ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.4874.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 4874/2017-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Města Kostelec nad Orlicí se sídlem v Kostelci nad Orlicí, Palackého náměstí č. 38, IČO 00274968 , zastoupeného JUDr. Miloslavem Tuzarem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Palackého č. 108, proti žalované J. B. , zastoupené JUDr. Denisem Mitrovičem, advokátem se sídlem v Týništi nad Orlicí, Mírové náměstí č. 274 , o 103.235,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 56 C 65/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. června 2017, č. j. 24 Co 129/2017-197, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 6. 2017, č. j. 24 Co 129/2017-197, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho právní závěr o tom, že „žalovanou chrání ustanovení §19 odst. 3 zákoníku práce, podle něhož neplatnost právního jednání nemůže být zaměstnanci na újmu, nezpůsobil-li neplatnost výlučně sám“) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 891/2010, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3249/2010, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1573/2012, z nichž vyplývá, že neplatnost pracovněprávního jednání (jak vyplývá ze zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance – srov. §1a písm. a) zákoníku práce) nemůže způsobit zaměstnanci újmu (na jeho právech a majetku), jestliže ji nezpůsobil výlučně sám (tedy způsobil-li ji výlučně zaměstnavatel nebo obě smluvní strany společně), zaměstnanec v takovém případě není povinen nahradit škodu, a plnění přijaté od zaměstnavatele na základě neplatného pracovněprávního jednání není bezdůvodným obohacením a může si je ponechat] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil („soud nemohl učinit ani jen pravděpodobný závěr, že dodatek ke kvalifikační dohodě byl sepsán až v době, kdy podepisující osoby již nevykonávaly funkce pro žalobce“), předestírá-li opačné skutkové závěry (že „dodatek k dohodě o zvýšení kvalifikace byl uzavřen až po skončení pracovního poměru žalované u žalobce a po ukončení pracovního poměru B. u žalobce a že k prokázání tohoto tvrzení předložil argumenty a důkazy“), na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „nelze učinit závěr o tom, že předmětný dodatek jakýmkoliv způsobem zavazuje žalobce“)], dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Vzhledem k tomu, že správnost skutkového zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá a že závěr odvolacího soudu, že dodatek ke „kvalifikační dohodě“ datovaný dnem 1. 9. 2014 „by se zřetelem k §102 odst. 2 písm. a/ zák. č. 128/2000 Sb. pro nedostatek předchozího souhlasu rady žalobce k jeho uzavření“ bylo třeba posoudit „se zřetelem k §39 obč. zák. za neplatný pro rozpor se zákonem, s ust. §235 odst. 3 zák. práce“, nebyl dovoláním napaden a tudíž ani nemohl být přezkoumáván (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), nemohl se dovolací soud zabývat ani dovolatelem označenou právní otázkou, „kterého z účastníků řízení stíhá důkazní břemeno ohledně pravosti soukromé listiny“; šlo by totiž o úvahu ryze akademickou, bez dopadu do projednávané věci.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. února 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu