ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5816.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 5816/2017-298
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně V. B. , zastoupené JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká č. 92, proti žalované České republice – České správě sociálního zabezpečení v Praze 5 - Smíchově, Křížová č. 1292/25, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o 317 758 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 305/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2016 č. j. 30 Co 339/2016-279, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2016 č. j. 30 Co 339/2016-279 podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, jak má být z hlediska ustanovení §60 zákoníku práce skutkově vymezen důvod okamžitého zrušení pracovního poměru srov. (s ohledem na obsahově shodnou právní úpravu vymezení důvodu výpovědi i okamžitého zrušení pracovního poměru) například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996 sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, z nichž vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit, že ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje, a že skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen; k otázce určitosti jednostranného právního úkonu žalované obsaženého v dopise ze dne 8. 4. 2013 a ke způsobu výkladu projevu vůle (§4 zákoníku práce, §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013) srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb.) například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, nebo - ve vztahu k vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru – již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996 sp. zn. 2 Cdon 198/96; k tomu, že užití výpočetní techniky zaměstnavatele bez jeho souhlasu zaměstnancem pro osobní potřebu zaměstnance představuje porušení povinnosti vyplývající pro zaměstnance z ustanovení §316 odst. 1 zákoníku práce, které je zákonným ustanovením na ochranu majetku zaměstnavatele, srov. právní názory uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1771/2011, uveřejněném pod č. 20 v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva, roč. 2013, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2014 sp. zn. 21 Cdo 747/2013; k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce právní názory uvedené například v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněném v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněném pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo – přímo ve vztahu k ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce při řešení důsledků útoku na majetek zaměstnavatele – v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněném pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, podle kterých útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.), nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy obsažené v ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem; k výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001 sp. zn. 21 Cdo 379/2000 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněného pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
V části směřující proti výrokům o nákladech řízení (části potvrzujícího výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně a výroku o nákladech odvolacího řízení) dovolání postrádá jakoukoliv věcnou argumentaci, ze které by vyplývalo, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a důvod dovolání, tj. právní otázku, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí o náhradě nákladů řízení; nedostatek dovolání zde představuje vadu, jež by (i za situace, kdyby napadenými výroky o nákladech řízení bylo dovolatelce odepřeno peněžité plnění převyšující 50 000 Kč) bránila pokračování v dovolacím řízení.
Námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [namítá-li jiné vady řízení spočívající v tom, že odvolací soud neposkytl dovolatelce poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokazovat souhlas zaměstnavatele (žalované) s užíváním výpočetní techniky pro osobní potřebu zaměstnanců, že tento svůj postup nedostatečně odůvodnil a že rozhodnutí odvolacího soudu je z tohoto důvodu překvapivé, k nimž dovolací soud může přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.)], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. května 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu