ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5851.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 5851/2017-592
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,ve věci pozůstalosti po M. Š. , zemřelém dne 22. března 2014, za účasti 1) V. S. , zastoupeného Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova č. 1624/5, a 2) Š. K. , zastoupeného JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská č. 92/3, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 37 D 122/2014, o dovolání V. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2017, č. j. 24 Co 15/2017-551, takto:
Dovolání V. S. se zamítá .
Odůvodnění:
Řízení o pozůstalosti po M. Š., zemřelém dne 22. 3. 2014 (dále jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 4. 2014, č. j. 37 D 122/2014-3. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti byl pověřen JUDr. Bohdan Hallada, notář se sídlem v Praze 1 (§101 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních).
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 11. 12. 2015, č. j. 37 D 122/2014-258, přerušil řízení „do právní moci rozhodnutí policejního orgánu ve věci podezření ze spáchání pokusu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, vedeného u Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy“ a uložil účastníkům řízení, aby soudu ve lhůtě 15 dnů od právní moci „v předchozím odstavci uvedeného rozhodnutí“ doručili jeho opis. Vzhledem k tomu, že „orgánem Policie ČR je vedeno řízení, v němž orgány činné v trestním řízení musejí odpovědět na otázku, zda listina označená jako závěť zůstavitele ze dne 1. 7. 2013 je padělek“, soud prvního stupně (soudní komisař) podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu přerušil řízení o pozůstalosti po zůstaviteli. Bylo-li by totiž prokázáno, že „se Š. K. dopustil pokusu o podvod předložením kopie padělku závěti“, stal by se podle ustanovení §1481 občanského zákoníku „nezpůsobilým dědicem“ a v řízení o pozůstalosti by s ním nadále nebylo jednáno.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 2. 2016, č. j. 24 Co 24/2016-305, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že nepostupoval podle ustanovení §146 odst. 1, případně §170 zákona o zvláštních řízeních soudních, nebude-li spor mezi těmi, kteří si činí právo na dědictví, odstraněn.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 5. 5. 2016, č. j. 37 D 122/2014-318, uložil V. S., aby ve lhůtě dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podal u Obvodního soudu pro Prahu 1 proti Š. K. žalobu na určení, že „je dědicem po zůstaviteli ze závěti ze dne 28. 6. 2009“.
K odvolání V. S. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 10. 2016, č. j. 24 Co 138/2016-424, usnesení soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Jelikož „v době rozhodování odvolacího soudu“ došlo ke „změně situace“, neboť „Policie ČR na základě provedeného šetření a znaleckého posudku RNDr. Miloslava Musila došla k závěru, že Š. K. závěť zůstavitele z 1. 7. 2013 zfalšoval“, a bylo proti němu zahájeno trestní stíhání, je podle odvolacího soudu „nepochybně hospodárnější“ vyčkat výsledku trestního řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 nakonec usnesením ze dne 22. 12. 2016, č. j. 37 D 122/2014-527, přerušil řízení „až do právní moci rozhodnutí, kterým bude skončeno trestní řízení ve věci podezření ze spáchání pokusu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, vedeného u Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy“. Vzhledem k tomu, že proti Š. K. již bylo zahájeno trestní stíhání pro spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu, není podle soudu prvního stupně nadále „namístě“ postup podle §170 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, a proto řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu přerušil.
K odvolání V. S. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2017, č. j. 24 Co 15/2017-551, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud odkázal na odůvodnění svého předchozího usnesení a dodal, že, „bude-li trestní řízení ukončeno pravomocným odsouzením Š. K. pro trestný čin spočívající ve zfalšování závěti z 1. 7. 2013, ukončí soud jeho účast“ a „odpadne důvod postupu dle §170 odst. 1 z.ř.s.“. Jestliže v projednávané věci takové trestní řízení probíhá, pak „je na místě vyčkat jeho výsledku“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal V. S. dovolání. Namítá, že posouzení otázky, „kým byla závěť padělána, resp. otázky, zda byla závěť padělána právě účastníkem řízení“, je zásadní pro probíhající trestní řízení, nikoli však pro dědické řízení „jako takové“. Dovolatel má za to, že, je-li závěť ze dne 1. 7. 2013 neplatná, případné „prokázání či neprokázání viny účastníka řízení“ nic nezmění na faktu, že účastník řízení nemůže být závětním dědicem a nabývat tak práv a povinností na základě padělané (a tudíž absolutně neplatné) závěti. Z toho důvodu považuje „odkaz na ust. §1481 Občanského zákoníku“ za „ne zcela přiléhavý“. Nakonec namítá, že přerušení řízení znamená „nepřiměřený zásah do práv účastníků dědického řízení v tom smyslu, že nadále mezi nimi panuje nejistota ohledně vlastnického práva k pozůstalosti“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že „se dědické řízení nepřerušuje“.
Š. K. navrhl, aby dovolací soud dovolání V. S. odmítl, anebo zamítl. Má za to, že v dovolání „absentuje jakákoli zmínka o otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně dovolacím soudem rozhodována rozdílně a opět jinak“, a že „podání V. S. je dovolání pro dovolání, jehož podstatou je naprostá nepřezkoumatelnost“. Š. K. ve svém vyjádření k dovolání mimo jiné také zpochybňuje znalecký posudek, dle nějž je jím předložená závěť „falešná“, a uvádí, že „motivace a přímá pohnutka V. S. je dost průhledná – co nejdříve se zmocnit majetku zůstavitele a ten následně odklonit“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání V. S. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že v průběhu pozůstalostního řízení po zůstaviteli byla soudu nejprve V. S. předložena závěť psaná vlastní rukou zůstavitele, datovaná dne 28. 6. 2009, dle níž jej měl zůstavitel povolat za dědice „svého veškerého majetku“, a následně Š. K. „ověřená kopie“ originálu allografní závěti ze dne 1. 7. 2013, dle níž je dědicem „veškerého zůstavitelova majetku“. Usnesením „Policie České republiky“ ze dne 12. 7. 2016, bylo zahájeno trestní stíhání Š. K. pro spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, v důsledku čehož soud prvního stupně (soudní komisař) pozůstalostní řízení přerušil do právní moci rozhodnutí, kterým bude uvedené trestní řízení skončeno.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení otázky procesního práva, zda za situace, kdy je během pozůstalostního řízení zahájeno trestní stíhání vedené proti některému z v úvahu přicházejících dědiců pro skutek, pro nějž by se mohl stát dědicky nezpůsobilým, je na místě pozůstalostní řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu přerušit do pravomocného skončení trestního řízení. Protože tato otázka procesního práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání V. S. je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 22. 3. 2014, je třeba v řízení o pozůstalosti v prvním i druhém stupni i v současné době postupovat podle předpisů účinných ke dni smrti zůstavitele, tedy podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2015 (dále jen „OSŘ“) a zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“). Při dědění se použije právo platné v době smrti zůstavitele, tedy zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“).
Podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) OSŘ neučiní-li soud jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět. Jiné řízení může probíhat u soudu nebo u jiného orgánu. Důvod k přerušení řízení spočívá zejména v hospodárnosti řízení (srov. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol., Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 752).
Ustanovení §109 odst. 2 písm. c) OSŘ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné (srov. právní názor vyjádřený např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2724/2016).
Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle §135 odst. 2 OSŘ. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení, tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (srov. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 383 a dále také usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014).
V projednávané věci se odvolací soud v dovoláním napadeném usnesení ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o přerušení řízení o pozůstalosti z důvodu již zahájeného trestního řízení vedeného proti Š. K., neboť „výsledkem tohoto trestního řízení by mohlo být odsouzení Š. K. pro spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu, ve stadiu pokusu, spočívajícího ve zfalšování zůstavitelovy poslední vůle“, což by mělo „bez dalšího“ za následek jeho dědickou nezpůsobilost podle ustanovení §1481 o.z. Dovolacímu soudu nezbývá než s uvedeným názorem odvolacího soudu souhlasit.
Podle ustanovení §1481 o.z. je z dědického práva vyloučen, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil, ledaže mu zůstavitel tento čin výslovně prominul.
Podle ustanovení §170 odst. 1 z.ř.s., v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce.
V posuzovaném případě mezi účastníky řízení sice vznikl spor o dědické právo, když každý dovozuje své dědické právo z odlišných závětí, nicméně je nutné (jak správně učinil soud prvního stupně, jehož rozhodnutí potvrdil i odvolací soud) přihlédnout k okolnosti, že současně probíhá jiné (trestní) řízení, v němž je posuzována otázka, která má podstatný význam pro pozůstalostní řízení po zůstaviteli. Výsledek trestního řízení vedeného proti účastníku pozůstalostního řízení Š. K. by totiž případně mohl „odstranit“ tento spor o dědické právo. Postup podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) OSŘ proto, s ohledem na výše uvedené, nelze považovat za „v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení“.
Bude-li v trestním řízení zjištěno, že se v úvahu přicházející dědic Š. K. dopustil „zfalšováním závěti“ zvlášť závažného zločinu podvodu, ve stádiu pokusu, posoudí se jeho jednání jako zavrženíhodné ve smyslu ustanovení §1481 o.z., a soud (soudní komisař) s ním v pozůstalostním řízení po zůstaviteli ukončí účast. V opačném případě bude třeba – jak správně uvedl již soud odvolací – postupovat podle ustanovení §170 odst. 1 z.ř.s.
Námitku dovolatele, že posouzení otázky, „kým byla závěť padělána, resp. otázky, zda byla závěť padělána právě účastníkem řízení, je zásadní pro probíhající trestní řízení, nikoli však pro dědické řízení“, neshledal dovolací soud důvodnou. Ve znaleckém posudku ze dne 28. 6. 2016, vypracovaném ohledně závěti předložené Š. K. v rámci trestního řízení RNDr. Miloslavem Musilem, znalcem z oboru kriminalistika a písmoznalectví, na nějž dovolatel „odkazuje“, je sice uvedeno, že „je možné konstatovat, že předložená závěť je v originále montáží, kde podpis M. Š. není vyhotoven psacím prostředkem, ale je do textu dokopírován a vytištěn“, nicméně již nelze dovozovat, že „pouhé“ předložení neplatné závěti by naplňovalo předpoklady dědické nezpůsobilosti podle ustanovení §1481 o. z. Dědickou nezpůsobilost má za následek pouze úmyslné jednání, které lze – vzhledem k motivaci, formě, intenzitě či účinku – považovat za zavrženíhodné a nelze ji dovozovat pouze z okolnosti, že dědic v průběhu dědického řízení předložil závěť zůstavitele, podle níž je univerzálním dědicem a která byla shledána neplatnou pro nesplnění formálních požadavků (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5189/2017).
Jelikož je usnesení odvolacího soudu správné a nebylo zjištěno, že by bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání V. S. podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl .
O náhradě nákladů řízení se nerozhoduje, neboť rozhodnutím se řízení nekončí. O náhradě nákladů řízení (i dovolacího), bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (§243b, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu