ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5183.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 5183/2017-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně České pojišťovny, a. s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956 , proti žalované P. B. M. , zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně č. 168 , o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu soudní úschovy, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 10 C 290/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2017, č. j. 24 Co 151/2017-167, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2017, č. j. 24 Co 151/2017-167, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho právní závěr o tom, že žalovaná nesplnila podmínky pro vydržení vozidla, když od okamžiku poskytnutí poučení policií, kdy jí byly objasněny důvody žádosti Policie ČR o vydání věci, přestala být žalovaná v dobré víře o tom, že je vlastnicí vozidla, které vydává) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, který byl uveřejněn pod č. 5/2001 v časopise Soudní rozhledy, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3537/2013, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015, a v nich vyjádřený právní názor, že posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, že je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří, držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není, a že dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, nebo ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, předestírá-li opačné skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „nebylo prokázáno, že vozidlo, které bylo přiznáno žalobkyni, je skutečným automobilem, který byl odcizen v době od 10. 1. 2010 do 11. 1. 2012 v Praze ke škodě společnosti ŠkoFIN“ a že „za tohoto stavu není možné rozhodnout o vydání vozidla žalobkyni“)], dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Namítá-li dovolatelka s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, a ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, že se soudy [v posouzení otázky okamžiku zániku dobré víry žalované a tedy splnění podmínek pro vydržení] odchýlily od ustálené judikatury, pak přehlíží, že soudy ve věcech, v nichž byla uvedená rozhodnutí vydána, vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. února 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu