ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.48.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 48/2018-409
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného Mgr. Petrem Buchtou, advokátem se sídlem v Jeseníku, Dukelská č. 558/31, proti žalované Hotelové škole Vincenze Priessnitze a Obchodní akademii Jeseník , se sídlem v Jeseníku, Dukelská č. 680/7, IČO 00577391, zastoupené Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem se sídlem v Šumperku, náměstí Míru č. 137/9, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 4 C 31/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.7.2017 č. j. 16 Co 46/2016-366, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Buchty, advokáta se sídlem v Jeseníku, Dukelská č. 558/31.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. července 2017 č.j. 16 Co 46/2016-366 není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Otázkou, jakým způsobem musí zaměstnavatel vymezit důvod výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce, aby se jednalo o platný právní úkon, se dovolací soud již v minulosti zabýval a zaujal stanovisko, že důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení §52 zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se výpověď dává. V případě výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnanci – tak jako v projednávané věci žalobci – podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce [které obsahuje jediný zákonný důvod výpovědi, a to nadbytečnost zaměstnance v důsledku (jakékoliv) organizační změny] sice zpravidla postačí zcela stručné vylíčení skutečností zakládajících zákonný důvod k rozvázání pracovního poměru, jež je v podstatě shodné s jeho uvedením v zákoníku práce (k tomu srov. ve vztahu k dřívější obsahově totožné právní úpravě rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1967 sp.zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3778/2014), ovšem zůstává mimo pochybnost, že výpovědní důvod je ve výpovědi skutkově vymezen nezaměnitelným způsobem pouze tehdy, jestliže jsou skutkové okolnosti ve výpovědi uvedeny tak, že ve svém souhrnu tvoří skutek nezaměnitelný s jinými skutky subsumovatelnými pod tutéž hypotézu právní normy. Skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci výpověď dána (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.3.2008 sp. zn. 21 Cdo 1760/2007, uveřejněný pod poř. č. 141 v časopise Soudní judikatura, ročník 2008, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.5.2012 sp. zn. 21 Cdo 1138/2011).
Jestliže tedy žalovaná v dopise ze dne 3.1.2012 uvedla, že žalobce, který u ní pracuje na základě pracovní smlouvy ze dne 1.9.1996 na pozici učitele, se pro ni „stává nadbytečným vzhledem k organizačním změnám zaměstnavatele a z toho plynoucí nemožnosti ho dále zaměstnávat v souladu s pracovní smlouvou“, a že „z tohoto důvodu je nucena dát mu výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce“, je z tohoto vyjádření sice patrné, z jakého z důvodů uvedených v ustanovení §52 zák. práce byla výpověď z pracovního poměru dána i v čem je důvod k výpovědi spatřován, zároveň však z takto vymezeného důvodu výpovědi nelze dovodit, v čem spočívala organizační změna, v důsledku které se žalobce měl stát pro žalovanou nadbytečným. V tomto směru tedy zůstalo skutkové vymezení výpovědního důvodu v projevu vůle žalované, obsaženém v dopise ze dne 3.1.2012, nedostatečně určité. Za tohoto stavu proto nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že při svém rozhodování vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z důkazů provedených v řízení (zejména z výpovědi samotného žalobce, když výpovědi ředitele žalované P., jeho zástupkyně K. a ekonoma K. vyhodnotil jako nevěrohodné), a dovodil, že žalobce před dáním výpovědi nebyl seznámen s rozhodnutím žalované o organizační změně, v jejímž důsledku se stal nadbytečným (která podle tvrzení žalované měla na podkladě jejího rozhodnutí ze dne 3.1.2012 spočívat ve „snížení stavu zaměstnanců školy na pozici učitel s pracovním úvazkem 1,0 s účinností ode dne 30.3.2012“), a že proto je předmětná výpověď neplatným právním úkonem.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu