ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5359.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 5359/2017-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně A. J. , zastoupené JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu č. 363/10, proti žalovaným 1) České republice – Katastrálnímu úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Jablonec nad Nisou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podzimní č. 3697/26, 2) Městu Tanvald, odbor Stavební úřad a životní prostředí se sídlem v Tanvaldě, Palackého č. 359, o uložení povinnosti provést zápis do veřejného rejstříku, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 62 C 15/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2016, č. j. 4 Co 210/2016-82, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2016, č. j. 4 Co 210/2016-82, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [podle ustálené judikatury dovolacího soudu, může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. – tak jako tomu je v posuzovaném případě - je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn; má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Rozhodnutí odvolacího soudu je ostatně (ve výkladu ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř.) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod č. 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2525/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3773/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1576/2005, v nichž byl přijat a je stále uplatňován právní názor, že posouzení procesního úkonu (a tedy i žaloby) podle jeho obsahu však soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl; ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. soudu ukládá posuzovat procesní úkon bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje mu však, aby "domýšlel" jeho obsah nebo aby z něj dovozoval závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu