ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.4844.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 4844/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Vítězslavy Pekárkové v právní věci žalobkyně A. Z. , zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská č. 481/12, proti žalovaným 1) P. C. , zastoupenému Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská č. 6/55, 2) M. C. , zastoupené JUDr. Irenou Malcovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Mazurská č. 846/2d, 3) R. H. a 4) M. C. , oběma zastoupeným Mgr. Marií Látovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská č. 204/21, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 44 C 4/2012, o dovolání žalobkyně a žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2016, č. j. 39 Co 399/2015-1413, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 9.3.1998 domáhala proti žalovaným M. C. a P. C., aby bylo určeno, že závěť zůstavitelky A. C., zemřelé dne 15.2.1997 (dále jen „zůstavitelka“),
ze dne 20.12.1994, kterou povolala za dědice syna M. C. a vnuka P. C., a listina o vydědění (nazvaná „Rozhodnutí o vydědění“) ze dne 20.12.1994, kterou vydědila dceru A. Z., jsou neplatné, a že důvody pro vydědění žalobkyně nejsou dány. Podle žalobkyně jde o neplatné právní úkony, neboť je zůstavitelka učinila v duševní poruše, která ji k těmto právním úkonům činila neschopnou, a nebyly, s ohledem na její zdravotní stav, její dlouhotrvající onemocnění a věk, učiněny svobodně a vážně, ale pod vlivem žalovaných a na jejich výslovné přání. Tvrzení uvedená v listině o vydědění považuje žalobkyně za nepravdivá, neboť zůstavitelce ve stáří a v nemoci poskytovala potřebnou pomoc v míře, kterou ona sama určila, další pomoc odmítala a nechtěla ji přijmout, což byl jeden z důvodů podání návrhu na zbavení způsobilosti a vyřešení tohoto stavu i formou sociální pomoci.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 6.11.2002, č.j. 18 C 93/98-265, ve znění opravného usnesení ze dne 2.5.2003, č.j. 18 C 93/98-274, určil, že závěť zůstavitelky ze dne 20.12.1994 a listina o vydědění ze dne 20.12.1994 jsou neplatné a že důvody pro vydědění žalobkyně uvedené v listině o vydědění nejsou dány, když na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že oba právní úkony zůstavitelka učinila v duševní poruše, v důsledku které „nebyla způsobilá rozeznat důsledky svého jednání“, a že „žalobkyně vyvrátila všechny důvody, které vedly zůstavitelku k jejímu vydědění“.
K odvolání žalovaných M. C. a P. C. Městský soud v Praze usnesením ze dne 14.4.2004, č.j. 21 Co 70/2004, 21 Co71/2004-304, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že nedostatečně odůvodnil rozsudek, z něhož „nelze jednoznačně posoudit, z jakého zjištění skutkového stavu soud vyšel, a to zejména v otázce způsobilosti zůstavitelky pořídit závěť a listinu o vydědění“, a že neprovedl důkaz listinami a nepřipustil důkaz revizním znaleckým posudkem.
V dalším řízení Obvodní soud pro Prahu 5, poté, co žalobkyně upravila a doplnila žalobní petit (nejprve na určení, že je dědičkou ze zákona po zůstavitelce, později na určení, že důvody vydědění uvedené v listině o vydědění ze dne 20.12.1994 nejsou dány, a že je dědičkou ze zákona po zůstavitelce), po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 21.11.2006, č.j. 18 C 93/98-753, ve znění opravného usnesení ze dne 13.8.2007, č.j. 18 C 93/98-809, rozhodl, že se žaloba na určení, že žalobkyně je dědičkou ze zákona
po zůstavitelce, i žaloba na určení, že důvody vydědění žalobkyně uvedené v listině
o vydědění ze dne 20.12.1994 neexistují, zamítá. Dospěl k závěru, že zůstavitelka netrpěla duševní poruchou či chorobou takového rázu, která by vylučovala nebo omezovala její schopnost pořídit závěť a „Rozhodnutí o vydědění“, a tedy že žaloba o určení dědického práva žalobkyně není důvodná. Návrh na určení, že důvody vydědění neexistují, zamítl „jako nadbytečný“ s odůvodněním, že tuto otázku řešil jako předběžnou pro určení, zda je žalobkyně dědičkou ze zákona.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.1.2009, č.j. 25 Co 382/2007-1043, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení dědického práva změnil tak, že žalobkyně je dědičkou ze zákona po zůstavitelce, a ve výroku o určení, že „důvody vydědění neexistují“, rozsudek potvrdil. Po doplnění dřívějšího dokazování znaleckým posudkem Fakultní nemocnice v O. odvolací soud dospěl k závěru, že závěť ze dne 20.12.1994 a listina o vydědění ze dne 20.12.1994 nejsou neplatné ani podle ustanovení §38 občanského zákoníku, neboť zůstavitelka v době „pořízení těchto listin netrpěla chorobou nebo poruchou negativně ovlivňující její způsobilost k právním úkonům“, ani podle ustanovení §37 občanského zákoníku, neboť nejsou „nesrozumitelné nebo nejasné“, a že u žalobkyně není dán žádný z důvodů vydědění podle ustanovení §469a občanského zákoníku. Na určení „neexistence důvodů vydědění“ není dán podle názoru odvolacího soudu naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, protože jde o „otázku předběžnou, jejíž posouzení je předpokladem k rozhodnutí o tom, zda je žalobkyně dědičkou ze zákona“. Odvolací soud dále dovodil, že přestože je závěť zůstavitelky ze dne 20.12.1994 platná, žalobkyně je dědičkou zůstavitelky ze zákona, neboť zůstavitelka v závěti „nerespektovala práva své dcery jako neopomenutelné dědičky“, a závěť je v tomto směru neplatná; žalobkyně neplatnost závěti z tohoto důvodu uplatnila v žalobě a námitka promlčení „relativní neplatnosti závěti“ ze strany žalovaných není opodstatněná.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyně je dědičkou ze zákona po zůstavitelce, podala žalobkyně i žalovaní M. C. a P. C. dovolání. Rozsudkem ze dne 28.2.2012, č.j. 21 Cdo 4774/2009-1146, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v odvoláním napadeném výroku o určení, že žalobkyně je dědičkou ze zákona po zůstavitelce, včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21.11.2006, č.j. 18 C 93/98-753 (s výjimkou výroku, kterým bylo rozhodnuto, že důvody vydědění žalobkyně neexistují), i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13.8.2007, č.j. 18 C 93/98-809, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Dovolací soud vycházel především ze zjištění, že usnesení, kterým byla v řízení o dědictví po zůstavitelce A. Z. odkázána, aby své dědické právo uplatnila žalobou ve sporném soudním řízení, neodpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení §175k odst. 2 občanského soudního řádu, a že za této situace měl soud prvního stupně poskytnout žalobkyni potřebná poučení o náležitostech žaloby, zejména o tzv. žalobním petitu. Vyslovil, že povaze daného sporu o dědické právo tu odpovídá (z pohledu žalobkyně) určení, že žalovaný 1), jemuž svědčí žalobkyní nezpochybněné dědické právo ze zákona v první dědické skupině, „není dědicem zůstavitelky A. C. podle závěti ze dne 20.12.1994“, a že žalovaný 2), kterému kromě závěti ze dne 20.12.1994 nesvědčí žádný jiný titul dědění, „není dědicem zůstavitelky A. C.“. Dodal, že posouzení neplatnosti závěti v části, v níž se zkracuje dědický podíl žalobkyně, jako zletilého potomka zůstavitelky, ve smyslu ustanovení §479 a §40a občanského zákoníku předpokládá, aby žalobkyně své dědické právo také uplatnila žalobou, a to alespoň eventuálně (pro případ, že závěť nebude shledána neplatnou), a v tomto případě povaha sporu o dědické právo vyžaduje, aby (z pohledu žalobkyně) bylo určeno, že žalovaní 1) a 2), jejichž dědické právo není (nemůže být) vyloučeno uplatněním relativní neplatnosti závěti ze dne 20.12.1994 podle ustanovení §479 a §40a občanského zákoníku, a žalobkyně jsou dědici zůstavitelky A. C. Pokud soudy obou stupňů žalobkyni potřebné poučení neposkytly, zatížily řízení vadou, která způsobila, že rozhodnutí o žalobě nemohlo být podkladem pro další průběh řízení o dědictví, a která tedy mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V dalším řízení Obvodní soud pro Prahu 5 na návrh žalobkyně usnesením ze dne 7.5.2013, č.j. 44 C 4/2012-1192, připustil změnu žaloby ve znění : „I. Určuje se, že žalobkyně je dědičkou zůstavitelky A. C., zemřelé dne 15.2.1997. II. Určuje se, že první žalovaný není dědicem zůstavitelky A. C., zemřelé dne 15.2.1997, podle závěti
ze dne 20.12.1994. III. Určuje se, že druhý žalovaný není dědicem zůstavitelky A. C., zemřelé dne 15.2.1997“. Po zjištění, že žalovaný M. C. dne 5.1.2014 zemřel, Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 29.5.2014, č.j. 44 C 4/2012-1205, rozhodl, že na místo M. C. bude v řízení pokračováno s M. C., P. C., R. H. a M. C..
Za účasti uvedených procesních nástupců původního žalovaného M. C., po zopakování a provedení dalších důkazů, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 ve věci rozsudkem ze dne 25.5.2015, č.j. 44 C 4/2012-1308, ve znění opravného usnesení ze dne 14.9.2015, č.j. 44 C 4/2012-1351. Výrokem I. tohoto rozsudku určil, že „žalobkyně je dědičkou zůstavitelky A. C., zemřelé dne 15.2.1997“, výrokem II. rozhodl, že „žaloba s návrhem, aby bylo určeno, že žalovaní (jako právní nástupci M. C.) nejsou dědici zůstavitelky A. C., zemřelé dne 15.2.1997, podle závěti ze dne 20.12.1994 se zamítá“, výrokem III., že „žaloba s návrhem, aby bylo určeno, že žalovaný P. C. není dědicem zůstavitelky A. C., zemřelé dne 15.2.1997, se zamítá“, a výroky IV. a V. rozhodl o nákladech řízení. Soud vycházel ze závěru, že „zůstavitelka při pořizování listin dne 20.12.1994 netrpěla takovou duševní poruchou, která by ji činila nezpůsobilou k těmto právním úkonům“, a že „důvody vydědění žalobkyně uvedené v listině o vydědění nejsou dány“.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání žalobkyně a žalovaný P. C. Před rozhodnutím odvolacího soudu žalobkyně podáním doručeným soudu dne 7.4.2016 navrhla změnu žalobního návrhu tak, že pro případ, že závěť ze dne 20.12.1994 bude shledána absolutně neplatnou z důvodů uvedených v ustanovení §37 odst. 1 nebo §38 odst. 2 občanského zákoníku, navrhuje vydání rozsudku, že se určuje, že žalobkyně je dědičkou zůstavitelky A. C., že žalovaní (jako právní nástupci M. C.) nejsou dědici zůstavitelky A. C. podle závěti ze dne 20.12.1994, že žalovaný P. C. není dědicem zůstavitelky A. C., a pro případ, že závěť ze dne 20.12.1994 nebude shledána absolutně neplatnou z důvodů uvedených v ustanovení §37 odst. 1 nebo §38 odst. 2 občanského zákoníku navrhuje, in eventum, aby bylo rozsudkem určeno, že žalobkyně je dědičkou zůstavitelky A. C., že žalovaní (jako právní nástupci M. C.) a žalovaný P. C. jsou dědici zůstavitelky A. C. podle závěti ze dne 20.12.1994. Městský soud v Praze usnesením ze dne 13.4.2016, č.j. 39 Co 399/2015-1402, ve znění opravného usnesení ze dne 19.4.2016, č.j. 39 Co 399/2015-1405, žalobkyní navrženou změnu žaloby připustil.
Rozsudkem ze dne 19.4.2016, č.j. 39 Co 399/2015-1413, Městský soud v Praze změnil odvoláním napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21.5.2015, č.j. 44 C 4/2012-1308 (opravený usnesením ze dne 14.9.2015 č.j. 44 C 4/2012-1351), takto: „I. Žaloba na určení, že žalovaní (jako právní nástupci M. C.) nejsou dědici zůstavitelky A. C. podle závěti ze dne 20.12.1994, se zamítá; II. Žaloba na určení, že žalovaný P. C. není dědicem zůstavitelky A. C., se zamítá; III. Určuje se, že žalobkyně je dědičkou A. C.; IV. Určuje se, že žalovaní (jako právní nástupci M. C.) a P. C. jsou dědici zůstavitelky A. C. podle závěti ze dne 20.12.1994“. Současně odvolací soud výroky V., VI. a VII. uvedeného rozsudku rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při rozhodování o věci samé vycházel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že „žalobkyně je dědičkou zůstavitelky jako neopomenutelná dědička, neboť závěť netrpí vadami, které by ji učinily absolutně neplatnou ve smyslu §38 odst. 2, §37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek způsobilosti zůstavitelky k těmto právním úkonům resp. nedostatek svobody vůle při jejich sepsání, a protože nejsou dány důvody vydědění žalobkyně ve smyslu §469a obč. zák. uvedené v listině o vydědění; všichni žalovaní jako právní nástupci M. C. a žalovaný P. C. jsou z těchto důvodů dědici zůstavitelky“. Ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně, že „za situace, kdy žalobkyně poté, co v dědickém řízení napadla platnost závěti a listiny o vydědění, na základě pokynů dědického soudu podala z hlediska stanovené lhůty k tomuto procesnímu úkonu včas žalobu a v ní napadla neplatnost obou předmětných listin z důvodu nezpůsobilosti zůstavitelky pořídit platně tyto listiny a popírala existenci důvodů vydědění uváděných v listině o vydědění, nelze s námitkou promlčení nároku na uplatnění relativní neplatnosti závěti souhlasit“. Odvolací soud uzavřel, že hodnotil skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jako správné, s ohledem na připuštěnou změnu petitu žaloby však rozhodoval o změněném petitu cestou změny napadeného rozsudku. Uvedl, že tak „bylo vyhověno prvnímu žalobnímu požadavku primárního petitu, který se shoduje s prvním žalobním požadavkem eventuálního petitu, a po zamítnutí druhého žalobního požadavku primárního petitu bylo vyhověno druhému požadavku eventuálního petitu“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobkyně a žalovaný P. C. dovolání.
Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání, které směřuje proti výrokům I., II. a IV. rozsudku ve věci samé a proti výrokům o náhradě nákladů řízení, ze skutečnosti, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, „když odvolací soud posuzoval otázku, která nebyla otázkou právní, ale otázkou odbornou“. Poukazuje na v řízení provedené důkazy znaleckými posudky ohledně způsobilosti zůstavitelky pořídit v rozhodné době závěť a listinu o vydědění, a vyslovila své přesvědčení, že pokud tuto otázku posoudil soud na základě své vlastní úvahy, pak posoudil odbornou otázku, k jejímuž zodpovězení neměl odborné znalosti, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, navíc zcela nesprávně. Soudu vytýká, že znalecký posudek Psychiatrické léčebny B.
ze dne 24.11.2008, který v řízení předložila, byl soudem považován za nedostatečný, s tím, že údajně znalci nemohli mít k dispozici všechny potřebné podklady, což však nebylo nijak doloženo, a soud nevyhověl jejímu návrhu, aby byly zpracovatelé posudku vyslechnuti, tak, aby mohly být pochybnosti odstraněny. Znalecké posudky Psychiatrického centra Praha
a Fakultní nemocnice O., na jejichž závěrech je založen rozsudek odvolacího soudu, jsou podle jejího názoru zatíženy vážnými vadami, které zpochybňují jejich věrohodnost. Protože napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I., II., IV., V., VI.
a VII. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného P. C. směřuje proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu. Dovolatel namítá, že právní otázky, které jsou rozhodné pro právní posouzení věci, „řešil odvolací soud odchylně od judikatury dovolacího soudu, resp. tyto otázky nebyly dosud v judikatuře dovolacího soudu řešeny, a některé právní otázky odvolací soud neřešil, ačkoliv je řešit měl a mohl“. Dovolatel poukazuje na to, že „odvolací soud nepřikládal pro rozhodnutí o dědickém právu význam tomu, zda se žalobkyně dovolala neplatnosti závěti z důvodu krácení na povinném dílu, ač je tato skutečnost pro posouzení tvrzeného dědického práva žalobkyně rozhodná“, že v rozporu s názorem dovolacího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 10.3.2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, že „ve sporném soudním řízení po odkazu podle §175k odst. 2 o.s.ř. soud posoudí všechny sporné skutečnosti rozhodné pro závěr o tvrzeném (popíraném) dědickém právu“, ponechal odvolací soud „k řešení, zda se žalobkyně včas dovolala relativní neplatnosti závěti, až na dědické řízení“, a že přitom je o této otázce mezi účastníky řízení spor – zatímco žalobkyně tvrdí, že se relativní neplatnosti závěti dovolala, žalovaní tvrdí, že nikoli, resp., že se této neplatnosti nedovolala v otevřené promlčecí době, a proto ji již uplatnit nemůže. Dovolatel namítá, že „vzhledem k tomu, že závěť zůstavitelky vyčerpává veškerý její majetek, podle §461 odst. 2 obč. zák. nabudou veškerý majetek závětní dědici a k dědění ze zákona tak nedojde“, že z četné a konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že „dovolání se relativní neplatnosti je hmotněprávním úkonem, který by musel být v tomto případě adresován oběma závětním dědicům, musel by splňovat obsahové náležitosti, být výslovný a musel by dojít
do dispoziční sféry adresáta“, že v daném případě „žalobkyně až do vynesení rozsudku soudem prvního stupně dne 21.11.2006 netvrdila vadu závěti spočívající v tom, že je touto závětí zkracována o povinný zákonný dědický podíl podle §479 obč. zák., ani to, že se této vady dovolává“, že „první zmínka žalobkyně o relativní neplatnosti závěti je až pod bodem VII. jejího odvolání podaného u soudu prvního stupně 19.2.2007“, a že „pokud se odvolací soud námitkou žalovaných o promlčení práva žalobkyně nezabýval, odchýlil se od výkladu pojmu relativní neplatnosti a promlčení práva se této neplatnosti dovolat, jak je učinila judikatura dovolacího soudu“. Dovolatel dále poukazuje na skutečnost, že odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu hodnotil také důvod vydědění žalobkyně - aktivitu potomka, který zájem o zůstavitele projevuje, ale ne způsobem, jak by se potomek k rodiči chovat měl, že podle rozsudku NS ČR ze dne 24.9.2009, sp. zn. 21 Cdo 1912/2008, „specielně takovým nevhodným chováním potomka může být podání nedůvodného - šikanózního návrhu na zbavení zůstavitele způsobilosti k právním úkonům“, že „právě taková situace nastala i v souzeném případě“ – žalobkyně podala v roce 1994 postupně dva návrhy
na úplné zbavení zůstavitelky způsobilosti k právním úkonům pro údajnou duševní poruchu,
a že „odvolací soud pochybil, pokud v souvislosti s podáním návrhu na zbavení zůstavitelky k právním úkonům a k tomu, co sama v řízení o tomto návrhu vypověděla, nehodnotil skutečné chování a záměry žalobkyně, ale spokojil se s proklamací, kterou vtělila do dopisů adresovaných obvodnímu úřadu a ošetřujícímu lékaři“, že má o matku starost a že o ni chce pečovat, „nevzal však vůbec v úvahu, že péči o zůstavitelku zajišťoval tou dobou syn M. C. a další osoby“. Dovolatel dále ve svém dovolání vytýká, že se odvolací soud
v odůvodnění rozsudku nevypořádal s jeho doplněním odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 21.5.2015, č.j. 44 C 4/2012-1308, podáním ze dne 4.4.2016, které je reakcí
na repliku žalobkyně k odvolání žalovaných, že soudy „neúplně skutkově zjistily další důvody vydědění žalobkyně, které jsou uvedeny v listině o vydědění ze dne 20.12.1994 (pokud soud neshledal za dostatečný žalobkyní podaný nedůvodný návrh na zbavení zůstavitelky k právním úkonům), že „zůstavitelka důvody vydědění konkretizovala – znemožňování instalace kamen WaW ve společné nemovitosti, nevrácení půjčených úspor 80.000 Kč, vyvíjení nátlaku na převedení majetku na jaře 1991, neprávem instalované etážové topení ve společné nemovitosti, odmítání souhlasu s převodem telefonní linky na zůstavitelku po zemřelém manželovi, fotografování zůstavitelky a jejího obydlí bez jejího souhlasu“, že „soudy pominuly skutečnost, že důkazní břemeno ohledně neexistence důvodů vydědění nese žalobkyně“, že důvodem vydědění je podle listiny o vydědění „její dlouhodobé špatné chování ke mně“, což „samo o sobě lze podřadit spíše pod důvod vydědění podle ustanovení §469a odst. 1 písm. b) obč. zák., tj. o zůstavitele trvale neprojevuje zájem, který by jako potomek projevovat měl“, a tedy že „z tohoto hlediska soudy existenci důvodů vydědění nehodnotily, zaměřily se spíše na to, zda je naplněn důvod vydědění podle §469 odst. 1 písm. a) obč. zák.“. Podle názoru dovolatele „záměna příčiny a následku při skutkových zjištěních soudu (např. k odmítání kontaktu se žalobkyní ze strany zůstavitelky došlo až po té, co žalobkyně podala návrh na zbavení zůstavitelky k právním úkonům v roce 1994 i po té, co žalobkyně poslala dopisy sociálnímu odboru obvodního úřadu a ošetřujícímu lékaři datované 1992) je vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Na základě uvedeného dovolatel navrhuje, „aby dovolací soud, v případě, že sám právně zhodnotí skutečnosti, které vyšly v řízení najevo (zejména nedovolání se neplatnosti závěti pro zkrácení na povinném dílu, či podání šikanózního návrhu na zbavení způsobilosti zůstavitelky k právním úkonům) rozhodl tak, že žalobkyně dědičkou po zůstavitelce A. C. není“, a „pokud nebudou splněny podmínky pro změnu napadeného rozsudku, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném
do 29.9.2017 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláními je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Žalobkyně přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – že při posuzování způsobilosti k právním úkonům je příslušný pouze soudem ustanovený znalec nebo znalecký ústav a nikoli sám soud. Žalovaný P. C. spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tyto otázky nebyly dosud v judikatuře dovolacího soudu řešeny, především, že odvolací soud „nepřikládal pro rozhodnutí o dědickém právu význam tomu, zda se žalobkyně dovolala neplatnosti závěti z důvodu zkrácení na povinném dílu, ač je tato skutečnost pro posouzení tvrzeného dědického práva žalobkyně rozhodná“, že námitka promlčení práva žalobkyně dovolat se (relativní) neplatnosti závěti z důvodu zkrácení na povinném dílu je důvodná, a že nehodnotil jako důvod vydědění žalobkyně podání návrhu na zbavení způsobilosti zůstavitelky k právním úkonům žalobkyní, jakož i další zůstavitelkou konkrétně v listině o vydědění uvedené jednání žalobkyně.
Vzhledem k tomu, že v dovoláních uvedené právní otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny (zejména ve vztahu ke spornému řízení, které probíhá na základě odkazu některého z účastníků řízení o dědictví podle §175k odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31.12.2013), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání je přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu, které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že ve výsledku je dovolání proti rozsudku (jehož jednotlivé výroky spolu souvisí a nelze je od sebe oddělit) opodstatněné.
Podle §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1.1.2014, se při dědění použije právo platné v době smrti zůstavitele. Proto je třeba dědické právo po zůstavitelce, která zemřela 15.2.1997, posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době její smrti (dále jen „obč. zák.“).
Pro rozhodnutí o dědickém právu po zůstavitelce bylo významné především posouzení platnosti závěti a listiny o vydědění žalobkyně ze dne 20.12.1994 ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 a §38 odst. 2 obč. zák., tedy posouzení, zda tyto úkony učinila zůstavitelka svobodně a vážně, a nejednala v duševní poruše, která by ji činila k těmto právním úkonům neschopnou. V těchto otázkách závěry soudů obou stupňů, že jde o právní úkony platné, vycházejí ze zjištěného skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá, srov. §241a odst. 1 o.s.ř.) a jeho správného právního posouzení. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, respektoval ustálenou soudní judikaturu, podle které soud hodnotí důkaz znaleckým posudkem jako každý jiný důkaz podle §132 o.s.ř., nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů v něm obsažených, hodnocení tohoto důkazu spočívá především v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny a jsou podloženy obsahem nálezu, odborné znalecké závěry pak hodnotí i v souvislosti s ostatními v řízení provedenými důkazy a s tím, co vyšlo v řízení najevo (srov. právní závěry uvedené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.2.2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ČR 9.12.2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.10.2015, sp. zn. 26 Cdo 2704/2015, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.12.2016, sp. zn. 21 Cdo 1182/2016). V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud zrekapituloval obsah a závěry revizního znaleckého posudku Fakultní nemocnice O., který se vyjadřoval ke všem předcházejícím posudkům, vyslovil, že odborné závěry tohoto revizního posudku byly přesvědčivě odůvodněny a stvrzeny při jednání odvolacího soudu. Z toho je zcela zřejmé, že odvolací soud sám nehodnotil „odbornou otázku, k jejímuž zodpovězení neměl odborné znalosti“, nýbrž na základě závěrů odborného znaleckého posouzení učinil závěr o otázce právní – způsobilosti zůstavitelky pořídit dne 20.12.1994 závěť a vydědění.
V rozsudku ze dne 28.2.2012, sp. zn. 21 Cdo 4774/2009, kterým zrušil dřívější rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně v této věci, dovolací soud uvedl, že posouzení toho, zda jsou u žalobkyně dány důvody vydědění, předpokládá, aby žalobkyně své dědické právo (na zkrácený dědický podíl neopomenutelného dědice podle §479 obč. zák.) uplatnila, a to alespoň eventuálně (pro případ, že závěť ze dne 20.12.1994 nebude shledána absolutně neplatnou), a jaké určení by podle povahy daného sporu měla žalobou požadovat. Z toho vyplývá, že posuzování toho, zda jsou u žalobkyně dány důvody pro vydědění, které zůstavitelka označila v listině o vydědění ze dne 20.12.1994, by mělo předcházet dovolání se částečné neplatnosti závěti zůstavitelky ze dne 20.12.1994, kterou byla žalobkyně jako dědička opomenuta.
Ve své rozhodovací praxi dovolací soud již dříve dospěl k závěru, že smyslem a účelem rozhodování soudu ve sporném soudním řízení, které bylo zahájeno na základě odkazu v dědickém řízení podle §175k odst. 2 o.s.ř., je posoudit všechny mezi dědici sporné skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva, přičemž není významné, zda se všechny spory projevily již v řízení o dědictví nebo až v průběhu sporného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.3.2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010). Vycházeje z tohoto názoru dospěl dovolací soud v nyní projednávané věci k závěru, že není žádného důvodu k tomu, aby v tomto sporném soudním řízení o žalobě na určení (popření) dědického práva nebyla vyřešena i otázka tzv. relativní neplatnosti závěti zůstavitelky ze dne 20.12.1994 v rozsahu povinného dědického podílu žalobkyně, a to včetně námitky žalovaných, že právo žalobkyně uplatnit relativní neplatnost závěti bylo promlčeno, když jsou o tom mezi účastníky řízení pochybnosti. Jen tak může být rozhodnutí o žalobě na určení (popření) dědického práva podkladem pro rozhodnutí soudu v řízení o dědictví, bez případného dalšího přerušování řízení o dědictví (jako důsledek dalšího sporu mezi účastníky dědického řízení). Rozhodnutí
o žalobě podané na základě odkazu podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. sice není konečným řešením dědického práva (o tom bude rozhodnuto v řízení o dědictví), je však rozhodnutím
ve věci samé, neboť je jím, byť v omezeném rozsahu, rozhodováno o předmětu, pro který se dědické řízení vede (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.1.2008, sp. zn. 21 Cdo 2361/2007).
Pokud odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku vyslovil, že otázkou případného promlčení práva k uplatnění relativní neplatnosti závěti podle ustanovení §40a obč.zák. se bude zabývat až soud v řízení o dědictví (po skončení řízení o určení, resp. popření dědického práva), takový závěr - jak ze shora uvedeného vyplývá - není správný; jeho důsledkem by bylo nevyřešení sporu o dědické právo a jeho přenesení do řízení o dědictví, popř. i potřeba dalšího odkazu podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. Za těchto okolností je i celkový závěr odvolacího soudu o dědickém právu po zůstavitelce předčasný, a proto nesprávný.
V souladu s ustanovením §242 odst. 3 o.s.ř. (podle něhož, je-li dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) bylo třeba při rozhodování o dovolání přihlédnout k tomu, že odvolací soud rozhodl o dědickém právu „žalovaných (jako právních nástupců M. C.)“, a nikoli o dědickém právu samotného závětního dědice M. C. Vzhledem k tomu, že podle §460 obč. zák. se dědictví nabývá smrtí zůstavitele (tj. v dané věci smrtí A. C.), nemůže hmotněprávní dědický nárok M. C. zaniknout jeho úmrtím v průběhu řízení o žalobě na určení (popření) dědického práva, když dědictví po zůstavitelce za svého života neodmítl. Rozhodnutí o tom, s kým bude v řízení o určení (popření) dědického práva po zůstavitelce A. C. pokračováno (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.5.2014, č.j. 44 C 4/2012-1205), představuje pouze vyřešení procesního nástupnictví a v žádném případě nepředurčuje věcnou legitimaci ve věci samé (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 727). Výrok dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu také dostatečně neodráží to, že poslední návrhy žalobkyně na požadované určení byly in eventum (jednak pro případ, že závěť a listina o vydědění budou soudem posouzeny jako neplatné právní úkony podle §37 odst. 1 a §38 odst. 2 obč. zák., jednak pro případ, že budou tyto úkony posouzeny podle uvedených ustanovení obč. zák. jako platné a důvody vydědění žalobkyně shledány nebudou).
Vzhledem k uvedeným vadám se dovolací soud dále nezabýval námitkami dovolatele ve vztahu k důvodům pro vydědění žalobkyně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2018
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu