ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5759.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 5759/2017-417
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce J. S. , zastoupeného JUDr. Pavlem Rejmanem, advokátem se sídlem v Děčíně, Čsl. armády č. 1050/22, proti žalované H. E. , zastoupené JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní. č. 138/10, o 4.517.340,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 81/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. června 2017, č. j. 84 Co 1069/2016-388, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci
10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Rejmana, advokáta se sídlem v Děčíně, Čsl. armády č.1050/22.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2017, č. j. 84 Co 1069/2016-388, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, kdy projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, srov. zejména při obsahově nezměněné právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný pod č. 113/2001 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1579/2008, a v nich vyslovený závěr, že překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci, o stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob (v projednávané věci se však nejedná o tentýž nárok, který byl předmětem řízení vedeného u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 17 C 95/2010), k otázce pasivní legitimace žalované srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č. 26/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1489/2000 a nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1751/2001, a v nich vyslovený právní názor, že, jestliže uspokojení věřitele z majetku dlužníka není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel
- místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch (nikoliv další nabyvatel majetkových hodnot), vydal takto získané plnění (§42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013), k možnosti věřitele odporovat právnímu úkonu, kterým ušla věc z bezpodílového spoluvlastnictví dlužníka a jeho manžela, bez ohledu na to, že věřitel nemá za manželem dlužníka vymahatelnou pohledávku, srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1290/2001, jehož závěry lze mutatis mutandis (s přihlédnutím k ustanovení §262a odst. 1 věty první o. s. ř.) vztáhnout i na právní úkon, jímž věc ušla ze společného jmění dlužníka a jeho manžela] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Nesouhlasí-li žalovaná v dovolání s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy (že „pokud by se soudy zabývaly skutečnostmi o směnečných pohledávkách za jejím otcem a ověřily si okolnosti převodu směnek a podivného vzniku závazku z avalečného rukojemství otce žalované, musely by nutně usoudit, že za takovéto situace nemohl úmysl otce žalované, natož pak samotné žalované, ke zkrácení věřitelů existovat a žalovaná o něm nemohla proto jakkoliv vědět“ a že „soudy nesprávně vyhodnotily skutková zjištění, pokud jde o stanovení tržní hodnoty předmětných nemovitostí, a že soudy měly snížit znalcem určenou hodnotu předmětných nemovitostí o 20-30%“), nezpochybňuje tím právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; uplatňuje tedy jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. dubna 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu