ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.4681.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 4681/2017-376
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Vítězslavy Pekárkové ve věci dědictví po M. P., za účasti 1) M. P., zastoupené JUDr. Petrem Kotkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Ibsenova č. 1207/3, 2) J. F., zastoupené JUDr. Petrem Kotkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Ibsenova č. 1207/3, 3) J. P. , zastoupeného JUDr. Michaelou Kubsovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, T.G. Masaryka č. 883/53, 4) K. R. , zastoupené Mgr. Petrou Krejčí, advokátkou se sídlem v Úvalech, Smetanova č. 240, 5) M. M., zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova č. 48, 6) A. M., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova č. 48, vedené u Obvodního soudu pro Prahu l pod sp. zn. 37 D 135/2012, o dovolání M. M. a A. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2016, č.j. 24 Co 3/2016-318, takto:
Usnesení městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po M. P., zemřelém dne 24.3.2012 (dále jen „zůstavitel“) bylo zahájeno usnesením vydaným Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 4.4.2012, č.j. 37 D 135/2012-4. Provedením úkonů v řízení o dědictví byla pověřena notářka Mgr. Helena Čapková, notářka v Praze (§38 o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.2013).
Po zjištění okruhu dědiců (i podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10.6.2015, č.j. 42 C 65/2013-185, kterým byla na základě závěru, že je platná závěť zůstavitele datovaná dne 28.7.2011, kterou byli za dědice ustanoveny „děti a přítelkyně M. M.“, zamítnuta žaloba M. P. na určení, že je dědičkou ze zákona po zůstaviteli) Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 26.10.2015, č.j. 37 D 135/2012-287, určil obvyklou cenu majetku, který měl zůstavitel se svou manželkou M. P. ve společném jmění manželů, částkou 9.757.811,- Kč.
K odvolání M. M. a A. M. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.1.2016, č.j. 24 Co 3/2016-318, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že určil obvyklou cenu majetku, který měl zůstavitel s pozůstalou manželkou M. P. ve společném jmění manželů, částkou 9.737.211,- Kč. Vycházel ze závěru, že je důvodná námitka odvolatelů ohledně „bytového zařízení nacházejícího se v domě na adrese P., N. s., v ceně 20.600,- Kč“, které soud prvního stupně do společného jmění manželů zařadil, třebaže jde „o položku, která zůstala mezi účastníky řízení po skutkové stránce sporná, a je tak na místě, aby k ní soud při určení obvyklé ceny majetku ve společném jmění zůstavitele a pozůstalé manželky nepřihlížel“. Za nedůvodné považoval odvolací soud námitky odvolatelů ohledně pozemku parc. č., jehož součástí je dům č. p., v k.ú. H., obec P., a ohledně bytové jednotky č. v budově č.p. a, postavené na pozemku parc. č. a v k. ú. P., obec P., a k této bytové jednotce náležející spoluvlastnický podíl na společných částech budovy a na pozemcích. Dovodil, že tyto nemovitosti do společného jmění manželů patří, když byly nabyty za trvání manželství zůstavitele s M. P. (dům č. p. v k.ú. H. v roce 1986, bytová jednotka v k. ú. P. v roce 2001), zápisy v katastru nemovitostí o společném jmění manželů byly provedeny na základě shodného projevu vůle obou manželů, je nerozhodné zrušení jejich společné domácnosti (podle pozůstalé manželky šestnáct let před smrtí zůstavitele), přičemž tvrzení odvolatelů, že nemovitosti v k. ú. H. byly pořízeny výlučně z finančních prostředků zůstavitele, a že bytová jednotka v k. ú. P. byla získána směnou za byt patřící jen zůstaviteli, je nepodložené a sporné.
Proti usnesení odvolacího soudu podali M. M. a A. M. dovolání, jehož přípustnost dovozují ze skutečnosti, že odvolací soud posoudil věc „právně chybně a v důsledku toho se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že neakceptoval jejich námitky, že do společného jmění manželů P. nepatřil pozemek p. č., jehož součástí je dům č. p., v k. ú. H., obec P., a bytová jednotka č. vymezená v budově č. p., postavená na pozemcích parc. č. v k. ú. P., a k ní náležející spoluvlastnické podíly na společných částech budovy a na pozemcích. Poukazují na to, že pokud uplatnili v odvolání „námitku, že věc byla pořízena z vlastních finančních prostředků zůstavitele a nikoli z prostředků společného jmění manželů, není možné tuto námitku odmítat pouze s tím, že zrušení společné domácnosti manželů nemá za následek zánik společného jmění manželů“, a že „se totiž nejedná o pouhý nesouhlas se zařazením takového majetku do společného jmění manželů, ale jde o rozdílná skutková tvrzení účastníků řízení, čehož důsledkem je povinnost soudu k postupu podle §175k odst. 3 o.s.ř., popř. pokusit se o odstranění sporu mezi účastníky prostřednictvím výzvy k podrobnější specifikaci jednotlivých tvrzení“. Dále odvolatelé namítají, že „nikdy nevyjádřili právní názor, že by zrušení společné domácnosti zůstavitele a pozůstalé manželky mohlo vést k zániku společného jmění manželů“, že pouze „konstatovali, že stav hmotný je v rozporu se stavem formálně vykázaným v katastru nemovitostí“ a že „tato situace podle nich nepochybně vyžaduje řešení žalobou ve sporném řízení“. S ohledem na uvedené skutečnosti dovolatelé navrhují, aby dovolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.1.2016, č.j. 24 Co 3/2016-318, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Pozůstalá manželka M. P. ve vyjádření k dovolání uvedla, že „usnesení odvolacího soudu považuje za správné“, vycházející ze správného právního posouzení, že pozemek parc. č. s domem č. p. v k. ú. H. i bytová jednotka č. se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemku v k. ú. P. tvoří společné jmění manželů, že „v dovolání není uveden žádný objektivní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že napadené usnesení není správné, nebo že by jí předložené objektivní důkazy ke koupi majetku ve společném jmění se zůstavitelem byly nesprávné“, a že „tvrzení dovolatelů, že nemovitosti byly pořízeny za trvání manželství z výhradních finančních prostředků zůstavitele, jsou v rozporu s předloženými písemnými důkazy a pouze účelová“, neboť v době, kdy byly nemovité věci koupeny, zůstavitel dovolatelku ještě neznal, řádně fungovalo manželství zůstavitele s ní (s pozůstalou manželkou), společně vychovávali dceru, vše pořizovali ze společných prostředků, se zůstavitelem dobře vycházeli i po rozchodu, až do jeho smrti mu vypomáhala v jeho zubní ordinaci. S odkazem na své vyjádření, které předložila odvolacímu soudu, z něhož podle ní vyplývá, že uvedené nemovité věci byly ve společném jmění manželů, a proto nemůže obstát námitka odvolatelů, že stav hmotný je v rozporu se stavem formálním, navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání zamítl a dovolatele zavázal k náhradě nákladů řízení.
K. R. ve vyjádření k dovolání uvedla, že „dovolatelé v dovolání pouze opakují své předchozí námitky a tvrzení, které však ani nyní nedoložili žádnými důkazy“, že „pokud měli za to, že označené nemovité věci do společného jmění manželů nepatří, bylo jejich povinností to objasnit, zdůvodnit a doložit věrohodnými důkazy bez toho, aby k tomu byli soudem vyzýváni“ a že „vzhledem k tomu, že tak v řízení před notářem ani před odvolacím soudem neučinili, vyvolává to dojem, že veškeré jejich procesní úkony jsou pouze účelové se záměrem protahovat dědické řízení a oddalovat konečné vypořádání“, a „proto zcela respektuje rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (z hlediska uplatněných dovolacích důvodů) vyřešení otázky zařazení pozemku, jehož součástí je dům, a bytové jednotky, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a pozemku, do společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky. Vzhledem k tomu, že odvolací soud uvedenou otázku posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání je přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky shledal dovolání jako opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 24.3.2012, bylo třeba v řízení o dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31.12.2013 (srov. čl. II bod 3. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele (srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1.1.2014), tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“).
Z dosavadních výsledků řízení vyplývá, že dědické právo po zůstaviteli svědčí dědicům ze závěti M. M., J. F., J. P., K. R. a A. M.. Tito dědictví neodmítli a podle ustanovení §175b o.s.ř. jsou účastníky řízení o dědictví. Ve fázi, kterou se rozhoduje o majetku ve společném jmění manželů podle ustanovení §175l o.s.ř., je účastníkem řízení také pozůstalá manželka M. P.
Měl-li zůstavitel s pozůstalým manželem majetek ve společném jmění, soud rozhodne o obvyklé ceně tohoto majetku v době smrti zůstavitele a podle zásad uvedených v občanském zákoníku určí, co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi (§175l odst. 1 věta první o.s.ř.). Závisí-li rozhodnutí na skutečnosti, která zůstala mezi pozůstalým manželem a některým z dědiců sporná, postupuje soud podle §175k odst. 3 o.s.ř. (§175l odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Podle ustanovení §175k odst. 3 o.s.ř. „jsou-li aktiva nebo pasiva mezi účastníky sporná, omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti; při výpočtu čistého majetku k nim nepřihlíží“. Nezařazení majetku nebo dluhů do aktiv nebo pasiv dědictví v důsledku postupu podle ustanovení §175k odst. 3 nebrání účastníkům řízení, aby se domáhali svého práva žalobou mimo dědické řízení (§175y odst. 1 o.s.ř.).
Společné jmění manželů tvoří a/ majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka, b/ závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého (§143 odst. 1 obč. zák.).
Sporností aktiv nebo pasiv společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela ve smyslu ustanovení §175l odst. 1 věta druhá a §175k odst. 3 o.s.ř. se v ustálené soudní judikatuře (srov. právní názory uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.3.1999 sp. zn. 21 Cdo 1982/98; v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.10.2007 sp. zn. 21 Cdo 2138/2006, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2012 sp. zn. 21 Cdo 1221/2011) rozumí rozdílná tvrzení pozůstalého manžela a dědiců (některého z dědiců) o skutečnostech, které jsou rozhodné pro právní závěr, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota, popř. dluh, tvořily společné jmění zůstavitele a jeho manžela. Jsou-li tvrzení účastníků řízení shodná nebo liší-li se jen v okolnostech, které nejsou pro právní hodnocení významné, nebo vyjádří-li některý z účastníků pouhý nesouhlas se zařazením majetku nebo dluhu do společného jmění manželů bez toho, že by uvedl skutečnosti rozhodné pro posouzení, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota, popř. dluh, patřily do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela, nejde o spor o aktiva nebo pasiva společného jmění manželů. Stejně je tomu i v případě, že pozůstalý manžel a dědici (některý z dědiců) mají jen rozdílný právní názor na to, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota, popř. dluh, byly součástí společného jmění manželů.
V projednávané věci měli pozůstalá manželka a dovolatelé nejen odlišný názor na to, zda výše uvedený pozemek, jehož součástí je dům, a bytová jednotka patří do společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky, ale také tvrdili zcela rozdílné skutečnosti rozhodné pro posouzení, zda uvedený majetek do společného jmění manželů patří. Zatímco pozůstalá manželka tvrdila, že předmětné nemovitosti byly pořízeny za trvání manželství ze společných prostředků, dovolatelé namítali, že předmětný pozemek s domem v k. ú. H. byl pořízen výlučně z prostředků zůstavitele a bytová jednotka v k. ú. P. byla získána výměnou za byt, který patřil jen zůstaviteli. Jde tak o rozdílná tvrzení o skutečnostech, které jsou rozhodné pro právní posouzení. Ustanovení §175l odst. 1 věta druhá ve spojení s §175k odst. 3 o.s.ř. nedává žádný prostor k tomu, aby v řízení o dědictví byla taková rozporná tvrzení soudem hodnocena nebo bylo prováděno dokazování o skutečnostech rozhodných k zaujetí právního závěru o tom, zda označené věci byly součástí společného jmění manželů.
Vycházeje z uvedené právní úpravy řízení o dědictví a ze skutkového stavu (rozdílná tvrzení o tom, z jakých prostředků byly předmětné nemovitosti za trvání manželství pořízeny), lze uzavřít, že bylo na místě jen zjištění spornosti ohledně uvedených dvou položek majetku a z toho vyplývající závěr, že se při rozhodování o majetku ve společném jmění manželů v řízení o dědictví k tomuto majetku nepřihlíží.
Jestliže odvolací soud přes uvedený spor mezi pozůstalou manželkou a dvěma závětními dědici o skutečnostech rozhodných pro právní posouzení, zda označené věci byly součástí společného jmění manželů, tuto otázku posuzoval a rozhodl o ní, postupoval v rozporu s ustanovením §175l a §175k odst. 3 o.s..ř. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu o určení obvyklé ceny majetku ve společném jmění manželů není správné. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené usnesení zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2018
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu