ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.534.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 534/2018-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného Mgr. Karlem Ležatkou, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října č. 1610/95, proti žalovanému TEMPO, obchodní družstvo se sídlem v Opavě - Městě, Horní náměstí č. 104/1, IČO 00032417, zastoupenému JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského č. 702, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 191/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. října 2017 č. j. 16 Co 121/2017-116, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Karla Ležatky, advokáta se sídlem v Ostravě, 28. října č. 1610/95.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2017 č. j. 16 Co 121/2017-116 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce přípustnosti (oprávněnosti) kritiky zaměstnavatele zaměstnancem srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 560/2012, z jehož odůvodnění vyplývá, že kritika zaměstnance na adresu zaměstnavatele je vzhledem k významu svobody projevu zásadně přípustná, že omezení v tomto směru může být pouze výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a kterou lze ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi, a že byla-li kritika zaměstnavatele zaměstnancem přípustná, nemůže za ni být zaměstnanec postihován; k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo – přímo ve vztahu k ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce – například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, který byl uveřejněn pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013; k výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001 sp. zn. 21 Cdo 379/2000 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněného pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Namítá-li žalovaný, že odvolací soud „zcela pominul, resp. se vůbec nevypořádal s námitkou žalovaného o tom, že jednání žalobce naplňuje znaky hrubého porušení povinnosti loajality zaměstnance vůči zaměstnavateli a lze je dále kvalifikovat jako porušení povinností zaměstnance nejednat proti oprávněným zájmům zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §301 písm. d) zákoníku práce“, pak přehlíží, že odvolací soud s přihlédnutím ke skutečnosti, že „výroky vytýkané žalobci byly učiněny na neveřejném zasedání představenstva žalovaného a nebyly veřejně publikovány“, dospěl k závěru, že „jejich objektivní dopad na oprávněné zájmy žalovaného jako takové a jeho dobrou pověst lze považovat za bezvýznamný“.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, kterými dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný - uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla rozhodující pro závěr odvolacího soudu, že ze strany žalobce se jednalo o věcnou kritiku, a předestírá-li opačné skutkové závěry (že kritika žalobce „nevycházela z pravdivých premis, ale naopak z žalobcem prezentovaných, hrubě zkreslených a dalo by se říci, že i lživých údajů“), na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že jednání žalobce bylo zvlášť hrubým porušením pracovních povinností zaměstnance)].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu