ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.4597.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 4597/2017-459
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) D. Z. a b) L. Z. , obou zastoupených JUDr. Štefánií Fajmonovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, V Lískách č. 1065/31, proti žalovanému F. H. , zastoupenému Mgr. Petrem Hájkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Michalská č. 39/4, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 229/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. března 2017 č. j. 18 Co 423/2016-417, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Hájka, advokáta se sídlem v Litoměřicích, Michalská č. 39/4.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 3. 2017 č. j. 18 Co 423/2016-417 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (v závěru, že vidimační a legalizační doložky mají povahu veřejných listin a že úředně ověřená kopie zástavní smlouvy s doložkou o úředním ověření podpisů jejích účastníků prokazuje existenci této smlouvy a to, že ji podepsali její účastníci) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1966/2013, z jehož odůvodnění vyplývá, že veřejnou listinou ve smyslu §134 o. s. ř. je pouze ověřovací doložka o vidimaci (ověření shody opisu nebo kopie s listinou), nikoliv samotná vidimovaná listina či její kopie; srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005 sp. zn. 30 Cdo 1190/2004, uveřejněný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009 sp. zn. 25 Cdo 1620/2007, uveřejněný pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010, a v nich uvedený právní názor, že legalizační doložka (doložka o ověření pravosti podpisu) je (obdobně jako vidimační doložka) listinou odlišnou od smlouvy nebo jiné listiny, na níž je vyznačena] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud nepovažoval za veřejnou listinu (úředně ověřenou) kopii zástavní smlouvy (jak mu vytýkají dovolatelé), nýbrž (správně) jen ověřovací doložku notářky JUDr. Ivany Liškové (nyní Tomsové) podle §6 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, která jí potvrdila, že předložená kopie zástavní smlouvy souhlasí doslovně s předloženou listinou, z níž byla pořízena.
Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že se v souvislosti s posuzováním otázky vzniku půjčky mezi účastníky nezabýval tím, „kdy a jakou finanční částku žalovaný předal žalobcům a zda ji skutečně převzali“, pak přehlížejí, že odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že „ve smlouvě o půjčce z 11. 5. 2005 žalobci podpisem smlouvy stvrdili, že částku 1 500 000 Kč převzali“, a že „v zástavní smlouvě s notářem ověřenými podpisy účastníků žalobci potvrzují poskytnutí půjčky 1 500 000 Kč“.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, kterými dovolatelé uplatnili jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný - uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (zpochybňují-li skutkové závěry odvolacího soudu a hodnocení důkazů, na základě něhož k nim dospěl, tím, že namítají, že odvolací soud „zcela přehlíží“ tvrzení žalovaného, že „dne 13. 5. 2005 ztratil kufřík s listinami, který nedopatřením opomněl při odjezdu autem na silnici“, a že vytýkají odvolacímu soudu, že se „důsledně neřídil“ základní zásadou hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. a že jeho závěry jsou v rozporu s provedenými důkazy).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu