ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5506.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 5506/2017-96
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., v právní věci žalobkyně P. M. T. 2001, s. r. o. se sídlem v Uherském Hradišti, Mařaticích, Okružní č. 618, IČO 60720361, zastoupené Mgr. Michalem Varmužou, advokátem se sídlem v Šumperku, Kozinova č. 21/2, proti žalovaným 1) M. Z. a 2) K. Z. , zastoupeným JUDr. Bc. Michalem Březovjákem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Školní č. 3362/11, o určení neúčinnosti právních jednání, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 350/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 29. června 2017, č. j. 60 Co 200/2017-72, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 29. 6. 2017, č. j. 60 Co 200/2017-72, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr o tom, že v projednávané věci není dán důvod pro přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. odvolacím soudem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3914/2016, v němž byl přijat právní názor, podle kterého v řízení o určení neúčinnosti právního jednání, k němuž došlo v době počínaje dnem 1. 1. 2014, není dán důvod pro přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jenom proto, že žalobce (věřitel) nemá vykonatelnou pohledávku za dlužníkem a že jeho pohledávka je předmětem (dosud) probíhajícího jiného soudního řízení, a že tedy závěr přijatý v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, se - s ohledem na odlišné řešení rozhodné otázky v ustanovení §593 občanského zákoníku - po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. neuplatní] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Ani za situace, kdy žalobkyně ve svém dovolání zpochybňuje právní závěr dovolacího soudu uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3914/2016, a dovozuje svým výkladem, že „právní úprava co se týče aktivní legitimace k podání odpůrčí žaloby je v nové právní úpravě zcela stejná jako v případě ustanovení §42a předchozího občanského zákoníku“ a že „ustanovení §593 NOZ je pouze druhou možností postupu pro věřitele, jehož pohledávka není dosud vykonatelná, jak postupovat stran odporovatelnosti zkracujícího jednání dlužníka“ (proto v tomto případě zvolila možnost podání obou žalob současně s návrhem na přerušení řízení o neúčinnost právního jednání dlužníka a „za daného stavu bylo tedy nutné přerušení řízení až do pravomocného skončení řízení o samotné pohledávce“), dovolací soud nemá důvod na svém právním názoru vysloveném v usnesení ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3914/2016, cokoliv měnit.
Ostatně žalobkyně přehlíží, že ani podle dřívější právní úpravy odpůrčí žaloby podle ustanovení §42a zákona č. 40/1964 Sb, občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013, nebylo přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v případě, že v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě nebyla pohledávka věřitele za dlužníkem ještě vymahatelná a že se věřitel domáhal přiznání této pohledávky v jiném řízení (například u soudu), obligatorní, ale že takový postup vždy záležel na úvaze soudu [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5471/2015, z něhož – mimo jiné - vyplývá, že při úvaze, zda řízení má být podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušeno, je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem každého jednotlivého případu; k otázce přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, který byl uveřejněn pod č. 12/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se však – jak výše uvedeno - po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. neuplatní].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. dubna 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu