ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5108.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 5108/2017-1545
sp. zn. 21 Cdo 5109/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce P. S. , zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 559/28, proti žalované UNISTAV a.s. se sídlem v Brně, Příkop č. 838/6, IČO 00531766, zastoupené JUDr. Vierou Štichovou, advokátkou se sídlem v Brně, Erbenova č. 370/3, o náhradu škody na zdraví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 143/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. května 2017 č.j. 15 Co 107/2016-1469 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. května 2017 č.j. 15 Co 108/2016-1472, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítají .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.595,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Viery Štichové, advokátky se sídlem v Brně, Erbenova č. 370/3.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9.5.2017 č.j. 15 Co 107/2016-1469 potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4.12.2015 č.j. 34 C 143/99-1405 ve výrocích II., IV. a VI., jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 54.000,- Kč a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení účastníků a státu, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud za situace, kdy o opodstatněnosti základu nároku žalobce na bolestné z titulu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení §187 zák. práce již bylo pravomocně rozhodnuto jeho předešlým mezitímním rozsudkem ze dne 26.4.2012 č.j. 15 Co 248/2011-1142, se – stejně jako soud prvního stupně - zabýval již jen výší tohoto nároku. Ve shodě se soudem prvního stupně vycházel za zjištění, že v letech 1995 až 1999 v souvislosti s výkonem práce garážmistra u žalované došlo u žalobce k nadměrnému zhoršení jeho onemocnění sluchu – percepční nedoslýchavosti spojené s tinnitem a závratěmi a že nárok na bolestné žalobci vznikl v souvislosti s jeho fyzickým zkolabováním v důsledku hluku a vibrací dne 31.3.1999, kdy byl žalobce uznán neschopným práce, měl pocit silného pískotu v uších a bolesti hlavy. Podle znaleckého posudku Fakultní nemocnice K. V. ze dne 14.4.2015 a doplňující výpovědi znalce pověřeného vypracováním tohoto posudku MUDr. Ivana Šejny, CSc., dosáhlo bolestné 200 bodů, jehož výši - s ohledem na dobu, kdy nárok žalobce vznikl - odvolací soud posoudil podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., která v ustanovení §7 odst. 1 určovala výši odškodnění částkou 30,- Kč za 1 bod. Protože podle názoru odvolacího soudu „nelze bolest žalobce charakterizovat jako trýznivou, ale spíš jako dlouhodobého charakteru, pro kterou se žalobce může cítit nekomfortně“, neshledal ani odvolací soud důvody pro mimořádné zvýšení odškodnění podle ustanovení 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. Dovodil proto, že žalobci na bolestném náleží toliko soudem prvního stupně již pravomocně přiznaných 6.000,- Kč.
Současně Krajský soud v Brně k odvolání žalobce usnesením ze dne 9.5.2017 č.j. 15 Co 108/2016-1472 potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4.12.2015 č.j. 34 C 143/99-1411, kterým byla zamítnuta žaloba žalobce na obnovu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žaloba na obnovu řízení, kterou žalobce podal (jak vyplývá z obsahu jeho podání ze dne 26.5.2015) proti pravomocnému usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15.1.2008 č.j. 34 C 143/99-664, kterým nebyla připuštěna změna žaloby (navržená v podání žalobce ze dne 21.8.2006), není přípustná. Uvedl, že ustanovení §228 o.s.ř. připouští žalobu na obnovu řízení pouze do pravomocného rozsudku či pravomocného usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Takovým rozhodnutím však usnesení o nepřipuštění změny žaloby není.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9.5.2017 č.j. 15 Co 107/2016-1469 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9.5.2017 č.j. 15 Co 108/2016-1472 podal žalobce dovolání.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, podle jaké právní úpravy má být postupováno při stanovení bolestného. V daném případě by mělo být podle názoru dovolatele přihlédnuto k tomu, že odvolací soud označil bolest žalobce za dlouhodobou, která má trvalou povahu. Touto bolestí žalobce trpí doposud. Z toho vyplývá, že touto bolestí žalobce trpěl nejen v době účinnosti vyhlášky č. 32/1965 Sb., ale také v době účinnosti pozdějších vyhlášek č. 440/2001 Sb. a č. 276/2015 Sb. Proto by při výpočtu bolestného nemělo být postupováno podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., ale podle pozdější právní úpravy. Tomu podle názoru žalobce nasvědčuje například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2012 sp. zn. 21 Cdo 2442/2011. Dále vytkl soudům, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (reprezentovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10.8.2010 sp. zn. 21 Cdo 149/2009 nebo stanoviskem ze dne 12.1.2011 sp. zn. Cpjn 203/2010) „nebraly v potaz“, že poškození zdraví žalobce je nutné posuzovat komplexně. Soudy se měly zabývat nejen poškozením sluchu žalobce, ale také jeho duševní (psychickou) újmou, která podle jeho názoru „vychází ze stejného základu – tedy z protiprávního jednání žalované“. Odvolací soud však žalobci neumožnil ohledně tvrzeného poškození duševního zdraví navrhnout a následně provést žádné důkazy. Bez toho však doposud nelze stanovit, co vše žalovaná svým protiprávním jednáním žalobci způsobila a kolik mu má zaplatit na náhradě škody. Kromě toho se žalobce domnívá, že odvolací soud byl povinen navýšit základní bodové sazby, vyplývající ze zákoníku práce ve spojení s příslušnou vyhláškou stanovující výši bolestného, tak, aby výsledná částka odškodnění co nejvíce odpovídala okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům, které žalobce utrpěl v důsledku újmy na zdraví způsobené v rámci výkonu zaměstnání u žalované. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu žalobce namítal, že odvolací soud nesprávně vyřešil právní otázku, zda je proti rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby přípustná žaloba na obnovu řízení. Dovolatel se domnívá, že není-li v zákoně uvedeno, že by proti rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby nebyla přípustná žaloba na obnovu řízení, pak „nic nebrání tomu, aby bylo možné proti rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby žalobu na obnovu řízení podat“. Poukazuje-li odvolací soud na to, že by opačný závěr byl proti smyslu zákona, jestliže rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby nelze napadnout ani odvoláním, pak je třeba připomenout, že žaloba na obnovu řízení je přípustná i proti jiným rozhodnutím, proti kterým není odvolání přípustné, a to například proti rozsudkům v bagatelních věcech. Žalobce je „každopádně přesvědčen“, že žalobu na obnovu řízení podal zcela důvodně a opodstatněně, neboť z nových důkazů (znaleckého posudku Fakultní nemocnice K. V. a doplňující výpovědi znalce MUDr. Ivana Šejny, CSc.) vyplynuly nové skutečnosti, které mohou přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí v této věci. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke každému dovolání zvlášť vyjádřila. V napadeném rozsudku se odvolací soud podle jejího názoru neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Při stanovení výše bolestného správně aplikoval vyhlášku č. 32/1965 Sb. a řádně též odůvodnil, proč nenavýšil bolestné podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. V napadeném usnesení odvolací soud podle jejího mínění též v souladu se zákonem vyřešil žalobcem vymezenou právní otázku, která „nečiní žádné výkladové problémy, právní úprava uvedená v ustanovení §228 odst. 1 o.s.ř. je jednoznačná“. Navrhla, aby obě dovolání žalobce byla jako nedůvodná odmítnuta.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) projednal dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu dovolací soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, který bylo vydáno přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku a usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Ustanovení §228 odst. 1 a 2 o.s.ř. podmiňuje přípustnost žaloby na obnovu řízení proti usnesení tím, že jde o usnesení ve věci samé. Rozhodnutím soudu ve věci samé je takové rozhodnutí, jímž je rozhodnuto právě o předmětu, pro něj se řízení vede. Ve sporném řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je za rozhodnutí ve věci samé pokládáno „věcné“ rozhodnutí o nároku uplatněném žalobou (srov. §79 odst. 1 o.s.ř.), o němž bylo příslušné řízení vedeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.8.1997 sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
„Věcí samou“ byl v původním řízení žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody – újmy na zdraví vzniklé žalobci v souvislosti s jeho poškozením sluchu v důsledku práce v hlučném prostředí, sestávající z dílčích nároků – náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti. O nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění a o náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti (a mezitímně též o nároku na náhradu za bolest) bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12.4.2011 č.j. 34 C 143/99-1100, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26.4.2012 č.j. 15 C 248/2011-1142. O výši nároku na náhradu za bolest bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4.12.2015 č.j. 34 C 143/99-1405, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9.5.2017 č.j. 15 Co 107/2016-1469. Rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby je naproti tomu rozhodnutím výlučně procesní povahy. Úvaha soudu, zda změnu žaloby připustí či nikoli, nemá ve sporném řízení povahu rozhodování o právním sporu mezi účastníky, jehož předmětem je nárok uplatněný žalobou, nýbrž jde pouze o posouzení toho, zda výsledky dosavadního řízení mohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu či nikoli (srov. §95 odst. 2 o.s.ř.). Rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby (ve věci náhrady škody na zdraví) tedy neřeší věc samu (důvodnost či nedůvodnost uplatněného nároku), ale pouze jedinou - a to procesní - otázku, zda bude soud pokračovat v řízení o původní nebo o změněné žalobě, neboli zda v rámci již probíhajícího řízení bude určitý, nově navržený nárok projednáván či nikoli. Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15.1.2008 č.j. 34 C 143/99-664, kterým nebyla připuštěna změna žaloby, proto není usnesením ve věci samé, jak to požaduje ustanovení §228 o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky zabývaje se dále dovoláním žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, dospěl k závěru, že rovněž napadený rozsudek je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto dovolání proti němu není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř.
V napadeném rozsudku řešil odvolací soud – mimo jiné – právní otázku, podle jaké právní úpravy je třeba postupovat při stanovení výše bolestného.
Podle ustanovení §7 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění (ve znění účinném od 1.2.1993 do 31.12.2001), činila výše odškodnění za bolest 30,- Kč na jeden bod. Vyhláškou č. 440/2001 Sb., která nabyla účinnosti dnem 1.1.2002, byla výše odškodnění za bolest stanovena (srov. její §7 odst. 2) částkou 120,- Kč za jeden bod. V ustanovení §9 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se stanoví, že „bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené škodou na zdraví, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, se posuzují podle dosavadních právních předpisů“. Z toho jednoznačně vyplývá, že podle „dosavadních předpisů“, tj. podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. (ve znění účinném do 31.12.2001) je třeba provést odškodnění bolesti tehdy, jestliže ke vzniku bolesti došlo do 31.12.2001 (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.11.2000 sp. zn. 21 Cdo 2107/99). Odvolací soud tedy postupoval v souladu s výslovným zněním zákona, jestliže ve shodě se soudem prvního stupně „s ohledem na dobu, kdy nárok žalobce vznikl“ (tj. „v souvislosti s jeho zkolabováním dne 31.3.1999“), posoudil výši bolestného částkou 30,- Kč za jeden bod podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. Uvedený závěr plně koresponduje i s názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2012 sp. zn. 21 Cdo 2442/2011, který na podporu svých úvah zmiňuje žalobce v dovolání. Též zde dovolací soud vyslovil, že z hlediska toho, jakou právní úpravou se řídí určité právo účastníka, je rozhodující výlučně jen to, v jaké době posuzované právo vzniklo.
Namítá-li žalobce, že odvolací soud hodnotil jeho bolesti (související s ušním šelestem) jako dlouhodobé, a že proto mělo být při výpočtu bolestného postupováno podle pozdější právní úpravy, potom opomíjí, že náhrada za bolest představuje jednorázové odškodnění za bolest, kterou poškozený pociťuje při poškození zdraví a při jeho léčení. V daném případě bylo předmětem řízení odškodnění bolesti, kterou žalobce pociťoval „v souvislosti s nadměrným zhoršením jeho sluchu v letech 1995 až 1999“, které vyústilo jeho zkolabováním (v důsledku hluku a vibrací) dne 31.3.1999, než (po příslušné léčbě) odezněla; žalobce byl z tohoto důvodu v pracovní neschopnosti do 30.11.1999. Okolnost, že i poté žalobce dlouhodobě trpí ušním šelestem – tinnitem proměnlivé intenzity, který je součástí jeho sluchové vady (diagnostikované v roce 1976), již z hlediska bodového ohodnocení požadované náhrady za bolest mít význam nemůže [srov. §2 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 32/1965 Sb.], a nemůže mít proto vliv ani na právní režim náhrady.
Odvolací soud řešil dále právní otázku předpokladů přiměřeného zvýšení odškodnění bolesti podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „vyhlášky“).
Vzhledem k tomu, že ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky nečiní rozdíl mezi nárokem na odškodnění bolesti a nárokem na odškodnění ztížení společenského uplatnění, vychází dovolací soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.4.2011 sp. zn. 21 Cdo 1004/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.8.2011 sp. zn. 21 Cdo 1997/2010) i v případě bolestného z názoru obsaženého v bodu I. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.1.2011 sp. zn. Cpjn 203/2010 k výkladu stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2011, pod č. 50. Závěry zde uvedené - vztaženy na odškodnění bolesti – znamenají, že již výše odškodnění určená na základě celkového (základního) bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje sama o sobě náhradu za tělesné a duševní strádání způsobené škodou na zdraví, jejím léčením nebo odstraňováním jejích následků. Postup podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, který přísluší pouze soudu, pak přichází v úvahu jen v případech, kdy základní bodové ohodnocení stanovené v lékařském posudku dostatečně nevyjadřuje tělesné a duševní strádání způsobené poškozenému újmou na zdraví a představuje ve srovnání s jinými obdobnými případy, i s případným přihlédnutím k osobnosti poškozeného, zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele. Dovodil-li odvolací soud, že „důvodem pro zvýšení bolestného ve smyslu §7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb.“ není situace, kdy „bolest žalobce nelze charakterizovat jako trýznivou, ale spíše jako dlouhodobého charakteru, pro kterou se žalobce může cítit nekomfortně“, jde o závěr, který je s výše uvedenými závěry ustálené soudní praxe konformní.
Jestliže dovolatel vytýká soudům, že se měly v této souvislosti zabývat nejen poškozením sluchu žalobce, ale také jeho duševní (psychickou újmou), která podle jeho názoru „vychází ze stejného základu – tedy z protiprávního jednání žalované“, potom přehlíží, že požadavek na odškodnění „neurotické smíšené úzkostně depresívní poruchy, neurčené poruchy osobnosti a chování u dospělých (diagnóza F69)“ žalobce vznesl až po téměř 7 letech od podání žaloby (v podání ze dne 21.8.2006) a soud prvního stupně pravomocným usnesením ze dne 15.1.2008 č.j. 34 C 143/99-664 tuto změnu žaloby nepřipustil. Snaha žalobce cestou mimořádného opravného prostředku (žalobou na obnovu řízení) dosáhnout změny tohoto usnesení nebyla – jak výše uvedeno - úspěšná.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu a rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. března 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu