ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5854.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 5854/2017-343
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Z. R. , proti žalované České republice – Vězeňské službě České republiky se sídlem v Praze 4, Soudní č. 1672/1a, IČO 00212423, zastoupené JUDr. Mgr. Ing. Hanou Karáskovou, advokátkou se sídlem v Praze, Karlovo náměstí č. 2097/10, o neplatnost rozvázání pracovního poměru a o zaplacení 110.856,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 23/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2016, č. j. 30 Co 177/2016-275, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, č. j. 30 Co 177/2016-275, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť jednak neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. (srov. právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, z nichž vyplývá, že, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje), jednak v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [dovolatelka především vznáší výhrady proti správnosti skutkových zjištění, na nichž odvolací soud (i soud prvního stupně) založil svůj závěr o tom, že se žalobkyně dopustila porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a proto byla žalovaná oprávněna rozvázat s ní pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce; podstatou námitek dovolatelky je její nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy a ke kterým důkazům přihlížely, předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „jednání žalobkyně nelze posuzovat jako porušení pracovní kázně“ a že „výpověď je neplatná“), dále dovolatelka namítá jiné vady řízení, které spatřuje v tom, že „ani u jednoho soudu nebyla vyslechnuta“, „pouze u odvolacího soudu odpovídala na dotazy, aniž by byla řádně poučena před svou výpovědí“], a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat.
Rozhodnutí odvolacího soudu je ostatně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) právní názory, uvedené např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněném pod č. 7-8/1996 v časopise Práce a mzda, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněném pod č. 21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 735/2000, který byl uveřejněn v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 198, sv. 2, nebo – ve vztahu k současnému zákoníku práce – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1271/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1161/2013] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu