ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5373.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 5373/2017-247
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce V. R. , zastoupeného Mgr. Janem Rathem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 1070/19, proti žalovanému K. N. , zastoupenému Mgr. Pavlem Hynkem, advokátem se sídlem v Berouně, Lidická č. 349/49, o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 210/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2017, č. j. 22 Co 69/2017-195, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2017, č. j. 22 Co 69/2017-195, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5061/2008, který byl uveřejněn pod č. 109/2011 v časopisu Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 892/2012 anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3957/2010, a v nich vyslovený právní názor, že, byla-li dána do zástavy cizí nemovitá věc (nebo jiná věc, právo nebo majetková hodnota, uvedená v ustanovení §161 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013) bez souhlasu vlastníka, bylo vyloučeno (platné) zřízení zástavního práva, i kdyby zástavní věřitel byl v dobré víře, že zástavce byl oprávněn zástavu zastavit, a i kdyby mu zástava byla odevzdána; k otázce dobré víry žalovaného při uzavírání zástavní smlouvy srov. též odvolacím soudem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5188/2014] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Závěry vyjádřené ve výše citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu jsou použitelné i poté, co byl vydán rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016. Na právních názorech v těchto rozhodnutích přijatých, které dosud nebyly judikatorně překonány, nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit.
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu byla opakovaně řešena otázka nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí. Judikatura Nejvyššího soudu dlouhou dobu zaujímala právní názor, že podle právního řádu platného a účinného do 31. 12 2013 (resp. do 31. 12. 2014 - viz §3064 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) nemohlo - vyjma zákonem stanovených způsobů - dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněný pod číslem 16/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V důsledku nálezů Ústavního soudu (např. ve věcech, sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 2219/12, sp. zn. IV. ÚS 4905/12 či sp. zn. III. ÚS 415/15, sp. zn. III. ÚS 663/15) byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016. V něm Nejvyšší soud (nově) dospěl shodně s Ústavním soudem k závěru, že podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014 (§3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.
Odvolací soud se – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – právní otázkou „nabytí zástavního práva k nemovitosti od nevlastníka (resp. od vlastníka, jenž nabyl vlastnické právo na základě smlouvy, od níž bylo odstoupeno) na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí“, o kterou žalovaný opírá přípustnost dovolání, zabýval a s uvedenou otázkou se - i ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016 - dostatečně vypořádal.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu