ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.3491.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 3491/2016-409
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně H. B. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Horkým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 6/85, proti žalovaným 1) F. L. , zastoupenému Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská č. 361/16, 2) Z. L. , zastoupené Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích č. 553/17, 3) M. I. R. , zastoupené Mgr. Davidem Netušilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 911/8, 4) V. L. , 5) P. L. , oběma zastoupeným Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích č. 553/17, 6) L. L. , 7) J. P. , 8) L. P. a 9) M. P. , o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 148/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2015, č. j. 64 Co 9/2014-302, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2015, č. j. 64 Co 9/2014-302, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V řízení o dědictví po V. P., zemřelé dne 14.8.2007, posledně bytem v P., (dále jen „zůstavitelka“), Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 26.5.2008, č.j. 27 D 1657/2007-267, opraveným usnesením ze dne 8.4.2009, č.j. 27 D 1657/2007-312, a usnesením ze dne 19.7.2009, č.j. 27 D 1657/2007-321, odkázal M. I. R. a H. B., aby podaly u Obvodního soudu pro Prahu 10 ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení žalobu o určení, že F. L., Z. L. a M. I. R. „nejsou dědici zůstavitelky ze závěti ze dne 9.9.2006“. Dospěl k závěru, že „rozhodnutí o dědickém právu, tj. o tom, zda poz. synovec F. L. a poz. neteře Z. L. a M. I. R. budou dědit ze závěti ze dne 9.9.2006, závisí na zjištění sporné skutečnosti, tj. na tom, zda závěť je nebo není platná“, a že je proto třeba v řízení o dědictví postupovat podle ustanovení §175k odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění do 31.12.2012 (dále jen „občanský soudní řád“). Žalobu jsou povinny podat M. I. R. a H. B. proto, že „závěť ze dne 9.9.2006 nemá zjevné nedostatky a jejich tvrzení, že je neplatná, se jeví jako méně pravděpodobné“.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 7.5.2009 se žalobkyně proti všem žalovaným domáhala určení, že žalovaní 1), 2) a 3) „nejsou dědici zůstavitelky ze závěti ze dne 9.9.2006“ a že „jsou povinni uhradit k rukám právního zástupce žalobkyně náklady soudního řízení do tří dnů od právní moci rozsudku“. Uvedla, že „dokument ze dne 9.9.2006 psaný na počítači nebyl ve skutečnosti sepsán a podepsán zůstavitelkou“ a že „z označení tohoto dokumentu, ale i z dalšího jeho textu jednoznačně vyplývá, že vůlí zůstavitelky, pokud by tento dokument skutečně podepsala, nepochybně bylo doplnění a upřesnění poslední vůle, kterou vlastnoručně sepsala dne 4.12.2004“.
K odvolání M. I. R. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.7.2011, č.j. 24 Co 68/2011-597, změnil usnesení (odkaz k podání žaloby) soudu prvního stupně vydané v řízení o dědictví po zůstavitelce „jen tak“, že M. I. R. a H. B. odkázal, aby žalobu podaly „proti ostatním účastníkům řízení“, a „jinak“ je potvrdil. Odvolací soud se - vycházeje ze zjištění, že M. I. R. namítala při jednání konaném dne 17.4.2008 před soudním komisařem, že podpis na závěti ze dne 9.9.2006 „není podpisem zůstavitelky“ - ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že jsou splněny podmínky pro postup podle ustanovení §175k odst. 2 občanského soudního řádu, neboť „je zde spor mezi závětními dědici F. L., Z. L. a M. I. R. o to, zda tito dědici mají postavení dědiců ze závěti ze dne 9.9.2006“, a že k podání žaloby je třeba odkázat M. I. R. a H. B. Ke změně usnesení soudu prvního stupně přistoupil odvolací soud proto, že soud prvního stupně sice „správně vymezil žalobní petit a „správně“ uvedl, že žaloba má směřovat „proti všem ostatním účastníkům řízení“, avšak neuvedl „tyto okolnosti“ ve výroku rozhodnutí soudu. Námitkami M. I. R. ohledně neplatnosti závěti ze dne 4.12.2004 a závěti ze dne 9.9.2006 se odvolací soud nezabýval s odůvodněním, že budou předmětem sporného řízení.
K dovolání M. I. R. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 25.9.2013, č.j. 21 Cdo 1934/2012-699, zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26.5.2008, č.j. 27 D 1657/2007-267 (ve znění opravných usnesení), a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.7.2011, č.j. 24 Co 68/2011-597. Vycházel ze závěru, že v posuzovaném případě usnesení soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům ustanovení §175k odst. 2 občanského soudního řádu. Usnesení soudu prvního stupně neobsahuje ve výroku poučení o tom, proti komu má žaloba směřovat, a v odůvodnění usnesení je uvedeno (pouze) to, že „návrh na zahájení řízení“ má směřovat „proti všem ostatním účastníkům řízení“ se jmenovitým výčtem osob (tj. proti F. L., Z. L., P. L., L. L., J. P., L. P. a M. P.), aniž by z usnesení (alespoň z jeho odůvodnění) také vyplývalo, jak má být žaloba podána, kdyby jedna z odkázaných účastnic žalobu ve lhůtě nepodala. Závěr odvolacího soudu o splnění poučovací povinnosti soudem prvního stupně ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 občanského soudního řádu proto nemůže obstát. S názorem odvolacího soudu nesouhlasil ani v tom, že by soud prvního stupně „správně vymezil žalobní petit“. Soud prvního stupně odkázal M. I. R., aby podala žalobu o určení, že „F. L., Z. L. a M. I. R.“ nejsou dědici zůstavitelky ze závěti ze dne 9.9.2006. Uvedl, že ačkoliv M. I. R. v průběhu řízení o dědictví vznesla námitky proti pravosti podpisu zůstavitelky na listině ze dne 9.9.2006, v níž ji zůstavitelka ustanovila dědičkou (jejíž dědický podíl vyjádřila částkou 500.000,- Kč), a přestože její dědické právo vyplývá kromě této závěti i ze zákona, není pojmově dobře možné, aby byla odkázána k podání žaloby (také) „proti sobě“, neboť sama nemůže prostřednictvím sporných skutečností zpochybňovat své dědické právo po zůstavitelce a v řízení o žalobě, projednávané podle Části třetí občanského soudního řádu, nemůže být „současně žalobcem i žalovaným“. Za předčasné (a tedy i prozatím nesprávné) označil závěry soudů v projednávané věci, které (ve vztahu k dovolatelce) dovodily, že jsou splněny podmínky pro postup podle ustanovení §175k odst. 2 občanského soudního řádu jen na základě skutečnosti, že zpochybnila pravost podpisu zůstavitelky na závěti ze dne 9.9.2006, aniž by vzaly v úvahu, že za řízení nebylo zpochybněno (také) svědectví M. H. a Z. H., jejichž podpisy (jako svědků) byly uvedeny na předmětné závěti.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dosud zjevně bez znalosti závěrů dovolacího soudu) rozsudkem ze dne 3.10.2013, č.j. 15 C 148/2009-209, žalobu (podanou žalobkyní u tohoto soudu dne 7.5.2009) zamítl a rozhodl, že „žalobkyně je povinna nahradit České republice částku 13.550,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet zdejšího soudu“ a „žalovanému 1), 2), 4) a 5) náklady řízení ve výši 70.301,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Davida Černého, advokáta“ a že „žalovaný 3), 6), 7), 8) a 9) nemají právo na náhradu nákladů řízení“. Na základě provedeného dokazování (zejména znaleckých posudků Mgr. Jany Kudrnové z oboru písmoznalectví a MUDr. Břetislava Brožka z oboru zdravotnictví – oftalmologie, lékařských zpráv a výpovědí Z. H. a M. H. jako svědků závěti ze dne 9.9.2006) vycházel z toho, že „poslední vůli z roku 2004 ve prospěch žalobkyně odvolala sama zůstavitelka, takže ztratila platnost a nelze o ní rozhodovat“, že „závěť ze dne 9.9.2006 podepsala dvakrát, jednou sama a jedenkrát před svědky“, že „netrpěla tak závažnou vadou zraku nebo sluchu, které by ovlivnily její schopnost číst a psát, porozumět textu projevu své vůle a na důkaz správnosti závěť podepsat“, že se „s textem závěti předem seznámila“, že „je to ostatně napsáno v samotné závěti“, že „závěť podepsala před dvěma svědky – sousedy H.“ a že „jako svědci byly povolány osoby nezávislé, které jsou způsobilé k právním úkonům“. Dospěl proto k závěru, že závěť ze dne 9.9.2006 je platná. Zároveň konstatoval, že „dovolání M. I. R. k Nejvyššímu soudu ČR je mimořádným opravným prostředkem a není zde důvodu pro přerušení řízení“.
V řízení o dědictví po zůstavitelce Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 26.2.2014, č.j. 27 D 1657/2007-766, opětovně odkázal M. I. R. a H. B., aby podaly u Obvodního soudu pro Prahu 10 ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení žalobu o určení, že F. L., Z. L. a M. I. R. „nejsou zůstavitelčinými dědici ze závěti ze dne 9.9.2006“. Žalobkyně poučil o tom, že „žaloba bude směřovat proti ostatním účastníkům řízení o dědictví, tj. F. L., Z. L., P. L., L. L., J. P., L. P. a M. P. jako žalovaným“ a že „na straně žalovaných ve sporném soudním řízení musí vystupovat také ta k žalobě odkázaná účastnice, která by žalobu včas nepodala“.
K odvolání M. I. R. a H. B. Městský soud v Praze pak usnesením ze dne 28.11.2014, č.j. 24 Co 150/2014-837, zrušil usnesení soudu prvního stupně s tím, že „novou skutečností, kterou nelze ignorovat, je předložení nové závěti, kterou se dosud soud I. stupně nezabýval“, že „předmětnou závěť, resp. kopii závěti, předložil dne 9.10.2014 soudu I. stupně B. F. (závětní dědic dle této závěti)“, že „soud I. stupně ji předložil 15.10.2014 odvolacímu soudu“, že „jde o závěť s datem 6.7.2007, tj. o závěť dosud časově poslední“, že „nemůže proto obstát ani napadené usnesení, které se týká sporu o závěť z 9.9.2006“, že „skutečnost, že soud vydal napadené usnesení bez ohledu na závěť ze 6.7.2007 (nikoli ovšem vlastní vinou, když tato závěť byla předložena až po vydání napadeného usnesení), představuje vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemůže být zjednána náprava“, že „dědické právo dědiců ze zákona by přicházelo v úvahu jen tehdy, kdyby byla prokázána neplatnost obou závětí, tj. jak závěti ze dne 6.7.2007, tak i závěti ze dne 9.9.2006, zatímco k dědickému právu dědiců ze závěti ze dne 9.9.2006 postačí prokázání neplatnosti závěti ze dne 6.7.2007 (nebude-li zákonnými dědici prokázána neplatnost závěti z 9.9.2006)“, a že „to bude nutné vzít v úvahu při formulaci žalobního petitu“. Nad rámec uvedeného odvolací soud k výhradám odvolatelek mimo jiné konstatoval, že „soud prvního stupně nerespektoval právní názor vyslovený ve zrušovacím usnesení dovolacího soudu, když znovu odkázal M. I. R., aby podala žalobu také proti sobě“, a že „vzhledem k tomu, že obě odvolatelky zpochybňují pravdivost výpovědí svědků závěti z 9.9.2006, je namístě postup podle §175k odst. 2 o.s.ř.“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5.3.2015, č.j. 64 Co 9/2014-302, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve sporném řízení a rozhodl, že „žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1), 2), 4) a 5) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 16.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Davida Černého“ a že „ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 3), 6) až 9) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Odvolací soud uvedl, že „za daného stavu, kdy žaloba o určení dědického práva v této věci ztratila svůj základ v odkazu z dědického řízení a nelze ji považovat za žalobu ve smyslu ust. §175k odst. 2 o.s.ř., bylo proto na žalobkyni, aby uvedla skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit naléhavý právní zájem na požadovaném určení“, že „o této procesní povinnosti byla žalobkyně poučena při jednání dne 24.4.2014 (v době, kdy sice bylo vydáno usnesení s odkazem k žalobě, bylo však napadeno odvoláním)“, že „žalobkyně přes poučení setrvala na požadovaném určení i poté, kdy poslední usnesení s odkazem k podání žaloby bylo zrušeno“, že „žalobkyně nesplnila svou procesní povinnost tvrzení skutečností rozhodných k posouzení naléhavého právního zájmu na požadovaném určení“ a že „pokud bude žalobkyně za změněných okolností v situaci, kdy bude znovu odkázána rozhodnutím vydaným v dědickém řízení k podání žaloby o určení dědického práva, nic jí nebude bránit v tom, aby novou žalobu podala, neboť rozhodnutí založené na nedostatku podmínek §80 o.s.ř. netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro pozdější řízení na základě odkazu z dědického řízení“.
Současně Městský soud v Praze usnesením ze dne 5.3.2015, č.j. 64 Co 9/2014-305, zamítl návrh žalobkyně ze dne 26.2.2015 na přerušení sporného řízení. Své rozhodnutí zdůvodnil tak, že „stav dědického řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 1657/2007 je takový, že zatím veškerá rozhodnutí s odkazem k podání žaloby o neexistenci dědického práva ze závěti zůstavitelky ze dne 9.9.2006 byla zrušena a že byla předložena další závěť zůstavitelky ze dne 6.7.2007, přičemž ohledně této časově nejpozdější závěti zatím pochybnosti uplatněny podle obsahu spisu nebyly a není vůbec jisté, zda z ní vzejde spor o dědické právo“, a že „pokud by tato pozdější závěť byla zpochybněna, bude záviset na rozhodnutí dědického soudu, koho z účastníků a s jakým návrhem odkáže na pořad řízení sporného, přičemž se bude jednat o žalobu se zcela jiným obsahem, než jaká je projednávána v této věci, v níž odvolací soud s ohledem na stav věci pouze řešil splnění podmínek pro určovací žalobu podle §80 o.s.ř., aniž by bylo třeba řešit dědické právo účastníků, tedy otázku, na které závisí rozhodnutí odvolacího soudu“.
V řízení o dědictví po zůstavitelce Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 19.5.2015, č.j. 27 D 1657/2007-929, odkázal F. L., Z. L., M. I. R., P. L., L. L. a H. B., aby podali u Obvodního soudu pro Prahu 10 ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení žalobu o určení, že „B. F. není zůstavitelčiným dědicem ze závěti ze dne 6.7.2007“. V odůvodnění usnesení odkázané účastníky navíc poučil o tom, že „žaloba bude směřovat proti všem ostatním účastníkům řízení o dědictví, tj. B. F., J. P., L. P. a M. P. jako žalovaným“ a že „na straně žalovaných ve sporném soudním řízení musí vystupovat také ten k žalobě odkázaný účastník, který by žalobu včas nepodal“.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve sporném řízení podala žalobkyně dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že „chybně nepřerušil řízení“, a to „do doby, než bude v dalším souběžně probíhajícím řízení pravomocně rozhodnuto o účastnících v dědickém řízení po zesnulé V. P. v souvislosti s nově předloženou závětí ze dne 6.7.2007“. Namítá, že „žaloba podaná ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. není určovací žalobou ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř., neboť jde o žalobu o určení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu“, že „taková žaloba nemůže být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu a žalobce není povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti o takovém právním zájmu“ a že „podala žalobu na základě vadného odkázání soudu prvního stupně a skutečnost, že v době odvolacího řízení usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 21 Cdo 1934/2012-669 ze dne 25.9.2013 bylo usnesení soudního komisaře o odkázání k podání žaloby na určení zrušeno a věc vrácena k projednání soudnímu komisaři, a skutečnost, že byla předložena B. F. soudnímu komisaři nová závěť ze dne 6.7.2007, nemůže jít k její tíži“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání všech účastníků (aktuálně) odkázaných k podání žaloby Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.12.2015, č.j. 24 Co 279/2015-1012, změnil usnesení (odkaz k podání žaloby ze dne 19.5.2015) soudu prvního stupně v řízení o dědictví po zůstavitelce „jen v tom“, že k podání žaloby o určení, že B. F. není dědicem ze závěti ze dne 6.7.2007, „kromě účastníků uvedených v napadeném usnesení“ odkázal „také“ L. P., J. P. a M. P., a „jinak“ jej potvrdil. Odvolací soud se – vycházeje ze zjištění, že „ke změně došlo výhradně z důvodu, že z vyjádření dalších účastníků L. P., J. P. a M. P., kteří nebyli přítomni jednání u soudního komisaře a jejichž stanovisko nebylo v době vydání napadeného usnesení známo, nyní vyplývá, že i oni sdílejí stanovisko odvolatelů a zpochybňují platnost závěti ze dne 6.7.2007 – jinak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně „o výběru osob, kterým má být uloženo podání žaloby ve sporu o dědické právo závětního dědice B. F.“ .
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. §241a odst. 1 o.s.ř.) bylo v projednávané věci z obsahu spisu mimo jiné zjištěno, že dědické právo po zůstavitelce svědčí ze zákona jejím synovcům a neteřím F. L., Z. L., M. I. R., P. L., L. L., H. B., J. P., L. P. a M. P. V průběhu dědického řízení před soudem prvního stupně byly (nejprve) předloženy dvě závěti. V pozdější allografní závěti ze dne 9.9.2006 zůstavitelka za dědice „veškerého svého majetku, zejména nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro P., katastrální pracoviště P. pro obec P. a katastrální území D. na listu vlastnictví“ označila F. L. a pro případ, že by se z jakéhokoli důvodu F. L. nemohl dědictví ujmout, ustanovila náhradní dědičku V. L. a F. L. (příp. jeho náhradní dědičce) uložila povinnost „vyplatit z dědictví“ M. I. R. částku 500.000,- Kč a Z. L. částku 600.000,- Kč. Protože M. I. R. a H. B. tvrdily, že závěť ze dne 9.9.2006 je neplatná, Obvodní soud pro Prahu 10 je usnesením ze dne 26.5.2008, č.j. 27 D 1657/2007-267, opraveným usnesením ze dne 8.4.2009, č.j. 27 D 1657/2007-312, a usnesením ze dne 19.7.2009, č.j. 27 D 1657/2007-321, odkázal, aby podaly u Obvodního soudu pro Prahu 10 ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení žalobu o určení, že F. L., Z. L. a M. I. R. „nejsou dědici zůstavitelky ze závěti ze dne 9.9.2006“. H. B. poté podala dne 6.5.2009 u Obvodního soudu pro Prahu 10 proti všem žalovaným žalobu o určení, že žalovaní 1), 2) a 3) nejsou dědici zůstavitelky ze závěti ze dne 9.9.2006. V průběhu sporného řízení (ještě před rozhodnutím odvolacího soudu) však byla B. F., se kterým dosud nebylo v dědickém řízení po zůstavitelce jednáno, předložena nová (nejpozději datovaná) allografní závěť zůstavitelky ze dne 6.7.2007, v níž ho označila za svého univerzálního dědice. Na základě této skutečnosti Městský soud v Praze k odvolání M. I. R. a H. B. usnesením ze dne 28.11.2014, č.j. 24 Co 150/2014-837, nejprve zrušil (v pořadí druhý) odkaz k podání žaloby (vydaný obvodním soudem poté, co byl „původní“ odkaz pro nedostatky zrušen dovolacím soudem) a následně k odvolání všech účastníků (aktuálně) odkázaných k podání žaloby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19.5.2015, č.j. 27 D 1657/2007-929, změnil (v pořadí již třetí) odkaz obvodního soudu k podání žaloby o určení, že B. F. není dědicem zůstavitelky, a to „jen tak“, že rozšířil okruh účastníků odkázaných k podání žaloby. Žaloby o určení, že „B. F. není zůstavitelčiným dědicem ze závěti ze dne 6.7.2007“, podané na základě tohoto „nového“ odkazu u Obvodního soudu pro Prahu 10 jednak F. a Z. L. a L. a P. L., jednak M. I. R. a jednak H. B. a L. P., pak byly usneseními tohoto soudu ze dne 29.6.2016, č.j. 46 C 83/2016-32, a ze dne 1.9.2016, č.j. 46 C 83/2016-39, spojeny ke společnému projednání pod sp. zn. 46 C 83/2016. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12.6.2017, č.j. 1 T 1/2017-1853, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17.10.2017,č.j. 12 To 64/2017-1949, byl B. F. (pravomocně) shledán vinným ze zločinu podvodu, jehož se dopustil tím, že v dědickém řízení po zůstavitelce „zcela úmyslně předložil poslední vůli zůstavitelky“, na niž další obžalovaní J. S. a D. K. „připojili své vlastnoruční podpisy“, ačkoliv „si všichni byli vědomi toho, že zůstavitelka tento dokument nikdy nesepsala a nepodepsala a už vůbec k této události nedošlo dne 6.7.2007 v místě jejího trvalého bydliště“. Ve sporném řízení, vedeném pod sp. zn. 46 C 83/2016, proto Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 14.11.2017, č.j. 46 C 83/2016-428 (který nabyl právní moci dne 31.1.2018), určil, že B. F. není dědicem zůstavitelky „ze závěti ze dne 6.7.2007“.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudů v projednávané věci (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jak má soud ve sporném řízení postupovat v situaci, kdy se objeví nová skutečnost rozhodná pro posouzení dědického práva po zůstavitelce (nejpozději datovaná závěť zůstavitelky pořízená ve prospěch univerzálního dědice, s nímž dosud nebylo v dědickém řízení jednáno), která vyšla najevo v průběhu odvolacího řízení vedeného z titulu žaloby podle ust. §175k odst. 2 o.s.ř. (ve znění do 31.12.2012), podané žalobkyní na základě původního „odkazu“ dědického soudu, jenž byl později pro formální vady zrušen. Protože tato otázka procesního práva dosud nebyla dovolacím soudem v uvedených souvislostech řešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka zemřela dne 14.8.2007, je třeba v řízení o dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.7.2009 - dále jen „OSŘ“ (srov. Čl. II. body 7. a 10. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Odvolací soud v projednávané věci (ve vztahu k dovolatelce) dovodil, že žaloba o určení dědického práva „ztratila svůj základ v odkazu z dědického řízení“, a proto ji nelze považovat za žalobu ve smyslu ust. §175k odst. 2 OSŘ, a že tedy „bylo na žalobkyni, aby uvedla skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit naléhavý právní zájem na požadovaném určení“ ve smyslu ust. §80 OSŘ. Navíc v tomto směru žalobkyni i poučil při jednání dne 24.4.2014 a jelikož „nesplnila procesní povinnost tvrzení skutečností rozhodných k posouzení naléhavého právního zájmu na požadovaném určení“, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, byť z jiných důvodů než v něm uvedených. Závěry odvolacího soudu nejsou zcela správné.
Podle ustanovení §175k odst. 1 OSŘ, jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem.
Podle ustanovení §175k odst. 2 OSŘ, závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.
Žaloba podaná ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 OSŘ není určovací žalobou ve smyslu §80 písm. c) OSŘ, ale je žalobou na určení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu. Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že taková žaloba (v zásadě) nemůže být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Pouze za situace, kdy účastník (dědic) podá v průběhu řízení o dědictví žalobu, kterou se domáhá určení dědického práva, případně sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky významné pro určení jeho dědického práva, a nebyl k podání takové žaloby soudem v dědickém řízení (vůbec) vyzván, nebo nesplňuje-li žaloba podaná ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 OSŘ ani přes poučení, kterého se žalobci v tomto směru dostalo, požadavky vymezené tímto ustanovením, je na místě na žalobu klást požadavky vymezené ustanovením §80 písm. c) OSŘ, tedy žalobce musí tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem (k tomu srov. Zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp. zn. Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982, dále například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2007, sp. zn. 21 Cdo 2561/2006).
V posuzované věci odvolací soud mylně nahlíží na situaci tak, jakoby žalobkyně podala žalobu, aniž by k jejímu podání byla soudem v dědickém řízení odkázána. Naopak usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26.5.2008, č.j. 27 D 1657/2007-267, opraveným usnesením ze dne 8.4.2009, č.j. 27 D 1657/2007-312, a usnesením ze dne 19.7.2009, č.j. 27 D 1657/2007-321, a později též usnesením téhož soudu ze dne 26.2.2014, č.j. 27 D 1657/2007-766, žalobkyně byla k podání žaloby vyzvána (správně i důvodně, prohlásila-li výslovně, že napadá nejen pravost zůstavitelčina podpisu na allografní závěti ze dne 9.9.2006, ale také věrohodnost svědků této závěti), nicméně „první odkaz“ byl pro formální nedostatky (nikoli pro věcnou nesprávnost) zrušen usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013, č.j. 21 Cdo 1934/2012-699, a „druhý odkaz“ byl, v důsledku nové najevo vyšlé a pro posouzení dědického práva po zůstavitelce rozhodné skutečnosti (pozdější závěti ze dne 6.7.2007), zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28.11.2014, č.j. 24 Co 150/2014-837.
Názor odvolacího soudu, že předmětnou žalobu nelze považovat za žalobu ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 OSŘ, a že je proto nutné zkoumat naléhavý právní zájem žalobkyně, je tedy v konečném důsledku správný, neboť (jak vyplývá z výše uvedeného) již nešlo o žalobu na základě odkazu dle ustanovení §175k odst. 2 OSŘ. Dovolací soud se však nemůže ztotožnit se závěrem, že by žalobkyně „nesplnila procesní povinnost tvrzení skutečností rozhodných k posouzení naléhavého právního zájmu na požadovaném určení“. Byly-li totiž v posuzovaném případě předpoklady pro vydání usnesení podle ustanovení §175k odst. 2 OSŘ naplněny, je nutné dovodit i naléhavý právní zájem žalobkyně na jí požadovaném určení.
Co se týče v průběhu odvolacího řízení najevo vyšlé nové skutečnosti (závěti předložené B. F.), rozhodné pro posouzení dědického práva po zůstavitelce, měl odvolací soud na změněný skutkový základ věci reagovat.
Judikatura již dříve dovodila, že usnesení vydané podle ustanovení §175k odst. 2 OSŘ nepředstavuje konečné řešení dědického práva [o něm může být rozhodnuto jen v usnesení o dědictví (§175q OSŘ)], i rozsudek o sporném dědickém právu, vydaný po odkazu podle §175k odst. 2 OSŘ ve sporném soudním řízení, má své opodstatnění jen při nezměněném skutkovém základu věci [vyjdou-li dodatečně najevo nové skutečnosti, rozhodné pro posouzení dědického práva (a tím i pro okruh účastníků dědického řízení), ztrácí usnesení své právní účinky]. Za takových okolností je o dědickém právu třeba – dojde-li za změněných skutkových okolností opět ke sporu o dědické právo – znovu rozhodnout (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Díl I. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1232, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.3.2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99, ročník 2011). V případě existence nové skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva a ve vztahu k ní i nového sporu o dědické právo nezakládá pravomocné rozhodnutí v původním sporu o dědické právo překážku věci pravomocně rozsouzené. Je proto možné, aby byla znovu posuzována otázka, s kým bude (dále) jednáno jako s účastníkem řízení o dědictví.
Jelikož ke změně skutkového základu při posuzování dědického práva však došlo v projednávané věci již v průběhu odvolacího řízení vedeného z titulu žaloby podle ustanovení §175k odst. 2 OSŘ – přičemž zrušení odkazovacího usnesení, na základě něhož byla žaloba podána, není pro posouzení věci rozhodné, neboť (jak je uvedeno výše) předpoklady pro zahájení sporného řízení dány byly – má dovolací soud za to, že odvolací soud měl správně zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit mu věc s tím, aby rozhodl o přistoupení osoby, jež tvrdí své dědické právo (B. F.), do řízení. Neúčastní-li se totiž řízení o určení dědického práva všichni účastníci řízení o dědictví, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.2.2004, sp. zn. 30 Cdo 2537/2003, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 70, ročník 2004). Za účasti všech účastníků řízení o dědictví pak měl soud projednat a rozhodnout všechny skutečnosti mezi účastníky sporné. Z hlediska takového posouzení a rozhodnutí není pak významné, zda se všechny tyto spory o rozhodných skutečnostech projevily mezi dědici už v řízení dědickém, nebo byly formulovány až v řízení sporném (k tomu srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.3.2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99, ročník 2011).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu není správný, nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil
(§243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.). O náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu