též Čl. 81 a Čl. 90 Ústavy, podle něhož nezávislé soudy, které vykonávají jménem republiky soudní moc, jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům). Při výkonu soudní moci vystupuje soudce ve vztahu k subjektům, o jejichž právech a povinnostech rozhoduje, jako nositel svrchované veřejné moci. Vztahy subjektů působících v tomto vztahu se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva, a v tomto směru má činnost soudu nepochybně veřejnoprávní povahu.
Vedle této působnosti „navenek“ je zde však (jako součást veřejné funkce, kterou soudce jako fyzická osoba vykonává) též jeho vlastní pracovní vztah ke státu, který vzniká dnem, jenž byl stanoven jako den nástupu do funkce, a zaniká dnem zániku funkce soudce (§84 odst. 1 zákona o soudech a soudcích).
Pracovní vztah soudce a státu se řadí mezi tzv. další právní vztahy účasti na práci, jimž je vlastní, že nejsou upraveny pouze zákoníkem práce (popřípadě subsidiárně příslušnými ustanoveními občanského zákoníku) a souvisejícími pracovněprávními předpisy, ale jsou též upraveny jinými (než pracovněprávními) normami. Zákoník práce se na tyto vztahy použije jestliže tak zákoník práce výslovně stanoví (přímá působnost), nebo stanoví-li tak zvláštní předpisy (odvozená, nebo též delegovaná působnost) a dále tehdy, nestanoví-li zvláštní předpis jinak (subsidiární působnost).
Pracovní vztah soudce se řídí především zákonem o soudech a soudcích a zvláštními právní předpisy, zejména zákonem č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů; nestanoví-li tyto zvláštní právní předpisy jinak, použijí se na pracovní vztah soudce přiměřeně ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů (§84 odst. 4 zákona o soudech a soudcích).
Působnost zákoníku práce na pracovní vztah soudce je – jak plyne z ustanovení §84 odst. 4 zákona o soudech a soudcích – jen subsidiární, což znamená, že na pracovní vztah soudců se zákoník práce a jiné pracovněprávní předpisy použijí přiměřeně, jestliže zákon o soudech a soudcích nebo zvláštní předpis nestanoví jinak. Odchylně od skončení pracovního poměru podle zákoníku práce ovšem zákon o soudech a soudcích stanoví v ustanovení §84 odst. 1, podle nějž pracovní vztah soudce vzniká dnem, který je stanoven jako den nástupu do funkce, a zaniká dnem zániku funkce soudce. Nemůže tak obstát argumentace dovolatelky, že rozhodnutím kárného soudu zanikla pouze funkce soudce, aniž by současně zanikl pracovní vztah soudce. Lichá je rovněž argumentace, že dovolatelce je v důsledku aplikace ustanovení §84 odst. 1 zákona o soudech a soudcích odpíráno „plnění z pracovní smlouvy“, za kterou považuje dohodu o obsahu pracovního vztahu, kterou uzavřela dne 29. 12. 2005 s Okresním soudem v Ostravě. Jak bylo výše uvedeno, funkce soudce je veřejnou funkcí, která však není vykonávána v pracovním poměru (založeném pracovní smlouvou nebo jmenováním), ale v pracovním vztahu, jehož zánik splývá se zánikem (veřejné) funkce soudce, která v případě dovolatelky zanikla z důvodů předvídaných v ustanovení §94 písm. b) zákona o soudech a soudcích, tedy k okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2013 č. j. 11 Kss 2/2013-58, a proto soudy v projednávané věci správně nevyhověly její žalobě na určení, že „její pracovní poměr i po datu 10. 4. 2013 trvá“.
Dovolací soud se nezabýval námitkami žalobkyně směřujícími k přezkumu rozhodnutí kárného senátu Nejvyšší správního soudu ze dne 10. 4. 2013 č. j. 11 Kss 2/2013-58, neboť soudy v občanskoprávním řízení nemají k takovému přezkumu pravomoc (k tomu srov. §7 o. s. ř. a §22 zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů).
Dovolací soud rovněž nepovažoval za důvodnou dovolatelkou uplatněnou námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu. V případě, že rozhodnutí soudu nelze přezkoumat (buď pro nesrozumitelnost, nebo pro nedostatek důvodů anebo z obou těchto příčin), nemůže vůči němu účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody, pro něž s rozhodnutím nesouhlasí a vymezit tak rozsah přezkumu, a ani přezkoumávající soud proto nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Pro závěr, zda je rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, současně není určující názor přezkoumávajícího soudu; zákon v tomto směru vychází z premisy, že odvolací soud (stejně jako každý jiný vyšší soud) je způsobilý rozpoznat (podle obsahu spisu), zda bylo ve věci rozhodnuto správně, i kdyby rozhodnutí nebylo vůbec zdůvodněno. Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu je tedy předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat svých práv u přezkumného soudu; není-li takový předpoklad splněn, nemůže již z tohoto důvodu soudní rozhodnutí obstát. Na druhé straně, nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo soudem rozhodnuto. Judikatura soudů v tomto směru již dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky přezkumného soudu na náležitosti odůvodnění soudního rozhodnutí, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí důvody pro podání opravného prostředku. I když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu opravného prostředku - na újmu uplatnění práv toho, kdo se přezkumu domáhá (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci je z obsahu dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu nepochybné, že dovolatelka nepochybně věděla, jak soud prvního stupně rozhodl a proč její žalobu zamítl. Protože případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nebyly (nemohly být) na újmu práv dovolatele, není možné úspěšně dovozovat, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo nesrozumitelné nebo že by v něm nebyl obsažen dostatek důvodů a že by proto mělo být zrušeno.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný a že nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu