ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5820.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 5820/2017-652
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Z. T. , zastoupené Mgr. Nadeždou Priečinskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Zborovská č. 619/49, proti žalovanému CONTI PAN, s. r. o. se sídlem v Praze 6 - Ruzyni, Drnovská č. 12/51, IČO 61329452, zastoupenému Mgr. Lenkou Moravcovou, advokátkou se sídlem v Dolních Břežanech, Náměstí Na Sádkách č. 701, o 1 694 787,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 41 C 3/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. května 2017 č. j. 12 Co 480/2016-589, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 5. 2017 č. j. 12 Co 480/2016-589 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1580/97, který byl uveřejněn pod č. 41 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, že právní účinky rozvázání pracovního poměru výpovědí nastanou až od té doby, kdy se pracovník (nyní zaměstnanec) o výpovědi zákonem předepsaným způsobem dozví, tj. až od okamžiku, kdy byla výpověď druhému účastníku pracovního poměru doručena; řádné doručení výpovědi má za následek počátek běhu výpovědní doby - s doručením, které by bylo provedeno v rozporu s ustanovením §266a zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2006 (dále jen „zákoník práce“), zákon (§44 odst. 1 věta druhá zákoníku práce) tento následek nespojuje; nesplnění podmínek předepsaných ustanovením §266a zákoníku práce má proto za následek, že běh výpovědní doby nezačne, a v důsledku toho také nemůže „uplynutím výpovědní doby“ skončit pracovní poměr; k otázce doručování písemností zaměstnavatele prostřednictvím provozovatele poštovních služeb srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1350/2009, který byl uveřejněn pod č. 36 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, a v něm vyjádřený právní názor, že zaměstnanec může svým jednáním (konáním nebo opomenutím) zmařit doručení písemnosti (§266a odst. 4 zákoníku práce) jen tehdy, jestliže zaměstnavatel podal písemnost u držitele poštovní licence v souladu s požadavky vyplývajícími pro podání zásilky z ustanovení §266a odst. 2 a odst. 3 věty druhé zákoníku práce jako doporučenou zásilku s doručenkou a poznámkou „do vlastních rukou“ a s doplňkovou službou spočívající ve zkrácení lhůty pro vyzvednutí uložené zásilky na 10 dní; to neplatí jen tehdy, jestliže zaměstnanec (oprávněný příjemce) navzdory nedostatkům při podání zásilky u držitele poštovní licence písemnost skutečně převzal] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Namítá-li dovolatel – mimo jiné s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010 sp. zn. 21 Cdo 5314/2008 - že odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když ve sporu o náhradu mzdy posuzoval platnost (neplatnost) výpovědi z pracovního poměru ze dne 28. 7. 2005, přestože nebyla podána žaloba o neplatnost této výpovědi, pak přehlíží, že odvolací soud se nezabýval otázkou platnosti uvedené výpovědi z pracovního poměru, ale pouze v souladu s výše uvedenými právními závěry zkoumal, zda nastaly právní účinky výpovědi a zda tedy pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovaným na základě této výpovědi z pracovního poměru skončil. Teprve byla-li by výpověď z pracovního poměru doručena žalobkyni v souladu s ustanovením §266a zákoníku práce, nastaly by její účinky spočívající ve skončení pracovního poměru; ty by poté mohla pozbýt jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu vydaného v řízení podle ustanovení §64 zákoníku práce, kterým by bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru je neplatná.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, kterými dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný - uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (namítá-li, že závěry soudů nemají oporu v provedeném dokazování, neboť soudy nezohlednily skutečnost, že výpověď z pracovního poměru ze dne 28. 7. 2005 byla žalobkyni doručena nejpozději při jednání Obvodního soudu pro Prahu 5 ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 9 C 295/2007 dne 17. 9. 2008, a zpochybňuje-li skutková zjištění soudů o tom, že žalobkyně v souvislosti s výpovědí žalovaného ze dne 31. 8. 2005 oznámila žalovanému, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával, a že pracovní poměr účastníků neskončil konkludentně uzavřenou dohodou dnem 31. 12. 2005). Dovolatel navíc přehlíží, že i kdyby k řádnému doručení výpovědi ze dne 28. 7. 2005 došlo dne 17. 9. 2008, nemůže to mít na rozhodnutí soudu vliv, neboť žalobkyně se žalobou domáhá náhrady mzdy za období od 1. 1. 2006 do 30. 6. 2008, tedy za období, které tvrzenému doručení výpovědi předcházelo.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. února 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu