ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.364.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 364/2017-242
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy, v právní věci žalobce M. B. , zastoupeného JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem v Bratčicích č. p. 137, proti žalovanému J. V. , zastoupenému Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, 28. října č. 438/219, o nahrazeni souhlasu s vydáním úschovy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 34/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. srpna 2016, č. j. 8 Co 86/2016 – 210, takto:
I. Dovolání žalovaného proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. května 2016, č. j. 25 C 34/2012 – 182, se odmítá .
II. Rozsudek krajského soudu v části výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. listopadu 2015, č. j. 25 C 34/2012 – 141, a to v odstavci I. výroku o povinnosti žalovaného „souhlasit s vydáním částky 294.753 Kč přijaté do úschovy v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 99 Sd 30/2009 žalobci“, ve výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, ve výroku III. o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem, a dále rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. listopadu 2015, č. j. 25 C 34/2012 – 141, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení .
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal [původně též proti žalovanému 2) - OKK Koksovny, a. s. se sídlem v Ostravě - Přívoze, Koksární ulice č. 1112, IČO 47675829], aby soud nahradil souhlas obou žalovaných „s vyplacením úschovy v částce 1.251.343 Kč přijaté do úschovy pravomocným usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2009, č. j. 99 Sd 30/2009-28 (právní moc 20. 5. 2009) žalobci jako příjemci“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že pravomocným a vykonatelným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2008, č. j. 24 Cm 289/94 – 406, bylo žalovanému 2) jako povinnému uloženo zaplatit žalobci 473.000,- Kč s příslušenstvím. Žalovaný 2) složil na základě svého návrhu ze dne 19. 3. 2009 do soudní úschovy celkem částku 1.251.343,- Kč a Okresní soud v Ostravě ji usnesením ze dne 28. 4. 2009, č. j. 99 Sd 30/2009-28, do úschovy přijal. Žalovaný 2) tak učinil s poukazem na usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2008, č. j. 92 E 1183/2005 – 21, ve znění opravného usnesení č. j. 92 E 1183/2005 – 23, ze dne 7. 2. 2008, usnesení stejného soudu ze dne 9. 12. 2008, č. j. 90 E 576/2006 – 36, obou o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky žalobce za žalovaným 2) žalovanému 1) jako oprávněnému a také s odkazem na usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2008, č. j. 49 Nc 11132/2008 – 20, o nařízení exekuce a pověření exekutora. Protože žalovaný 1) svým dosavadním postupem ve věci dává najevo, že s vydáním úschovy žalobci nesouhlasí, a žalovaný 2) chce, aby mu složená částka byla vyplacena jako složitel, domáhá se žalobce nahrazení jejich souhlasů s vydáním úschovy.
Okresní soud v Ostravě – poté co usnesením ze dne 4. 5. 2015, č. j. 25 C 34/2012 - 107, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2015, č. j. 8 Co 213/2015 – 118, rozhodl, že se řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) zastavuje, a o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 2) - rozsudkem (pro uznání) ze dne 23. 11. 2015, č. j. 25 C 34/2012 – 141, ve znění usnesení ze dne 12. 5. 2016, č. j. 25C 34/2012 – 182, rozhodl, že žalovaný je povinen souhlasit s vydáním částky 294.753 Kč přijaté do úschovy v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 99 Sd 30/2009 žalobci, že řízení o návrhu žalobce na nahrazení souhlasu žalovaného s vydáním částky 956.590,- Kč přijaté do soudní úschovy v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 99 Sd 30/2002 žalobci se zastavuje a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení k rukám zástupce žalobce 9.200 Kč. Vyšel z toho, že v řízení byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť žalovaný v průběhu soudního řízení nárok žalobce uznal co do důvodu a výše a nejedná se o věc, v níž nelze uzavřít a schválit smír; uplatněný nárok je v souladu s právními předpisy, neboť „dle ust. čl. II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění o. s. ř. se opírá o ust. §185e o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, §312 a násl. o. s. ř., dle kterých žalovaný nemá na předmět úschovy právo. Ve vztahu k výroku o zastavení řízení uvedl, že „v průběhu řízení byla splněna povinnost žalovaného, jejíž realizace se žalobce domáhal, žalobce vzal svou žalobu z toho důvodu zpět, a proto ztrácí spor o nahrazení souhlasu z pohledu obou účastnických stran své opodstatnění a veškeré důvody, které žalovaný uvedl ke zdůvodnění svého nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, nemohou být považovány za vážné“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 8. 2016, č. j. 8 Co 86/2016 – 210, rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku (ve výroku o povinnosti žalovaného souhlasit s vydáním úschovy) a ve výroku doplňujícího usnesení (ve výroku o zastavení řízení) potvrdil, v odstavci II. výroku (ve výroku o nákladech řízení) ho změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení 12.890 Kč k rukám jeho zástupce, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení 6.534 Kč k rukám jeho zástupce. Souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že zde jde o řízení, v němž lze rozhodnout rozsudkem pro uznání. Prohlášení žalovaného, že si na předmět úschovy nárok nečiní a dává souhlas k vyplacení úschovy, lze dle jeho názoru považovat za uznání nároku uplatněného žalobou. Za situace, kdy již v řízení o úschovách vedeném pod sp. zn. 99 Sd 30/2009 bylo rozhodnuto o vydání částky 956.590 Kč žalobci (dne 7. 2. 2014, tedy po zahájení tohoto řízení), nebylo namístě zavázat žalovaného souhlasit s vydáním úschovy v celé částce 1.251.343 Kč, ale toliko ve výši 294.753 Kč. Zcela souhlasil i s názorem soudu prvního stupně, že nesouhlas žalovaného s částečným zpětvzetím žaloby nebyl důvodný, neboť v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 99 Sd 30/2009 již bylo rozhodnuto o vydání předmětu úschovy v částce 956.590 Kč (a podle sdělení žalobce na dotaz odvolacího soudu tato částka byla žalobci ze soudní úschovy již vyplacena), nebylo namístě ukládat žalovanému povinnost souhlasit s vydáním této částky ani žalobu v uvedeném rozsahu zamítat.
V dovolání proti rozsudku krajského soudu žalovaný namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, při řešení otázky, zda „v případě, že složitel složí nezákonně do úschovy (tedy v rozporu s ust. §568 obč. zák.) plnění pro svého věřitele, i když pohledávka věřitele (dlužníka v exekuci) vůči složiteli byla postižena výkonem rozhodnutí (exekucí) přikázáním pohledávky a složiteli jako poddlužníkovi bylo uloženo vykonatelným rozhodnutím, kam má plnit ve prospěch oprávněného ve výkonu rozhodnutí (exekuci), se může takový věřitel (exekuovaný dlužník) navíc poté, co poddlužník splní oprávněnému postiženou pohledávku, domoci nahrazení souhlasu s vydáním úschovy ve svůj prospěch“. V projednávané věci byla „nezákonně složena ze strany OKK Koksovny a. s. do úschovy soudu“ a následně také soudem přijata částka 1.251.343,- Kč, i když této společnosti bylo uloženo, kam má splnit dluh usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky. Žalobce se tak nemohl úspěšně domáhat nahrazení souhlasu s vydáním této částky složené do úschovy, neboť se jednalo o částku náležející podle hmotného práva složiteli OKK Koksovny a. s.; dluh jí nebyl splněn zákonným způsobem. Této společnosti měla být částka složená do úschovy i bez návrhu vrácena. Ve věci nemohl být pro rozpor s hmotným právem ani vydán soudem prvního stupně rozsudek pro uznání. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2015, č. j. 25 C 34/2012 – 141, ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2016, č. j. 25 C 34/2012 – 182, zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl nebo zamítl, když napadený rozsudek odvolacího soudu v této věci je správný, neboť - mimo jiné - v době kdy obchodní společnost OKK Koksovny, a. s., složila částku 1.251.343 Kč do soudní úschovy, neexistovalo žádné pravomocné rozhodnutí, které by této obchodní společnosti ukládalo jako poddlužníkovi plnit žalovanému.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky podmínek, za nichž lze plnit dluh složením do úschovy a domáhat se vydání úschovy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - jak vyplývá z ustanovení čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „OSŘ“) a - jak je zřejmé zejména z ustanovení §3028 zákona č. 89/2012 Sb. - podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“)
Nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy (srov. §568 větu první obč. zák.); úřední úschovou je úschova u soudu, prováděná (v době do 31. 12. 2013) podle ustanovení §185a a násl. OSŘ. U soudu lze složit plnění (předmět závazku) pouze za účelem splnění závazku; úřední (soudní) úschova, jejímž účelem by bylo zajištění závazku, je vyloučena.
Dlužník má - z pohledu ustanovení §568 věty první obč. zák. - odůvodněné pochybnosti, kdo je (jeho) věřitelem, tehdy, jestliže si u něho činí více osob právo na stejné plnění (předmět závazku), ačkoliv je dlužník povinen plnit pouze jednou, a jestliže dlužník nemá možnost (objektivně vzato) rozpoznat, které z nich plnění opravdu (po právu) náleží. Dá-li složitel do soudní úschovy plnění (předmět závazku), protože má důvodné pochybnosti o tom, kdo je (jeho) věřitelem, judikatura soudů již dříve dovodila, že k vydání předmětu úschovy jím určenému příjemci se nevyžaduje jeho souhlas (srov. právní názor, uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 21 Cdo 293/2009, které bylo uveřejněno pod č. 96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012).
Pravomocné usnesení soudu o přijetí peněz, cenných papírů nebo jiných movitých věcí do úschovy má z hlediska zániku práv a povinností stejné právní následky jako převzetí plnění věřitelem nebo jiným oprávněným účastníkem. Za okamžik uspokojení nároku se považuje den, v němž byl předmět plnění složen u soudu (na účet soudu), aniž by bylo významné, zda, popřípadě kdy, věřitel plnění skutečně (z úschovy) převzal. Uvedené následky ovšem nastávají, jen jestliže dlužník složil předmět úschovy u soudu v souladu s hmotným právem (srov. například Zprávu a zhodnocení řízení o úschovách projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem býv. Nejvyššího soudu ČSR dne 11. 2. 1977, sp. zn. Cpj 43/76, která byla uveřejněna pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977). Zjistí-li se (byť i dodatečně), že důvody pro složení předmětu úschovy u soudu nebyly dány, například proto, že dlužník nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, kdo je věřitelem, nebyl složením u soudu závazek (dluh) splněn a povinnost dlužníka poskytnout plnění věřiteli – bez ohledu na to, že usnesení o přijetí plnění do úschovy je pravomocné a že plnění bylo složeno u soudu do úschovy a nadále se v ní nachází - nadále trvá. Protože v tomto případě nenastaly soluční účinky složení plnění (předmětu závazku) do úschovy (účinky splnění dluhu), nemají příjemce nebo přihlašovatel právo na vydání předmětu úschovy, i když o ně požádali, a nemohou se ani (ve smyslu ustanovení §185e OSŘ) úspěšně domáhat, aby bylo tomu, kdo vydání předmětu úschovy příjemci nebo přihlašovateli odporuje, uloženo souhlasit s tímto vydáním (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3924/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2844/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3853/2015); předmět úschovy v takovém případě soud - vzhledem k tomu, že takové plnění (po právu) nikdy nemělo být přijato do úschovy a že nenastaly soluční účinky úschovy - vrátí kdykoliv i bez žádosti složiteli.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2010, sp. zn. 21 Cdo 395, 3497/2009, který byl uveřejněn pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012, byl vysloven právní názor, podle kterého „oprávněný, kterému byla v řízení o výkon rozhodnutí přikázána tzv. jiná peněžitá pohledávka podle ustanovení §312 občanského soudního řádu, u níž bylo plnění za účelem splnění dluhu složeno do úschovy u soudu (§185a a násl. OSŘ), není z důvodu svého tzv. úkojného práva legitimován požadovat vydání předmětu úschovy“ a podle něhož „složením plnění do úschovy zůstává jeho tzv. úkojné právo nedotčeno“. Ze závěrů obsažených v uvedeném rozsudku dovolacího soudu současně vyplývá, že poddlužník, který složil plnění za účelem splnění dluhu do úschovy, protože nevěděl, jak má postupovat při provedení výkonu rozhodnutí přikázáním tzv. jiné peněžité pohledávky (zda má uspokojit svého věřitele nebo oprávněného, kterému byla pohledávka přikázána cestou výkonu rozhodnutí a který získal tímto způsobem k pohledávce tzv. úkojné právo), nepostupoval v souladu se zákonem, neboť v takovém případě tu nebyl žádný z důvodů „úřední“ úschovy podle ustanovení §568 obč. zák. a ani jiný zákonný důvod soudní úschovy (složením plnění do úschovy soudu nenastaly ani soluční účinky úschovy vůči věřiteli, ani tím nezaniklo tzv. úkojné právo oprávněného).
Nesložil-li dlužník předmět plnění do úschovy u soudu v souladu s ustanovením §568 obč. zák. nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, a nenastaly-li proto soluční účinky složení předmětu plnění závazku do soudní úschovy, nemá příjemce a ani přihlašovatel právo na vydání předmětu plnění z úschovy soudu, a nemůže se proto úspěšně domáhat, aby bylo tomu, kdo vydání předmětu úschovy příjemci nebo přihlašovateli odporuje, uloženo s tímto vydáním souhlasit; předmět úschovy se v takovém případě vydá (vrátí) i bez žádosti složiteli (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3924/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2844/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3853/2015 nebo dovolatelem i žalobcem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4255/2014).
Společnost OKK Koksovny, a. s. (složitel), podle svého tvrzení složila částku 1.251.343,- Kč do soudní úschovy „za situace, kdy na jedné straně bylo naší společnosti pravomocným rozhodnutím soudu uloženo zaplatit žalobci pohledávku uvedenou v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 24 Cm 289/94, na druhé straně jinými soudními rozhodnutími a exekučním příkazem soudního exekutora bylo zakázáno část této pohledávky žalobci vyplatit“, a proto „má důvodné pochybnosti o tom, kdo je jejím věřitelem“. Nesložila tak plnění do úschovy soudu v souladu s ustanovením §568 obč. zák. nebo jiným zákonem stanoveným důvodem. Okresní soud v Ostravě proto měl v řízení vedeném pod sp. zn. 99 Sd 30/2009 předmět úschovy vrátit (kdykoliv, i bez návrhu) složiteli a žalobce se nemůže úspěšně domáhat, aby bylo tomu, kdo vydání předmětu úschovy příjemci nebo přihlašovateli odporuje (zde žalovanému), uloženo s tímto vydáním souhlasit.
Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani skutečnost, že soud prvního stupně rozhodl o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy rozsudkem pro uznání. Jak totiž vyplývá z ustanovení §153a odst. 2 ve spojení s ustanovením §99 odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání nelze vydat – mimo jiné – také tehdy, je-li v rozporu s právními předpisy, a takový rozpor byl v projednávané věci shora vyložen.
Dovolatel podal dovolání proti „všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu, tedy rovněž proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku doplňujícího usnesení ze dne 12. 5. 2016, č. j. 25C 34/2012 – 182, jímž soud prvního stupně „řízení o návrhu žalobce na nahrazení souhlasu žalovaného s vydáním částky 956.590,- Kč přijaté do soudní úschovy v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. Sd 30/2009, žalobci“, zastavil. Dovolání žalobce proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť jednak neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje (ve vztahu k tomuto výroku) splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) [srov. též právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, popř. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014], jednak v něm nebyl vymezen dovolací důvod způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., a v dovolacím řízení (v této části) nelze pro tyto nedostatky pokračovat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. listopadu 2015, č. j. 25 C 34/2012 – 141, ve znění usnesení ze dne 12. května 2016, č. j. 25 C 34/2012 – 182, ve výroku o povinnosti žalovaného souhlasit s vydáním částky 294.753 Kč přijaté do úschovy v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 99 Sd 30/2009 žalobci, není správný. Vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek v uvedeném výroku, jakož i v akcesorických nákladových výrocích, zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí též na rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 11. 2015, č. j. 25 C 34/2012 – 141, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původních řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. května 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu