ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5165.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 5165/2017-726
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce F. V. , advokáta se sídlem v Praze 5 , Husníkova č. 2080/8, zastoupeného JUDr. Kateřinou Součkovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Šafaříkova č. 161, proti žalované D. F. (dříve N.), zastoupené Mgr. Janem Junkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova č. 1043/11, o neúčinnost kupních smluv, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 122/2007 a 9 C 123/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. června 2017 č. j. 5 Co 2028/2016-696, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobami podanými u Okresního soudu v Českém Krumlově dne 19. 4. 2007 se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že jsou vůči němu právně neúčinné „kupní smlouva ze dne 28. dubna 2004 registrovaná u Katastrálního úřadu v Č. K. pod sp. zn. V-1173/2004, kterou I. N. prodala nemovitosti uvedené v této kupní smlouvě nacházející se v kat. území F., obec P. V., okres Č. K., vše vedeno na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu v Č. K. žalované“ a „kupní smlouva ze dne 28. dubna 2004 registrovaná u Katastrálního úřadu v Č. K. pod sp. zn. V-1172/2004, kterou manželé J. a I. N. prodali nemovitosti uvedené v této kupní smlouvě nacházející se v kat. území F., obec P. V., okres Č. K., vše vedeno na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu v Č. K. žalované“. Žaloby zdůvodnil zejména tím, že s matkou žalované I. N. uzavřel smlouvu o právní pomoci č. 5/2004 ze dne 9. 2. 2004, na jejímž základě jí poskytl právní pomoc spočívající v zastoupení při jednání před Okresním soudem Praha – západ ve věci sp. zn. 5 C 308/2002, a smlouvu o právní pomoci č. 6/2004 ze dne 8. 3. 2004, na jejímž základě jí poskytl právní pomoc spočívající v zastoupení při jednání před Okresním soudem Praha – západ ve věci sp. zn. 5 C 1482/2003, že na základě těchto smluv poskytl právní pomoc i otci žalované J. N. a že rodiče žalované žalobci nezaplatili za „právní zastoupení“ žádnou odměnu ani zálohu, a to ani poté, co prodali dům v R. u P., přestože během „právního zastoupení“ neustále utvrzovali žalobce, že odměnu uhradí. Žalobce se dozvěděl, že rodiče žalované v době zastoupení bez vědomí žalobce dne 28. 4. 2004 „v úmyslu vyhnout se případnému hrazení svých pohledávek“ odporovanými kupními smlouvami převedli uvedené nemovitosti na žalovanou, a domnívá se, že se jednalo o fiktivní převod, neboť žalovaná v době koupě „nedisponovala finanční částkou rovnající se kupní ceně“, rodiče žalované po získání kupní ceny neuhradili žalobci „ničeho na záloze za právní zastoupení“ s tvrzením, že nemají žádné peníze a že zálohu uhradí až z prodeje domu v R. u P., po prodeji tohoto domu nic neuhradili ani z těchto získaných finančních prostředků a zbylé peníze po uhrazení svých dluhů věnovali dceři na zařízení provozovny v P. Žalobce má za to, že kupní smlouva, kterou I. N. převedla na žalovanou pozemky v k. ú. F., a kupní smlouva, kterou manželé J. N. a I. N. převedli na žalovanou dům v k. ú. F., zkracují uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce vůči manželům J. a I. N., kteří nemají jiný majetek, z něhož by bylo možné ji uspokojit, že byly uzavřeny mezi dlužníky a osobou jim blízkou v posledních třech letech a že nepřichází v úvahu, že by žalovaná, která bydlí s rodiči v jednom domě (bytě), nemohla poznat jejich úmysl zkrátit věřitele.
Okresní soud v Českém Krumlově – poté, co usnesením ze dne 8. 8. 2007 č. j. 9 C 122/2007-19 rozhodl o spojení obou věcí ke společnému řízení – rozsudkem ze dne 14. 10. 2010 č. j. 9 C 122/2007- 113 žalobám vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 17 696,50 Kč. Vycházel ze zjištění, že žalobce uzavřel s rodiči žalované I. N. a J. N. smlouvy o „právním zastupování“, na jejichž základě mu vznikl nárok na odměnu, která nebyla dlužníky zaplacena, že platebním rozkazem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 8. 2006 č. j. 30 Ro 464/2006-6 bylo J. N. uloženo zaplatit žalobci 250 240 Kč s úroky z prodlení a náklady řízení a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 3. 2009 č. j. 7 C 306/2007-30 byla I. N. uložena povinnost zaplatit žalobci 214 550 Kč s úroky z prodlení a náklady řízení, že dne 28. 4. 2004 I. N. jako prodávající a žalovaná jako kupující uzavřely kupní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti – pozemky o výměře 3 131 m 2 a o výměře 515 m 2 v k. ú. F., s právními účinky vkladu ke dni 28. 4. 2004, že kupní smlouvou uzavřenou mezi J. N. a I. N. jako prodávajícími a žalovanou jako kupující byl na žalovanou převeden dům na stav. parc. v k. ú. F., s právními účinky vkladu ke dni 28. 4. 2004, že kupní cena nebyla použita na zaplacení dluhu vůči žalobci a že žalované byla známa finanční situace dlužníků, a to včetně dluhů. Dospěl k závěru, že kupní smlouvy uzavřené mezi dlužníky a žalovanou jsou právními úkony, které zkracují uspokojení žalobcovy vymahatelné pohledávky, že tyto právní úkony byly učiněny v posledních třech letech mezi dlužníky a osobou jim blízkou (žalovanou), že s ohledem na to, že jde o právní úkon mezi dlužníky a žalovanou jako osobou jim blízkou, se úmysl dlužníka zkrátit věřitele i vědomost blízké osoby o existenci tohoto úmyslu dlužníka předpokládá a že žalovaná neprokázala, že úmysl dlužníka krátit věřitele nemohla v době učinění odporovaného právního úkonu i při vyvinutí náležité pečlivosti rozpoznat.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 13. 1. 2012 č. j. 5 Co 1334/2011-173 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shledal, že nebyly zjištěny všechny podmínky pro vyslovení neúčinnosti obou kupních smluv, neboť soud prvního stupně se nezabýval „časovými souvislostmi“, které uvádí žalovaná, ač z obsahu spisu vyplývaly, případně vyplývat měly, protože se jedná o skutečnosti, které musí být vzaty v úvahu a které jsou rozhodné nejen při posuzování, zda žalovaná mohla rozpoznat úmysl svých rodičů krátit věřitele, ale především pro závěr, zda kupní smlouvy jsou vůbec právními úkony, které zkracují možnost uspokojení věřitele, a vytknul soudu prvního stupně, že nebylo zjištěno nejen to, jaká byla obvyklá cena nemovitostí ke dni, k němuž nastaly účinky vkladu vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí, ale nebylo objasněno ani to, zda, kdy a komu byla zaplacena dohodnutá kupní cena a jak vysoká byla pohledávka ze smlouvy o úvěru zajištěná zástavním právem na předmětných nemovitostech. Zdůraznil, že měla-li být uspokojena úvěrová pohledávka ze zástavy, je k výši této pohledávky třeba přihlédnout také při posuzování toho, zda dlužníkům byla za jejich nemovitost poskytnuta „jinak (kromě kupní ceny) přiměřená (rovnocenná) náhrada“. Uložil soudu prvního stupně, aby se dříve, než bude posuzovat otázku vědomosti osoby blízké o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, zabýval otázkou, zda je vůbec možno považovat předmětné kupní smlouvy za právní úkony zkracující možnost uspokojení věřitele ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku, a teprve v kladném případě posuzoval, zda je splněna i podmínka vědomosti osoby blízké o tomto úmyslu, jejíž splnění sice zákon předpokládá, avšak osoba blízká ji může vyvrátit, a aby neopomenul, že žalovaná ve své obraně uvádí, že dlužníkům zůstal nemovitý majetek, protože na ni nepřevedli veškeré nemovitosti.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 22. 8. 2013 č. j. 9 C 122/2007-384 žalobám znovu vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 27 568,50 Kč a České republice – Okresnímu soudu v Českém Krumlově 2 577 Kč. Při zjišťování obvyklé ceny nemovitostí převedených na žalovanou odporovanými kupními smlouvami vycházel ze znaleckého posudku č. 574/80/2013 ze dne 24. 4. 2013, vypracovaného znalcem Ing. Miroslavem Lukešem, který stanovil obvyklou cenu nemovitostí ke dni 28. 4. 2004 ve výši 760 000 Kč; zároveň uvedl, že znaleckým posudkem znalce Jana Jakeše č. 5149-69/05 ze dne 4. 4. 2005 byla cena pozemků v k. ú. F. stanovena ve výši 28 160 Kč a že znaleckým posudkem znalce Jana Jakeše č. 5193-113/05 ze dne 25. 5. 2005 byla cena rodinného domu na stavební parcele v k. ú. F. stanovena „podle příslušných vyhlášek“ na 489 890 Kč. Dospěl k závěru, že odporovanými právními úkony došlo ke zkrácení uspokojení pohledávky věřitele, neboť došlo ke zmenšení majetku dlužníků a dlužníci neměli takový majetek, který by sám o sobě postačoval k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil (takovým majetkem sice byly nemovitosti v R. u P., ale na těch vázlo zástavní právo „pro dluh vůči J. P. a existovaly i další dluhy vůči M. M. a LEASING – STAR spol. s r. o.“), a že žalovaná mohla úmysl dlužníků zkrátit věřitele při náležité pečlivosti poznat. Uzavřel, že „dlužníci ani za převedené věci neobdrželi jejich obvyklou cenu“, neboť ta podle v řízení vypracovaného znaleckého posudku činila 760 000 Kč „oproti sjednané a zaplacené ceně 600 000 Kč“, a nebyla jim ani jinak poskytnuta přiměřená náhrada.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. 7. 2014 č. j. 5 Co 665/2014-494 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (ve výrocích o věci samé ve „znění“, že vůči žalobci jsou právně neúčinné „kupní smlouva ze dne 28. 4. 2004, kterou I. N. prodala žalované nemovité věci – parcelu a parcelu, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro J. k., Katastrální pracoviště Č. K. na LV pro obec P. V., katastrální území F. a dle níž byl vklad práva vlastnického vložen do katastru nemovitostí pod číslem V-1173/2004“, a „kupní smlouva ze dne 28. 4. 2004, kterou J. a I. N. prodali žalované nemovitou věc – dům na stavební parcele zapsaný v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro J. k., Katastrální pracoviště Č. K. na LV pro obec P. V., katastrální území F. a dle níž byl vklad práva vlastnického vložen do katastru nemovitostí pod číslem V-1072/2004“) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 040 Kč. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Uvedl, že žaloba by nemohla být úspěšná, jestliže by v řízení bylo prokázáno, že dlužníkům žalobce se za převedené nemovitosti dostala adekvátní náhrada, která se stala součástí jejich majetku a z níž by žalobce mohl své pohledávky uspokojit, avšak v dané věci žalovaná zaplatila svým rodičům částku 600 000 Kč, přičemž obvyklá cena nemovitostí zjištěná znaleckým posudkem znalce Ing. Miroslava Lukeše č. 574/80/2013 činila ke dni 28. 4. 2004 částku 760 000 Kč. Neshledal důvodnou námitku žalované, že stavba po roce 2004 prošla rekonstrukcí, která jejich cenu zvýšila, neboť z uvedeného znaleckého posudku vyplývá, že znalec byl o těchto rekonstrukcích informován a že je při stanovení obvyklé ceny zohlednil, neboť do této ceny nezahrnul podlahovou plochu nově vybudovaných prostor. Zdůraznil, že rozhodným datem, k němuž soud musí posuzovat všechny rozhodné skutečnosti, je datum uzavření kupních smluv, tj. 28. 4. 2004, a k tvrzení žalované, že její rodiče kromě předmětných nemovitostí vlastnili ještě rodinný dům v R. u P., z něhož se žalobce mohl uspokojit, případně že obdrželi při jeho prodeji finanční hotovost, uvedl, že kupní smlouva na dům v R. u P. byla uzavřena dne 17. 5. 2005, tedy po rozhodném datu, že tak pro posouzení této věci není podstatné, zda byly rodičům žalované vyplaceny peníze za prodej domu, neboť k datu 28. 4. 2004 sice existovaly nemovité věci ve vlastnictví dlužníků, ale ty byly zatíženy zástavním právem pro pohledávku 4 890 000 Kč s příslušenstvím, že dohoda o prominutí části dluhu uzavřená mezi rodiči žalované a jejich věřitelem J. P. byla rovněž uzavřena po rozhodném datu (dne 10. 6. 2004) a že vzhledem k výši zajištěné pohledávky reálně hrozilo, že pohledávka převýší cenu nemovitých věcí a „žalobce by se ani z nich nemohl uspokojit“. Dodal, že pro úspěšnou obranu proti odpůrčí žalobě nestačí prokázat pouze to, že dlužníci měli jiný majetek, ale též to, že žalobce měl reálnou možnost se z tohoto majetku uspokojit.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 10. 11. 2015 č. j. 21 Cdo 4543/2014-551 zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že v projednávané věci – vzhledem k tomu, že podle ustálené judikatury soudů nejde o zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku (účinného do 31. 12. 2013), obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada – závisí rozhodnutí mimo jiné na posouzení otázky, jaká byla obvyklá cena nemovitostí převedených na žalovanou uvedenými kupními smlouvami v době jejich uzavření (v době, kdy nastaly právní účinky vkladu práva podle těchto smluv), a že soudy při jejím řešení vycházely správně z posudku znalce, protože pro odpověď na tuto otázku je třeba odborných znalostí. Vytknul však soudům, že při zjišťování obvyklé ceny předmětných nemovitostí vycházely jen ze znaleckého posudku soudem prvního stupně ustanoveného znalce Ing. Miroslava Lukeše, který obvyklou cenu nemovitostí stanovil ve výši 760 000 Kč, aniž by uvedly, z jakých důvodů nepřihlížejí k závěrům znaleckých posudků znalce Jana Jakeše č. 5149-69/05 ze dne 4. 4. 2005 a č. 5193-113/05 ze dne 25. 5. 2005 předložených v řízení u soudu prvního stupně žalovanou (prostřednictvím její matky I. N.), v nichž byla obvyklá cena nemovitostí určena celkovou částkou 518 050 Kč, a aniž by oba znalce k jejich rozdílným závěrům vyslechly. Odvolací soud měl též vzít v úvahu, že uvedené znalecké posudky – nehledě k rozporům v jejich závěrech – měly pro rozhodnutí ve věci zásadní (určující) význam a že jejich předmětem nebylo posouzení jen zcela jednoduchých skutečností; nešlo proto o odůvodněný případ, v němž by se soud mohl ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 věty čtvrté občanského soudního řádu místo výslechu znalců spokojit s jejich písemnými posudky.
Okresní soud v Českém Krumlově poté rozsudkem ze dne 14. 7. 2016 č. j. 9 C 122/2007-659 opraveným usnesením ze dne 29. 9. 2016 č. j. 9 C 122/2007-683 rozhodl, že „kupní smlouva ze dne 28. 4. 2004, kterou I. N. prodala žalované nemovité věci, parcelu a parcelu, vše zapsané v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro J. k., Katastrální pracoviště Č. K. na LV pro obec P. V., k. ú. F., a podle níž byl vklad práva vlastnického vložen do katastru nemovitostí pod číslem V-1173/2004, je vůči žalobci právně neúčinná“ a že „kupní smlouva ze dne 28. 4. 2004, kterou J. a I. N. prodali žalované nemovitou věc, dům na stavební parcele číslo stavební, zapsaných v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro J. k., Katastrální pracoviště Č. K. na LV 3 pro obec P. V., k. ú. F. a podle níž byl vklad práva vlastnického vložen do katastru nemovitostí pod číslem V-1172/2004, je vůči žalobci právně neúčinná“, a uložil žalované povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 52 546,50 Kč k rukám advokátky JUDr. Kateřiny Součkové a České republice „na účet Okresního soudu v Českém Krumlově“ 2 577 Kč. Z výpovědi svědkyně I. N. vzal soud prvního stupně za prokázané mimo jiné i to, že mezi žalovanou a jejími rodiči byly uzavřeny celkem tři kupní smlouvy a že kromě předmětných kupních smluv I. N. uzavřela se žalovanou ještě kupní smlouvu na pozemek o výměře 9 673 m 2 v k. ú. F. za kupní cenu 500 000 Kč, která také byla uhrazena v hotovosti. Poté, co doplnil dokazování o výslech znalce Ing. Jana Jakeše, dovodil, že znalecký posudek č. 5193113/05 byl Ing. Janem Jakešem vypracován ke stanovení ceny administrativní pro určení daně z převodu nemovitostí a že nešlo o stanovení ceny obvyklé, ale ceny vyhláškové. Ze znaleckého posudku Ing. Miroslava Lukeše č. 574/80/2013 ze dne 24. 4. 2013, který na rozdíl od znalce Ing. Jana Jakeše stanovil cenu obvyklou, vzal za prokázáno, že obvyklá cena předmětných nemovitostí ke dni 28. 4. 2004 činila 760 000 Kč, a že se tedy dlužníkům za prodané nemovitosti nedostalo ekvivalentní hodnoty, neboť za ně obdrželi kupní cenu 600 000 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právní úkony, kterými dlužníci převedli svou věc (prodali nemovitosti), zkracují uspokojení pohledávky věřitele, neboť došlo ke zmenšení majetku dlužníků a dlužníci neměli takový majetek, který by sám o sobě postačoval k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. Takovým majetkem sice byly nemovitosti v R. u P., avšak tento majetek byl zajištěn zástavním právem „pro dluh vůči J. P.“ a existovaly i další dluhy vůči M. M. a LEASING – STAR, spol. s r. o. Soud prvního stupně uvedl, že k uspokojení věřitelovy pohledávky nemůže sloužit dlužníkův majetek, i když změnil podobu svých aktiv, jako kdyby k těmto právním úkonům nedošlo, neboť prostředky získané odporovatelným úkonem dlužníci použili na úhradu jiných dluhů, a že na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že žalovaná dlužnici I. N. zaplatila kupní cenu za pozemek prodaný kupní smlouvou ze dne 14. 4. 2004, neboť „na tuto kupní smlouvu, stejně jako na odporovatelné právní úkony, které jsou předmětem tohoto řízení, totiž platí, že v situaci, kdy by dlužník sice obdržel finanční hotovost při prodeji nemovitých věcí, avšak naložil by s ní způsobem, který by znemožnil věřiteli získat o této hotovosti povědomí a uspokojit se tak z ní, nebylo by možno dospět k závěru, že dlužník má navzdory odporovanému úkonu a případným dluhům majetek, který postačuje, aby se z něj věřitel uspokojil“. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná úmysl dlužníků zkrátit věřitele při náležité pečlivosti mohla poznat, a že jsou tak splněny podmínky §42a občanského zákoníku.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 6. 2017 č. j. 5 Co 2028/2016-696 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (ve výrocích o věci samé „v tomto správném znění: Kupní smlouva ze dne 28. 4. 2004, kterou I. N. prodala žalované nemovité věci, parcelu a parcelu, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro J. k., Katastrální pracoviště Č. K. na LV pro obec P. V., katastrální území F., a podle níž byl vklad práva vlastnického vložen do katastru nemovitostí pod č. V-1173/2004, je vůči žalobci právně neúčinná. Kupní smlouva ze dne 28. 4. 2004, kterou J. N. a I. N. prodali žalované nemovitou věc, dům na stavební parcele, zapsaný v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro J. k., Katastrální pracoviště Č. K. na LV pro obec P. V., katastrální území F., a podle níž byl vklad práva vlastnického vložen do katastru nemovitostí pod č. V-1172/2004, je vůči žalobci právně neúčinná.“) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 399 Kč k rukám advokátky JUDr. Kateřiny Součkové. Uvedl, že rozhodným datem, k němuž musí posuzovat všechny rozhodné skutečnosti, je datum uzavření kupních smluv, tj. 28. 4. 2004, a dovodil, že není rozhodné, že ke dni 28. 4. 2004 neměl žalobce vůči svým tehdejším klientům J. a I. N. pravomocně přiznané a vymahatelné pohledávky, že rozhodující je skutečnost, že tyto pohledávky má ke dni rozhodování soudu „o této žalobě“, a že ani námitka, jíž žalovaná zpochybňuje, že pohledávky žalobce existovaly i k datu 28. 4. 2004, nemůže obstát, neboť v době převodu předmětných nemovitostí měli dlužníci žalobce s ním uzavřenu smlouvu o právním zastoupení, věděli, že budou muset za toto zastoupení zaplatit, a jak vyplývá z faktur vystavených žalobcem rodičům žalované, část úkonů právní služby byla k datu 28. 4. 2004 vykonána, což podle názoru odvolacího soudu stačí k závěru, že pohledávky žalobce alespoň částečně existovaly ke dni uzavření kupních smluv. Protože žalovaná o finančních potížích svých rodičů byla informována a uvádí, že právě tyto finanční potíže jejích rodičů byly příčinou „tohoto převodu“, není podle názoru odvolacího soudu splněna podmínka, že dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat, nezbytná pro úspěšnou obranu žalované. K námitce žalované, že její rodiče vlastnili ještě dům v R. u P., a měli tak jiný majetek, z něhož se žalobce mohl uspokojit, odvolací soud uvedl, že k datu 28. 4. 2004 sice existovaly nemovité věci ve vlastnictví dlužníků, ale ty byly zatíženy zástavním právem pro pohledávku 4 890 000 Kč s 12% úrokem z prodlení od 31. 5. 1999 do zaplacení a pro náklady řízení ve výši 300 600 Kč, a že dohoda o prominutí části dluhu uzavřená mezi rodiči žalované a jejich věřitelem J. P. byla uzavřena opět po rozhodném datu až dne 10. 6. 2004, přičemž vzhledem k výši pohledávky zástavním právem na těchto nemovitých věcech zajištěné reálně hrozilo, že pohledávka převýší cenu nemovitých věcí a žalobce by se ani z nich nemohl uspokojit. Odvolací soud uzavřel, že „v situaci, kdy žalovaná dle svého tvrzení a dle svědectví I. N. vyplatila částku 600 000 Kč svým rodičům v hotovosti, tak v situaci, kdy rodiče žalované necítili povinnost žalobci jeho pohledávky uhradit, by pro žalobce bylo prakticky nemožné se z takto zaplacené kupní ceny (jakkoliv navíc neodpovídá obvyklé kupní ceně) uspokojit“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že soudy pochybily, když opomenuly ve svém hodnocení důkazů třetí kupní smlouvu uzavřenou dne 14. 4. 2004 (s právními účinky vkladu ke dni 19. 4. 2004), na jejímž základě žalovaná uhradila dlužnici I. N. kupní cenu ve výši 500 000 Kč v hotovosti, že ze souhrnu všech prodaných nemovitostí, tj. z částky 1 100 000 Kč, se mohl žalobce plně uspokojit, a že tedy žaloba nemohla být úspěšná. Uvádí, že třetí smlouvou se znalec vůbec nezabýval a nemovitosti převáděné v této smlouvě nezkoumal, avšak že převod nemovitostí je nutno hodnotit jako jeden celek, kdy za všechny tři smlouvy žalovaná uhradila částku ve výši 1 100 000 Kč, a že tedy ke zmenšení majetku dlužníků nedošlo. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4806/2014 a v něm uvedený právní názor, že „obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, nejde o zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku ani tehdy, jestliže dlužník cenu (náhradu) za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty použil k jinému účelu než k uspokojení pohledávky věřitele“. Žalovaná uvedla, že právní úkony, které žalobce dlužníkům vyfakturoval, nebyly v době uskutečnění odporovatelných právních úkonů ani vyfakturovány, ba co víc, nebyly ani provedeny, a že je „zcela v rozporu s logikou“, aby o neexistujících úkonech mohla mít povědomí. Postup soudů, které dospěly k závěru, že žalovaná nepřeložila žádné důkazy v tom směru, že ani při vyvinutí náležité pečlivosti nemohla rozpoznat úmysl dlužníků zkrátit věřitele, a které proto uzavřely, že žalovaná úmysl dlužníka zkrátit věřitele mohla při náležité pečlivosti poznat, je podle názoru žalované v rozporu s tzv. negativní důkazní teorií, podle které nelze dokazovat neexistující skutečnosti. Žalovaná je přesvědčena, že žádný dluh ve prospěch žalobce neexistoval a že právní úkony žalobce nebyly v době uskutečnění odporovatelných právních úkonů provedeny, avšak soudy se těmito tvrzeními vůbec nezabývaly a nepožadovaly po žalobci dodat vyfakturování svých právních služeb. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl, nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, neboť nejsou splněny „podmínky“ pro podání dovolání podle §237 o. s. ř., jak konstatuje žalovaná. Má za to, že soudy ve svých rozhodnutích vycházely z ustálené judikatury vyšších soudů uvedené v napadeném rozsudku.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 a dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce uzavřel dne 9. 2. a 8. 3. 2004 s rodiči žalované I. N. a J. N. smlouvy o právním zastupování, na jejichž základě mu vznikl nárok na odměnu za právní zastupování, že tato odměna nebyla dlužníky zaplacena, že byla vydána soudní rozhodnutí, na jejichž základě byla dlužníkům soudem uložena povinnost zaplatit žalobci 250 240 Kč s úroky z prodlení a náklady řízení a 214 550 Kč s úroky z prodlení a náklady řízení, že dlužníci tyto pohledávky odmítají zaplatit, že dlužnice I. N. jako prodávající uzavřela se žalovanou jako kupující dne 14. 4. 2004 kupní smlouvu s právními účinky vkladu ke dni 19. 4. 2004, kterou žalované prodala pozemek o výměře 9 673 m 2 v obci P. V., okres Č. K., zapsaný v Katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro J. K., Katastrální pracoviště Č. K. na LV pro k. ú. F. za kupní cenu 500 000 Kč, že dne 28. 4. 2004 byla uzavřena kupní smlouva, kterou I. N. s právními účinky vkladu ke dni 28. 4. 2004 prodala žalované pozemek o výměře 3 131 m 2 a pozemek o výměře 515 m 2 , vše v obci P. V., okres Č. K., zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro J. k., Katastrální pracoviště Č. K. na LV pro k. ú. F., že kupní cena byla sjednána na 100 000 Kč, že dne 28. 4. 2004 byla uzavřena kupní smlouva, kterou manželé J. a I. N. prodali žalované s právními účinky vkladu ke dni 28. 4. 2004 dům o zastavěné ploše 54 m 2 na stav. parc. v k. ú. F., obec P. V., okres Č. K., zapsaný v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro J. k., Katastrální pracoviště Č. K. na LV, že kupní cena byla sjednána na 500 000 Kč, že obvyklá cena nemovitostí, které dlužníci na žalovanou převedli odporovanými kupními smlouvami (pozemku, pozemku a domu na stav. parc., vše v k. ú. F., obec P. V.), ke dni 28. 4. 2004 činila 760 000 Kč, že žalovaná za ně dlužníkům zaplatila 600 000 Kč, že žalované byla známa finanční situace dlužníků, a to včetně jejich dluhů, že dlužníci vlastnili též nemovitosti v R. u P., které však byly zatíženy zástavním právem, že tyto nemovitosti byly dlužníky prodány kupní smlouvou ze dne 17. 5. 2005 za kupní cenu 7 700 000 Kč, která byla použita na úhradu dluhu vůči věřiteli dlužníků J. P., který poskytl dlužníkům půjčku ve výši 4 890 000 Kč, že v době uzavření kupních smluv měli dlužníci dluh vůči věřiteli M. M. ve výši 250 000 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 1. 11. 2001, který mu byl přiznán rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 4. 2004, dluh vůči J. P., kterému byli na základě rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 24 11. 2003 povinni zaplatit 4 890 000 Kč s 12% úrokem z prodlení od 31. 5. 1999 do zaplacení a „náklady řízení“ 360 000 Kč, a dluh ze smlouvy o úvěru vůči LEASING STAR, spol. s r. o., který ke dni právních účinků vkladu odporovaných smluv činil 706 901,83 Kč.
Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení pohledávky věřitele. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že odporované kupní smlouvy byly uzavřeny dne 28. 4. 2004 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb. a zákona č. 88/2003 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 4. 2004 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel – místo určení neúčinnosti právního úkonu – domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Aktivně věcně legitimován k odpůrčí žalobě je – jak uvádí ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. – věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku. Z hlediska ustanovení §42a obč. zák. není rozhodné, zda jde o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí; významné je, že vznikl závazkový právní vztah, z něhož má pohledávka v budoucnu vzniknout. Ten, kdo nemá za dlužníkem pohledávku, nemůže být jeho věřitelem a je také pojmově vyloučeno, aby dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit „svého věřitele“ (tj. zkrátit uspokojení věřitelovy pohledávky). Aktivně věcně legitimován k odpůrčí žalobě je proto jen ten, kdo má za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon, a to i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku, která má na základě vzniklého závazkového právního vztahu vzniknout až v budoucnu. Pohledávka za dlužníkem přitom nemusí být v této době ještě vymahatelná [vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci)]; z hlediska věcné legitimace k odpůrčí žalobě postačuje, aby pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o podané odpůrčí žalobě (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná – jak plyne z ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. – tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Odporovatelným je – jak dále vyplývá z ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. – takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013 sp. zn. 21 Cdo 808/2012, který byl uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013).
Dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv – nebýt těchto úkonů – by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008 sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009). V případě, že dlužníkův právní úkon neměl za následek zmenšení jeho majetku, neboť za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty obdržel jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, rovněž nemůže dojít ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky; i když má dluhy, nenastalo v důsledku tzv. ekvivalentního právního úkonu zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek – i když změnil podobu svých aktiv – ve stejné hodnotě (ceně), jako kdyby k těmto právním úkonům nedošlo. Obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, nejde o zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. ani tehdy, jestliže dlužník cenu (náhradu) za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty použil k jinému účelu než k uspokojení pohledávky věřitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4806/2014, uveřejněný pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016).
Pro závěr, zda dlužníkův právní úkon zkracuje uspokojení pohledávky věřitele (§42a obč. zák.), je rozhodný stav, jaký tu byl v době, kdy dlužník právní úkon učinil; je-li předmětem dlužníkova právního úkonu nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2975/2011, který byl uveřejněn pod č. 25 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013). K tomuto dni je proto třeba posuzovat též výši pohledávky věřitele a hodnotu případného jiného majetku dlužníka, z něhož by mohla být pohledávka věřitele uspokojena.
Odvolací soud v projednávané věci uzavřel, že „v době převodu předmětných nemovitých věcí měli dlužníci žalobce s ním uzavřenu smlouvu o právním zastoupení, věděli, že budou muset za toto zastoupení zaplatit a jak vyplývá z faktur vystavených žalobcem rodičům žalované, část úkonů právní služby byla k datu 28. 4. 2004 vykonána“, že to „stačí k závěru, že pohledávky žalobce alespoň částečně existovaly ke dni uzavření kupních smluv“ a že „si lze těžko představit situaci, kdy by si klient sjednal s advokátem právní zastoupení ve složité a časově náročné věci ohledně značných majetkových hodnot a nebyl by si přitom vědom skutečnosti, že za tuto práci advokáta bude muset zaplatit“. Odvolací soud se však dostatečně nezabýval povahou pohledávek vzniklých na základě smluv o právním zastoupení, ani tím, zda a v jaké výši pohledávky žalobce existovaly v době, kdy byly odporované právní úkony učiněny. Ačkoliv – jak bylo uvedeno výše – z hlediska ustanovení §42a obč. zák. není rozhodné, zda jde o pohledávku splatnou, nesplatnou, popřípadě budoucí, je v případě, jedná-li se o budoucí pohledávku, významné, zda vznikl závazkový právní vztah, z něhož má pohledávka v budoucnu vzniknout. Tím, jakou povahu měla smlouva o právním zastoupení a zda pohledávky žalobce v době, kdy byly odporované právní úkony učiněny, skutečně existovaly alespoň jako pohledávky budoucí (tedy zda samotná „smlouva o právním zastoupení“ obsahovala závazek zřídit určitou pohledávku v budoucnu), popřípadě v jaké výši tyto pohledávky existovaly ke dni, kdy byly odporované právní úkony učiněny, se však odvolací soud řádně nezabýval.
Z ustálené judikatury dovolacího soudu – jak bylo uvedeno výše – vyplývá, že ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil.
Protože odvolací soud se při posuzování otázky, zda odporovanými kupními smlouvami došlo (mohlo dojít) ke zkrácení uspokojení pohledávky věřitele, náležitě nezabýval tím, jakou povahu měly pohledávky žalobce vzniklé na základě smluv o právní pomoci uzavřených s rodiči žalované a v jaké výši tyto pohledávky žalobce existovaly ke dni 28. 4. 2004, kdy byl právní úkon učiněn a k němuž nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, a protože při posuzování otázky, zda dlužníci v době uzavření odporovaných kupních smluv vlastnili další majetek, který by vzhledem ke své hodnotě navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším jejich dluhům postačoval k uspokojení pohledávky žalobce, nepřihlížel k tomu, že podle zjištění soudů dlužnice I. N. jako prodávající uzavřela se žalovanou jako kupující dne 14. 4. 2004 kupní smlouvu s právními účinky vkladu ke dni 19. 4. 2004, kterou žalované prodala pozemek o výměře 9 673 m 2 v obci P. V., okres Č. K., zapsaný v Katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro J. K., Katastrální pracoviště Č. K. na LV pro k. ú. F., za kupní cenu 500 000 Kč, a nezabýval se tím, zda by případný další majetek dlužníků (včetně té částky, která ke dni 28. 4. 2004 I. N. případně zbývala z uvedené kupní ceny ve výši 500 000 Kč) společně s částkou ve výši 600 000 Kč, kterou podle zjištění soudů žalovaná zaplatila dlužníkům za předmětné nemovitosti (a k níž je třeba také přihlédnout, neboť ve výši odpovídající této částce majetek dlužníků pouze změnil podobu svých aktiv), navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším jejich dluhům, vzhledem ke své hodnotě postačoval k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil, nemůže být jeho závěr, že předmětné kupní smlouvy jsou vůči žalobci právně neúčinné – pro svou předčasnost – správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Českých Budějovicích) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu